Politika je největší hrozbou hospodářského růstu v Číně

Ve třech nedávných komentářích jsme si kladli otázku, zda se rychlý růst relativního čínského hrubého domácího produktu a HDP na hlavu blíží ke konci, jak se mnozí domnívají (nebo doufají). V prvním z textů jsme tvrdili, že Čína má potenciál k rychlému růstu, protože je stále velmi chudá: podle MMF se v roce 2022 nacházela až na 76. místě světového žebříčku podle HDP na hlavu. Ve druhém komentáři jsme se zamýšleli nad tamním největším ekonomickým problémem – tedy chronickým přebytkem úspor, jež pohlcuje neudržitelný realitní boom na dluh chýlící se ke svému konci. A třetí text se zabýval mantinely, které nastavuje klesající počet obyvatel. Závěrem jsme došli ke konstatování, že všechno jsou to vážné, leč zvládnutelné potíže.

Zbývá nám však probrat tu největší překážku, kterou je politika. V zahraničí naráží Čína na rostoucí nepřátelství ze strany USA a jejich spojenců. Doma musí ustát přechod k vyváženější ekonomice a napětí mezi komunistickým státem a kapitalistickou ekonomikou. Tyto výzvy jsou tím nejobtížnějším, čemu stále rostoucí čínský obr čelí. Pokud je nezvládne, může se v nejhorším případě dostat do konfliktu s vysokopříjmovými demokraciemi a v tom nejlepším se stát další zemí lapenou do „pasti středních příjmů“.

Jen s obtížemi lze odhadnout, jak významnou brzdou růstu bude zhoršující se vnější prostředí. Nevíme totiž, nakolik se může zhoršit. Navíc některé z možných scénářů nebudou ani tak výsledkem konkrétních politických rozhodnutí vlád USA nebo jiných zemí, ale spíše obecnějších obav zahraničních podniků z různých rizik, která by mohla spolupráce s Čínou přinášet.

Obchodněpolitická opatření zavedená za Donalda Trumpa, která za Joea Bidena nadále platí, neměla na celkový čínský obchod významný vliv. I v roce 2022 vykazovala země značné obchodní přebytky se všemi velkými ekonomickými regiony včetně Severní Ameriky. Podíl obchodu na HDP se sice snížil, ale na tak velkou ekonomiku je nadále vysoký. Podíl na světovém vývozu se přestal zvyšovat, stále je však mnohem vyšší než v případě EU (bez zahrnutí vnitřního obchodu) nebo USA. Nedostatek příjmů z vývozu nezabrání Číně nakupovat to, co potřebuje.

Většina dodavatelů jí bude své zboží také ráda prodávat. Zřejmou výjimkou jsou kvůli USA restrikce na vývoz polovodičů a surovin na jejich výrobu. Jak uvádí Tilly Zhang z finanční společnosti Gavekal: „Čínský polovodičový průmysl se smiřuje s nepříjemnou realitou: v tuto chvíli mu koordinované sankce ze strany USA a jejich spojenců fakticky znemožnily cestu k výrobě pokročilých čipů.“ Jak však naznačuje Thomas Gatley, rovněž z Gavekalu, v širším ohledu „hlavním dopadem obchodní a technologické války a s ní spojených cel a kontrol nebylo snížení závislosti USA na čínském zboží, ale komplikovanější a nepřehlednější dodavatelské řetězce“.

Velkou neznámou tudíž je, zda se stopka pro technologie ukáže jako významná překážka výkonnosti ekonomiky. Nejsem si jist, ale jsem vůči tomu skeptický. Číňané jsou velmi inovativní a podnikaví. Otázkou je, zda tyto vlastnosti budou moci rozvíjet. Je možné, aby „kapitalistický komunismus“ politicky přežil a ekonomicky vzkvétal, nebo jej roztrhá na kusy to, čemu marxisté říkají „protiklady“? Dochází k jeho rozvratu už dnes, za Si Ťin-pchingovy vlády?

Teng Siao-pching byl pragmatický (a nemilosrdný) génius. Dovolil, aby se čínská ekonomika otevřela a stala se dynamickou a pozoruhodně svobodnou. Nelpěl na tom, že musí mít všechno neustále pod kontrolou, a s radostí předával moc kompetentním lidem. Protože však v Číně vládne jediná strana, závisela realizace jeho politiky na dohodách mezi úředníky a podniky, což vedlo k bujení korupce. Říkal to sám Si. A podle hodnoticích ukazatelů veřejné správy Světové banky víme, že měl pravdu. Podle standardů demokracií s vysokými příjmy je Čína skutečně zkorumpovaná.

Si navíc není ochoten pravomoci delegovat. Spíše upevňuje svou moc ve straně a moc strany v zemi. Jenže cíle a překážky jsou v dnešním světě čím dál složitější. Nelze se soustředit pouze na růst. Jde také o národní bezpečnost, životní prostředí, sociální nerovnost a mnoho dalších problémů. Politika je kvůli tomu mnohem zamotanější. V neposlední řadě jsou tu také náhlé šoky, zejména pandemie covidu-19, během níž úspěšná politika nulové tolerance trvala příliš dlouho.

Podle Adama Posena z Petersonova institutu pro mezinárodní ekonomiku právě pandemie ukončila nepsanou úmluvu, že „se o politice nemluví“, podle níž může ekonomika fungovat svobodně, pokud se lidé nepletou do politiky. Dnes se však politika stala méně předvídatelnou a všudypřítomnější. Není to však výsledkem jen Siova svéhlavého přístupu. Problém je mnohem hlubší. Hrozí totiž, že sňatek strany s tržní ekonomikou podkope její legitimitu i kontrolní mechanismy. Siova snaha o obnovu jak legitimity, tak kontroly nevyhnutelně narušuje dynamiku čínské ekonomiky, jíž se těšila za Tenga. Dnes jsou všechny problémy vyostřenější než dříve, neboť se země ocitá v náročnějším mezinárodním prostředí a ekonomika zoufale potřebuje reformy a obnovení rovnováhy.

Největší otázky týkající se budoucnosti čínské ekonomiky mají tedy politický charakter. Jak se budou vyvíjet vztahy s USA a domácí politika? Velkou neznámou je, zda se najde vůle a schopnost posunout ekonomiku od závislosti na nadměrných a nehospodárných investicích směrem k vyšší spotřebě a kvalitnějším investicím. Ale ještě větší otázkou je, zda už Čína překročila hranici, za níž vztah mezi komunistickou stranou a kapitalismem začne fungovat. Pokud ne, co převáží? Pokud vyhraje, jak to zatím vypadá, strana vedená jedním člověkem, bude tržní ekonomika nadále prosperovat?

Martin Wolf, FT