(Po)válečné Česko

Prezident Miloš Zeman v televizním projevu odsuzuje vpád ruské armády na Ukrajinu a mluví o Vladimiru Putinovi jako o šílenci, kterého je třeba izolovat. Ještě před deseti dny něco nepředstavitelného. Zeman patřil k blízkým pomocníkům Putinovy politiky na Západě, ruského prezidenta označoval za osobního přítele a kremelská propaganda často využívala jeho proruská slova jako argument proti západním zemím. A český prezident si tuto roli provokatéra s notnou dávkou ješitnosti užíval. Svým názorovým obratem, vynuceným pohledem na zničené životy a města, si Zeman snaží ještě narychlo zachránit svou notně poskvrněnou pověst.

S největší pravděpodobností marně, jinak by se tolik lidí nepodepsalo pod petici za Zemanovo odstoupení, kterou iniciovali především bývalí chartisté a lidé blízcí Václavu Havlovi jako Petr Pithart, Jan Urban nebo Michal Horáček. Pro českou politickou scénu a celou společnost je Zemanův obrat ale něco jako zemětřesení nebo pád meteoritu. Praskají ideologické jistoty a dělicí zdi, mění se politická krajina, překresluje se její mapa.

„Zemanova politika mnoha azimutů zcela ztroskotala. Prezident chtěl být přítel s americkým prezidentem, což se mu nepovedlo, a zároveň se přátelit s čínským a ruským prezidentem. Tato vize se ukázala jako naprosto scestná a pro tak malou zemi, jako je Česko, nereálná. Zeman teď zůstane v paměti spíše jako přítel Číny a Ruska,“ říká politolog Pavel Šaradin, jenž působí na Univerzitě Palackého v Olomouci. I tady platí, že všechno zlé k něčemu dobré: Zemanův obrat může mít paradoxně pozitivní vliv na řadu jeho voličů, kteří prezidenta ještě slyší jako „svého politika“. Když už otočil prezident, který byl Putinovi tak blízko, musí se dít něco opravdu důležitého.

Ostatně přesně z tohoto důvodu záchrany pověsti před svými voliči mluvil šéf Zemanova zahraničního odboru Rudolf Jindrák o tom, že se Miloš Zeman cítí nyní Putinem podveden. Nebyla to chyba prezidenta, když vycházel vstříc Putinovým zájmům, které prosazoval i na české scéně, tvrdí v podstatě Hrad, byl to podraz Vladimira Putina. Na vině je Putin, nikoli Zeman, ten přece nemohl tušit, jak se jeho „dobrá vůle“ splete.

Procitnutí z politického spánku

„Na rozdíl od kolegů, kteří věří, že se brzy vše vrátí do starých kolejí, já si myslím, že se do velké míry jedná o paradigmatický posun,“ uvažuje o současném hektickém dění Jiří Pehe, ředitel University of New York in Prague. „Řada lidí, kteří byli kritičtí k západním demokraciím a relativně vstřícní k Rusku, si musela najednou vyjasnit priority.

Myslím, že to bude hlubší změna, na které se svým obratem paradoxně podílí i Miloš Zeman.“ Samozřejmě hlavní vliv bude mít to, jak se situace bude dál vyvíjet, ale pokud by delší dobu zůstala, jako je dnes, a válka se bude protahovat, výrazně to promění poměr sil na české politické scéně.

„Bude to dál izolovat SPD a Miloše Zemana a všechny další proruské proudy. Pokud si vláda bude počínat stejně rozhodně jako dnes, bude ji to nadále posilovat, což se může promítnout až do prezidentských voleb,“ uvažuje Šaradin, který naráží na některé názory z prvních dní invaze, jež naznačovaly, že voliči teď snadněji dají přednost prezidentovi-generálovi, který se v době napětí a válek jistě může hodit. „Pro generála Petra Pavla by bylo ideální, kdyby volby byly v květnu, ale i tak si myslím, že se při tomto vývoji situace jasně posunul ke druhému kolu, ať už bude jeho soupeřem kdokoli,“ dodává olomoucký politolog.

„Českou politiku to poznamenává už teď. SPD, KSČM a krajní pravice jsou v defenzivě, do velké míry je v defenzivě i ANO, které sice podporuje vládní politiku, ale jinak de facto zmizelo z veřejného prostoru,“ doplňuje Šaradina Pehe. Podle jeho názoru procitnutí řady lidí z ideologického spánku povede k tomu, že občané budou více podporovat evropské instituce a budou důrazně tlačit na to, aby Česko dávalo více peněz na bezpečnost a obranu. To potvrzuje i politolog Šaradin: „Naprostá většina lidí si nyní uvědomuje, co je to bezpečnost, že je potřeba více peněz na obranu a brannou výchovu; bezpečnost bude hrát v české politice určitě nějakou dobu primární roli.“

Otázkou je, jak dlouho to Čechům vystrašeným válkou na Ukrajině vydrží. Odborníci se vcelku shodnou na tom, že šok z ruského vpádu na Ukrajinu je tak velký, že půjde o trvalejší zlom v hodnotovém natočení české společnosti, která se proti ruské válce na Ukrajině semkla a dosud projevuje obrovskou solidaritu, přestože hrůzy jiných válek (Jemen, Sýrie, Irák) ji nechávaly vcelku klidnou. Sociologové se tomu příliš nediví, protože i tady platí, že blízkost kulturní i geografická hraje roli rozhodujícího rozdílu, jenž mění naladění celku.

Fiala do budoucna věří jádru

Ještě silnější příklon k západním hodnotám a strukturám, který čekají politologové, je samozřejmě pokusem rychle zajistit své bezpečí, ale lze ho také brát jako náhlé, přesto možná hlubší a trvalejší pochopení reality světa, v němž žijeme. Česko už asi nikdy nebude mostem mezi Západem a Východem, na to je třeba zapomenout, protože takový most na Východě nikdo stavět nechce a má naopak eminentní zájem na rozkladu a bourání všech mostů a spojení směrem na západ.

„Putin svým způsobem znovu stvořil Západ, který byl už dost rozklížený,“ soudí o aktuální proměně světa Jiří Pehe. Také proto mluví o změně paradigmatu. „Během několika dnů Putin zničil to, do čeho investoval miliardy dolarů, totiž rozdělování Západu informační válkou. Západ pochopil, že jsou tu základní hodnoty, které nás spojují, a že se o ně musí starat, a to bude mít vliv i na vnitřní českou politiku. Spousta lidí pochopila, že bez Západu bychom to nedali.“

Jestli Putinova agrese spolu se Západem stvoří znovu i Českou republiku a do jaké míry, se ještě uvidí. Bezprostřední efekt války a její hrozby může sice rychle opadnout, ale jistě tu zůstane jako politické memento, které bude mít dlouhodobé důsledky. Západní země se budou především snažit zbavit závislosti na ruských surovinách, především na plynu, jak se to například začalo dít v sousedním Německu, kde se zcela zastavil projekt severního plynovodu z Ruska Nord Stream 2 a vláda kancléře Olafa Scholze vyhlásila urychlený přechod na obnovitelné zdroje energie. Stoprocentní přechod na zelený proud chystá už v roce 2035.

Vláda Petra Fialy tak rychlý krok nechystá. V jejím směřování obnovitelné zdroje energie hrají jen marginální roli, a to přesto, že současný energetický mix mění proporce jen směrem k plynu, který však dál bude riskantní surovinou dodávanou z Ruska. Fiala vystupuje razantně proti Putinovi a jeho válce, o snížení závislosti na ruském plynu ale zatím nemluví, jakkoli jeho postoj má na stovky mil daleko k pozici maďarského premié­ra Viktora Orbána. Ten dál spoléhá na ruský plyn, a dokonce odmítá přes maďarské území pouštět vlaky s vojenskou technikou určenou pro Ukrajinu.

Fialův kabinet zatím nechává ruský plyn v klidu do Česka téct (peníze Putin potřebuje, a tak dodává plyn podle dohod), do budoucna však věří jádru. Proto také v těchto vypjatých dnech dostalo ministerstvo průmyslu a obchodu jasný pokyn, aby „podniklo potřebné kroky k vyhlášení tendru na výstavbu nového bloku Jaderné elektrárny Dukovany“, z něhož už byli kvůli bezpečnostním hrozbám navzdory názoru prezidenta Zemana vyloučeni Číňani a Rusové. Válka na Ukrajině potvrdila, že to bylo rozhodnutí velmi správné. „V blízké době se obrátím na investora projektu, tedy firmu Elektrárna Dukovany II, vlastněnou společností ČEZ,“ slíbil ministr průmyslu Jozef Síkela. Dukovany mají být odstaveny do roku 2045, do té doby musí stát nové bloky, jež dosavadní produkci nahradí. Vláda zatím neuvažuje o tom, že by se výstavba rozšířila a výkon jaderných elektráren zvýšil.

Strategii, jak se vyhnout závislosti

na ruském plynu (100 procent dodávek) a ruské ropě (55 procent), vláda ještě nepřipravila. Zatím na ni neuzrál čas. Premiér Fiala ovšem ubezpečil všechny, že zásoby, které Česko má, jsou dostatečně velké. Vládní zmocněnec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška je také přesvědčen, že případné krátkodobé výpadky ruských dodávek Česko hravě zvládne. Dokonce bychom se i dlouhodobě obešli bez ruské ropy, kterou by bylo možné, pravděpodobně za vyšší cenu, dostat od jiných producentů. Nahradit v Česku ruský plyn je však zatím prakticky nemožné. A to navzdory tomu, že do Evropy přijíždí stále více tankerů se zkapalněným plynem (LNG) z USA či Kataru.

Šance na politickou renesanci

S odpojením od ruských energetických dodávek, které Putinova vláda stále častěji využívala jako strategický politický nástroj, si momentálně láme hlavu více vlád. Velký odběr ruského plynu kromě Německa vykazuje i Itálie, která možná i proto zpočátku dost váhala s blokováním Ruska a s rozsáhlými sankcemi. Dodávky ruského plynu a prevence před jejich politicky podmíněným výpadkem jsou zkrátka evropskou otázkou, která se dříve nebo později musí řešit na evropské úrovni. Možností by mohly být dodávky z Norska, delší dobu se spekuluje o plynu z Alžírska, které má mnohem volnější kapacity než severský stát. Evropa jako celek si teď musí říct, jak velkou závislost na plynu z agresivního Ruska chce a jak velké riziko v této souvislosti snese.

Vláda Petra Fialy se během českého předsednictví Evropské unie, které ji čeká už za pár měsíců, může zaměřit právě na tyto aktuální otázky, jež válka bleskově přihodila na stůl jako vcelku akutní. Unie samozřejmě bude dál především likvidovat humanitární krizi v Ukrajině i v celé Evropě, ale bude muset také dál promyslet strategii postupu vůči Rusku. Energetická bezpečnost je jedním z klíčů, které k úspěšnému vytvoření takové společné strategie otevírají dveře.

Evropa má v nové realitě války šanci na svou politickou renesanci. Může změnit dosavadní politicko-obchodní paradigma a Česko může takový přechod od července půl roku aktivně moderovat. Historická příležitost, která se hned tak opakovat nebude.