Prezidentská karikatura ústavy

Prezident republiky Miloš Zeman už těsně před volbami oznamoval, že pečlivě připravuje „strategie povolebního vyjednávání“.

3 minuty čtení

Hradní mluvčí sděloval tuto zprávu s podivnou samozřejmostí, která nemůže nikoho udivovat, neboť toto přece je role prezidenta v českém ústavním systému. Upřímně řečeno – není. Stačí nahlédnout do ústavy.

Miloš Zeman si po celou dobu svého prezidentského mandátu dává pečlivě záležet na tom, aby vykládal ústavu tak, „jak je napsaná“, což často vyvolává kontroverze, protože Zemanovo čtení naráží na zvykovou interpretaci, tedy na to, jak se to s ústavou doposud vždy dělalo, jak se tradičně četla. Doslovné čtení – bez ohledu na celek ústavy – by však například umožnilo, aby „prezident odvolával předsedu vlády a ministry“, jak se mu zamane, přitom zákonodárce tím myslel jenom to, že prezident toliko potvrzuje, co si politická reprezentace vyjednala.

Něco podobného platí i o sestavování vlády, jen s tím rozdílem, že o roli prezidenta v této věci ústava vůbec nepíše. Ani čárka o tom, že by si hlava státu povolávala na koberec politické strany, že by vytvářela nějakou strategii, že by pověřovala někoho jednáním o vládě a podobně. V ústavě o tom není, jedním slovem řečeno, nic! Bohužel politická scéna i její mediální obraz dál berou tuto excesivní prezidentskou nabubřelost jako ústavní samozřejmost, přitom jde o zvyk z doby prezidenta Václava Havla, jehož výsadní porevoluční postavení umožnilo provádět mimoústavní kroky, které politické prostředí i celé společenství uctivě respektovalo.

Prezident má být garantem ústavního pořádku a funkčnosti celého systému a ten jako takový potřebuje ve výkonné moci jediné: vládu, která má většinu hlasů v Poslanecké sněmovně, a tudíž i sněmovní důvěru.

Sestavování vlády je výsostná věc politických stran a hnutí zvolených do Poslanecké sněmovny. Prezident nemá právo do tohoto procesu zasahovat (stejné je to například v Německu), a pokud to dokonce velmi aktivně a dopředu dělá, je to mimoústavní snaha, krok, jenž obchází smysl ústavy. Prezident má být garantem ústavního pořádku a funkčnosti celého systému a ten jako takový potřebuje ve výkonné moci jediné: vládu, která má většinu hlasů v Poslanecké sněmovně, a tudíž i sněmovní důvěru.

Prezident, jak předpokládají obvyklé výklady ústavy, má jediný úkol: jmenovat premiérem toho, kdo takovou většinu v dolní komoře parlamentu má a dokáže ji také zajistit při hlasování o důvěře. Je to velmi prosté: politici za prezidentem vůbec nemusejí chodit, mohou, ba mají si svou většinu pro vládu vyjednat ve sněmovně, a pokud nějakým jiným způsobem nenarušují ústavní hodnoty a systém (například nejsou fašisté, agre­sivní xenofobové apod.), prezident má povinnost premiéra takto vyjednané vlády jmenovat.

Problém české politiky spočívá v tom, že se Zemanovi nikdo neodváží ani v tomto nejdůležitějším ústavním bodu oponovat, protože se bojí jeho politické pomsty a případných obstrukcí. Český politický systém se tak mění v obludnou ústavní karikaturu. Je na čase to změnit a ústavu konečně skutečně naplňovat. Kdy jindy s tím začít než právě teď po volbách.

Měsíční

  • přístup k vybraným článkům
  • kompletní přístup do archivu Eura

125 Kč

Půlroční

  • přístup k vybraným článkům
  • kompletní přístup do archivu Eura

600 Kč

Roční

  • přístup k vybraným článkům
  • kompletní přístup do archivu Eura
  • zvýhodněná cena

950 Kč