Prezidentská jízda

Už potřetí si Češi vyberou „prvního mezi prvními“, svou občanskou hlavu státu, v přímé volbě. Dvě předchozí klání vyhrál Miloš Zeman, a to přesto, že v první historické volbě nebyl zpočátku favoritem – hlavní favorit, expremiér Jan Fischer, se tehdy v roce 2013 ani nedostal do druhého kola – a v té druhé o pět let později proti Zemanovi stála celá opoziční politická scéna a masivně protestující občanská společnost. Velmi rychle se však ukázalo, že přímá volba má úplně jiná pravidla než tradiční politický souboj o křesla v parlamentu a že v ní kromě dlouhé všeobecné známosti kandidující osobnosti často rozhodují více či méně silná populistická gesta a manipulace s informacemi.

Po deseti letech se navíc celá česká politická scéna vnitřně změnila. Místo tradičních ideologických soubojů mezi levicí a pravicí probíhají souboje hodnotové, střety o identitu a sebevědomí mezi liberály a konzervativci, a to ve vztahu k minulosti i k budoucnosti. Hodnotou, za niž má smysl bojovat, se najednou stává „tradiční český způsob života“, proti němuž stojí „novoty ze Západu“ v podobě více či méně aktivistických a realistických reakcí na proměny současného světa.

To, čemu se začalo říkat „progresivismus“, vyvolává v lidu obecném obavy a úzkost, kterou se mnozí adepti na prezidenta budou jistě snažit využít. Strach je vždy vhodný a účelný nástroj k řízení lidu, jak pěkně popsal už Machiavelli, v moderní době také k utváření anonym­ního množství voličů, kteří jsou schopni v prezidentském plebiscitu rozhodnout. Minimálně je to ideální magnet na přitahování pozornosti, které se v prostředí všeobecné žurnalistické kultury (všichni se, jak psal v 90. letech minulého století sociolog Pierre Bourdieu, snažíme přitáhnout pozornost a mít hodně diváků, což přetváří celou společnost sociálních sítí i celou politiku) stalo hlavním cílem demokratického boje o moc.

Přímá volba prezidenta se v novém prostředí všeobecného boje o pozornost a sledovanost stává populistickou záležitostí ve všech smyslech toho slova; uspět v ní může jen ten či ta, kdo dokáže kumulovat různorodá publika. Sama přímá volba de facto nutí k vytvoření volební masy, kterou musí něco spojovat, ať už je to společný nepřítel, jako tomu bylo v případě Miloše Zemana, nebo obrana společných hodnot, jak se snaží dnes definovat kritici Andreje Babiše.

Nekandidát Babiš

Bývalý premiér a lídr hnutí ANO Andrej Babiš sice ještě oficiálně na prezidenta nekandiduje, ale o vytváření volební masy se zatím snaží nejaktivněji ze všech. A bere přitom vše, co mu přijde pod ruku: od důchodců přes děti po známé obličeje extrémní pravice. I proto je v dosavadních průzkumech favoritem prvního kola voleb, v němž by se například podle průzkumu agentury Median mohl těšit až na 30 procent hlasů; jeho volební potenciál jde ale až na hranici 35 procent.

Je to poměrně překvapivé číslo. Ne snad, že by bylo nějak vysoké, naopak je to vzhledem k Babišově plošné předvolební aktivitě spíše číslo nečekaně nízké. Odpovídá totiž tomu, co v dlouhodobých průzkumech dostává hnutí ANO, které má svůj jasný limit, a jak se tímto víceméně potvrzuje, hnutí je totéž co Babiš. Ale podstatnější věc a zřejmě také důvod, proč Babiš zatím s kandidaturou váhá, je obrovský počet lidí, kteří by Babiše rozhodně nevolili. Proto také v projekcích druhého kola Babiš prohrává, neboť nedokáže kumulovat další publika, která by mu ve druhém kole dala potřebnou nadpoloviční většinu. Babiše by rozhodně nevolilo 57 procent lidí, tedy skoro dvě třetiny všech, kteří by k volbám potenciál­ně přišli. Tato antibabišovská volební masa je příliš velká a stabilní na to, aby z ní expremiér ve druhém kolem něco pro sebe odloupnul.

Jeho strategie je nyní dobře čitelná: systematickými spanilými jízdami obytným vozem za voliči po Česku upoutávat pozornost všech, včetně médií, která za jeho vozem jezdí jako lákaný a vítaný doprovod. A bezohlednou kritikou vlády, jež nemá s realitou často nic společného, připravovat půdu pro stovky tisíc potenciálně zklamaných, kteří jinak nechodí k volbám a nezobrazují se tedy v průzkumech a kteří by svou rostoucí frustraci mohli nejlépe a nejdříve projevit právě už v lednu při volbě prezidenta. Pokud průzkumy, které si podle informací z hnutí ANO dělá i sám Babiš, nakonec neukážou, že protivná volební masa ubírá na síle ve prospěch pozitivních hlasů, je docela dobře možné, že bývalý předseda vlády se nakonec volby ani nezúčastní.

Babiš nechce za žádnou cenu prohrát, a jít do předem prohraného boje je obrovské riziko. Navíc si musí počkat, jak budou průzkumy reagovat na soud v případu údajného dotačního podvodu v resortu Čapí hnízdo. Soud v kauze, v níž je Babiš obviněn z cíleného zneužití dotací Evropské unie ve výši 50 milionů korun, začne v září. V prezidentské přímé volbě jde přece jen o velmi silnou symboliku: případná prohra v tomto klání by výrazně oslabila i důvěru v celý projekt politického podnikání, který Babiš vytvořil před jedenácti lety pod názvem ANO 2011.

„Mám nějakou etapu života za sebou a v podstatě jsem už na odchodu z politiky. Je to důležité životní rozhodnutí, a proto si na to dávám čas,“ vysvětlil Babiš v rozhovoru pro Právo. V jiném interview zase tvrdil, že „když půjde do volby pre­miér Petr Fiala“ (to Fialovi veřejně doporučoval i prezident Zeman – marně), určitě do boje o prezidenta půjde i on. Babiš kličkuje všemi směry, skutečnou příčinu svého váhání – strach z prohry, která se statisticky jasně rýsuje i jeho marketérům – ale přirozeně přiznat nechce.

Konkurent jménem Pavel

Největší Babišovou konkurencí je dnes podle průzkumů armádní generál ve výslužbě Petr Pavel. Paradoxně další „kandidát v očekávání“, protože svou kandidaturu ještě zcela nepotvrdil. Přestože na konci června oznámil, že kandidovat bude, definitivně a oficiálně to však oznámí až v srpnu. Pavel má v průzkumech dlouhodobě 16 až 20 procent hlasů (16 procent STEM/MARK, 20 procent Median). Volebním potenciálem se blíží hranici 30 procent. Ve druhém kole by měl Pavel proti Babi­­šovi obrovskou výhodu, jen třetina lidí (34 procent) totiž v průzkumech odpovídá, že by ho určitě a za žádných okolností nevolila. Méně radikálních odpůrců, kteří by rozhodně kandidátku či kandidáta nevolili, má už jen Danuše Nerudová. Jasné NE, NIKDY jí v šetření Medianu vyslovilo pouhých 28 procent dotázaných. Pro zajímavost, Babiš není na tomto žebříčku nepopularity úplně nejhorší, největší odpor vyvolává šéf SPD Tomio Okamura (72 procent) a možná překvapivě také Michael Kocáb (66 procent); ten ale o kandidatuře zatím pouze uvažuje.

Dosavadní konkurenční výhoda Petra Pavla, který podobně jako Babiš dělá/nedělá kampaň, se ale může nakonec snadno ztratit. Už delší dobu je na sociálních sítích vidět poměrně intenzivní snaha předvést Pavla jako ctižádostivého bezskrupulózního bývalého komunistu, který se zcela zištně šplhal strukturou komunistické armády, jež byla jednou z nejideologičtějších a také politicky nejprověřenějších součástí komunistického režimu. Podle historika Petra Blažka byl generál dokonce aktivním členem vojenské rozvědky, což Pavel popřel.

Boj o to, aby se prezidentem nestal „bývalý komunista“, je vcelku paradoxní v současném napětí, kdy je hlavním favoritem volby také bývalý člen strany a ke všemu údajný spolupracovník Státní bezpečnosti s krycím jménem Bureš. Těžko odhadnout, zda úsilí znevěrohodnit Pavla, jenž se po revoluci osvědčil jako náčelník generálního štábu a později ve funkci šéfa Vojenského výboru NATO – jako první voják ze zemí bývalé Varšavské smlou­vy –, nakonec pomůže právě Babišovi, který se tím zbaví soupeře, nebo naopak přiměje současnou vládní koalici k činu.

Tedy k tomu, aby antibabišovské volební mase konečně nabídla svého kompromisního kandidáta či kandidátku (spekulaci, že to vládní strany, zejména ODS, dělají záměrně, aby si na Hradě vytvořily věčného nepřítele i pro příští parlamentní volby, nechme jako lacinou senzaci stranou). Každopádně proti možnosti, že novým prezidentem i v roce 2023 bude bývalý komunista, se otevřeně postavil rovněž premiér Petr Fiala. Jen zatím nenabídl nikoho, kdo by na tuto důležitou, především celospolečensky symbolickou funkci mohl aspirovat, měl určitý volební potenciál a nevlastnil kdysi členskou knížku KSČ.

Černí koně v závěsu

Morální oslabení exgenerála Pavla by mohlo rovněž pomoct kandidátům v závěsu a černým koním volby. O třetí pozici se v průzkumech prozatím perou tři kandidáti: senátor Pavel Fischer, bývalá rektorka Mendelovy univerzity Danuše Nerudová a šéf největší odborové centrály ČMKOS Josef Středula. Jejich preference se dostávají maximálně na hranici deseti procent, což se pro Nerudovou a Středulu zdá být i potenciální limita, naopak vysoký potenciál u Medianu vykazuje kandidatura Fischerova. Senátora, který v minulé prezidentské volbě v roce 2018 dosáhl se ziskem 10,23 procenta (526 694 hlasů) na třetí místo, by mohla volit až pětina voličů.

Těžko si představovat, že vstup nového kandidáta do boje zcela změní rozestavení ve volební krajině a šance na postup. Ostatně všichni potenciální kandidáti, které by koalice mohla vymyslet (Němcová, Vystrčil…), už v průzkumech tak jako tak figurují a žádné oslnivé výsledky nevykazují. Potenciál senátorky Miroslavy Němcové je sice 15 procent, čímž se blíží svému ko­legovi z horní komory parlamentu Fische­rovi, její momentální preference se však pohybují jen kolem šesti procent.

Podpora pětikoalice by s tímto poměrně nízkým číslem mohla jistě výrazně zamávat. Němcová má navíc jako žena jistou výhodu, protože při žárlivém, velmi závistivém pohledu protibabišovské části veřejnosti směrem ke slovenské prezidentce Zuzaně Čaputové se zvyšuje poptávka po ženě v nejvyšší ústavní funkci. S tímto „proženským sentimentem“ od počátku také pracuje profesorka ekonomie Danuše Nerudová, jež svou kandidaturu oznámila na konci května. Vizuální část (fotografie a klipy) její kampaně je jasně zaměřena na příjemnou vtahující ženskost a její životní naplňování.

Nerudová, vědomě či nevědomě následující archetyp „velké matky“, která se stará o všechny, si k tomu přibrala část agendy, která byla vždy spojována s Milošem Zemanem, jenž chtěl pro změnu v jungovských archetypech naplňovat postavu moudrého starce, Senexe. Nerudová totiž označila za svou případnou klíčovou prezidentskou agendu „pomoc lidem, kteří se kvůli krizi potýkají s vážnými sociálními problémy“. Ačkoli prezidentka by v této oblasti neměla prakticky žádné pravomoci, po­dle Nerudové je důležité už to, že se lidem postiženým krizí věnuje bedlivá pozornost. Že se o nich mluví. Když to dělá prezident, nemůže to vláda jen tak přehlížet.

Zábava pro každého

Všichni kandidáti, o nichž zatím byla řeč, mají více či méně potenciální šanci, že se dostanou do druhého kola a poperou se o prezidentské křeslo. Patnáctka dalších kandidátů, kteří už se do boje o Pražský hrad vydali, šanci nemají. A sami to dobře vědí. Budou buď obveselením kampaně jako komik Miloš Knor, nebo budou naplňovat své představy o vlastní velikosti a významnosti jako bývalý rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima či podnikatel, miliardář a ezoterik Karel Janeček. Nebo Alena Vitásková, bývalá dlouholetá šéfka Energetického regulačního úřadu a prezidentská favoritka Miloše Zemana, kterou prezident také v roce 2018 vyznamenal za „hrdinství v boji proti nespravedlnosti“.

Podnikatel Tomáš Březina, spoluzakladatel společnosti Best a bývalý poslanec ODS a Unie svobody, už v polovině května jako první hlásil, že má potřebných 50 tisíc podpisů, které zákon předepisuje pro účast ve volbě. Tento sám voják v poli se ale zcela jistě budoucím prezidentem nestane a celou kampaň podobně jako ostatní bere coby zajímavou a velkou životní zkušenost.

Každopádně boj o post „hlavy státu“ už definitivně začíná. Čeká nás půl roku divoké politické kumulace mas, moderní lidová zábava pro každého.