Prezidentská SuperStar

O prezidentském nástupci Miloše Zemana se v české společnosti diskutuje už několik let. Česko je tímto tématem zcela zahlceno, a to jak v klasických médiích, tak na sociálních sítích. Jako by prezidentská sesle byla trůnem, středobodem všeho, něčím, od čeho vychází veškerá energie českého národního společenství. Není to výmysl odcházejícího Miloše Zemana, ale v jistém smyslu za tuto posedlost může i on.

Deset let Zemanova prezidentování vyvolalo poptávku po úplně jiné hlavě státu: po reprezentantovi, po vzoru či idolu, který by pozvedal prezidentskou funkci na úroveň královského majestátu. Po novém Masarykovi, po druhém Havlovi. Po někom, kdo by „svítil“ a přinesl na Hrad státní auru, ne nepodobnou monstranci na oltáři. Člověk nemusí být politolog ani psycholog, aby viděl, že taková fixace na roli, na jednu osobu, není zdravá a svědčí o jisté nevyzrálosti české občanské společnosti, když takovou postavu nad svými hlavami tolik potřebuje.

Zemanova občanská výchova

Přitom právě Miloš Zeman přinesl do úřadu prezidenta něco úplně jiného, něco, co všichni doposud víceméně přehlíželi, protože v sobě nesli projekci jiného, zejména toho „havlovského“ prezidenství. Zeman šel velmi přímočaře za výkonem své moci, za tím, co mu ústava – často na samé hraně legality i legitimity, možná i za ní – umožňovala. Podle řady politiků i právníků moc dokonce zneužíval, čímž ale udělal i službu celému českému politickému společenství. Ne, prezident není v českém ústavním systému nějaká nadzemská figura, někdo z jiného světa, ani pouhý kladeč věnců a automat na podpisy. Je to potenciálně silná mocenská figura, jež může zahýbat politikou tak výrazným způsobem, že to ještě řadu let po jeho odchodu bude mít vážné psychologické, ale i čistě praktické dopady.

Česko stále ještě hledá svého mravního a myslitelského Supermana nebo Superwoman, přitom po zkušenosti s prezidentem Zemanem, po jeho hodinách „občanské výchovy“, je více než nasnadě, že by Česko mělo hledat hlavně politika. Mělo by vybírat podle toho, jak daní uchazeči hodlají zacházet s mocí. Moc a nakládání s ní, to je to, oč v prezidentské funkci běží především. Paradoxní zásluhou Miloše Zemana je, že to všem idealistům, roayalistům a snílkům o velkých osobnostech na Hradě tak důrazně připomněl. Nechce-li být česká společnost po této volbě opět zklamána, měla by naprosto zcivilnět své požadavky na hlavu státu a soustředit se na mocenskou stránku celé věci. Volba prezidenta – ať už to bude kdokoli – změní poměry moci v zemi. Proto bude tolik záležet na tom, jaká osobnost a s jakými lidmi kolem sebe bude tuto moc vykonávat.

O prezidentově současném okolí, jemuž vévodí kancléř Vratislav Mynář, který dodnes nemá bezpečnostní prověrku, Zemanem veřejně slibovanou, a Martin Nejedlý, lobbista ruských zájmů, není už třeba dlouze mluvit. Do české politiky tato „Zemanova politicko-obchodní služba“ vnesla spoustu neklidu a nejistot. Prezident po celou dobu svého desetiletého působení silně zasahoval do zahraniční politiky. Ovlivňoval ji nejen svými cestami do Číny a okázale prodávaným přátelstvím s Vladimirem Putinem, ale i při obsazování důležitých postů nebo na mezinárodních jednáních, kde reprezentoval Česko a uváděl řadu partnerů do rozpaků nad tím, co skutečně brát jako českou pozici – názor prezidenta, nebo postoj vlády?

Zeman vyznamenával lidi, kteří si vyznamenání od státu nikdy nezasloužili. Vyzvedával normalizační podnikatele a umělce, čímž také jasně interpretoval minulou dobu a jeden z důležitých nástrojů komunistické moci, tedy nevinou uklidňující zábavu. Oceňoval služebníky postfaktického žurnalismu – například Petra Žantovského či Luboše Xavera Veselého –, kterým prezidentovo vyzdvižení na piedestal pomohlo do veřejných funkcí. Veselý se tak za spolupráce Hradu, ANO a ČSSD dostal do Rady České televize, která kontroluje toto veřejnoprávní médium, na němž prezident Zeman nenechal nit suchou a považuje jej za „nepřítele lidu“. A takových případů bylo daleko víc.

Zeman zásadním způsobem ovlivnil dění v České národní bance. V době, kdy se celý svět odhodlával k radikální obraně před růstem cen a úrokové sazby začaly zvedat i banky, které se bály zpomalení ekonomiky, jmenoval do vedení české centrální banky lidi, kteří další zvyšování úroků nepodporovali. Guvernérem se tak stal Aleš Michl, člověk blízký expremiérovi Andreji Babišovi a také bývalý poradce ministryně financí Aleny Schillerové, a to hlavně proto, že sdílel s prezidentem stejný názor na měnovou politiku. Ta je ale z ústavy zcela v moci ČNB, jenže prezident svým jmenováním dokonale změnil konfiguraci názorů (a to má ještě v únoru další dvě jmenování v zásobě) ve svůj prospěch.

Nebyl to skrytý akt, Zeman to udělal záměrně a otevřeně přiznal, že i další členy bankovní rady – Evu Zamrazilovou, Jana Fraita a Karinu Kubelkovou – vybíral podle toho, jak se v základní otázce měnové politiky vztahují k jeho autoritativnímu názoru. Je to jeden z nejvýraznějších prezidentových podpisů, konkrétní mocenský zářez do těla české společnosti, který bude nakonec hlubší než všechny Zemanovy hrátky s Čínou, Ruskem a demokratickým výkladem ústavy.

Lidumilové na Hrad

Zemanovo dědictví, přinášející toto prosté, ale pro volbu a rozhodování o ní naprosto zásadní zjištění, tedy že prezident je především velmi mocný člověk, je tím, s čím se budou muset kandidáti na hlavu státu vyrovnat. Zatím to ale vypadá, že kandidáti na prezidenta od Petra Pavla přes Andreje Babiše, Danuši Nerudovou až po Josefa Středulu tento mocenský rozměr volby přehlížejí a příliš ho veřejně nereflektují. Uchazeči o prezidentskou moc už nějaký čas soutěží v jiné disciplíně: v tom, kdo více rozumí svému lidu. A kdo ho má víc rád. Kdo chápe trápení obyčejných lidí, kteří mají strach ze současného světa. Z jeho složitosti a globální provázanosti, z všemožných rizik, která na lidi číhají všude, kam se podívají.

Danuše Nerudová, která svou hrou na první prezidentku už vyskočila na 15 procent podpory, si myslí, že rolí prezidenta je „být empatický a pomáhat lidem už tím, že o problémech lidí mluví“, což také znamená, že by „neměl mít tvrdé srdce“. Josef Středula, jenž nakonec sehnal 60 tisíc podpisů občanů a jisticích 11 podpisů zákonodárců, je přesvědčen, že hlava státu má být jakýmsi sociálním mediátorem mezi vládou a občany. Tedy něčím tako­vým, co Středula dělal poslední roky v čele odborů, jen v případě prezidenta by to vykonával na celostátní úrovni.

Bývalý premiér Andrej Babiš, který nad svou kandidaturou na oko dlouho váhal, si dal pomáhání občanům přímo do štítu své prezidentské kampaně: „Pomáhá lidem – proto Babiš“. Není to nic nového, s podobným heslem: „Nedělám politiku, pomáhám lidem“ vstupoval Babiš do politiky. Jako určitý protiproud vůči tradiční politické scéně. Jenže to ještě usiloval o post premiéra, který je také daleko blíže tomu, čemu Babiš říká „krizový manažer“, což je prý expremiérova celoživotní specializace.

Ještě na začátku roku byl lidumil Babiš (který by rozdal všem, co potřebují, ale už by se neptal, kde na to rozdávání vzít) v průzkumech jasným favoritem prvního kola volby. Už to sice nebylo třicet procent v prvním kole jako loni v létě, ale jistý náskok na druhého v řadě Babiš ještě udržoval. Na začátku letošního léta už šéfa ANO přeskočil generál ve výslužbě Petr Pavel, který na prezidentské kandidatuře pracuje nejdéle ze všech.

Jistě, ještě není na světě průzkum, který by zahrnoval oficiální Babišovu kandidaturu, ta by však už mnoho věcí změnit neměla. Babiš se podle sociologických studií může opřít o dvacet procent pevně rozhodnutých voličů, kteří mu svůj hlas v prvním kole hodí tak jako tak, o čemž se ostatním kandidátům může jenom snít. Vzhledem k rozdrolenému poli uchazečů je 20 procent poměrně spolehlivou zárukou, že Babiš ve druhém kole volby bude.

I Petr Pavel, který momentálně vede průzkumy, přestože je už několik měsíců v pasti vcelku rozpačitého vyrovnávání se se svou minulostí, často mluví o občanech a jejich potřebách či představách o tom, co by prezident měl „pro lidi“ dělat. Pavel ve svém heslu nabízí „řád a klid“, což je evidentně odvozeno od zvýšeného pocitu strachu českých občanů ze současného dynamického světa. Pavel také záměrně pracuje s naladěním voličů Miloše Zemana, kteří minule rozhodli volby tím, že k nim přišli. Pavel by rád získal hlasy těchto lidí, k čemuž je spojení řádu a klidu vcelku vhodné. Řád a klid je sociální jistota, na níž se dá do budoucna stavět. Sociální spravedlnost, kterou šikovně šermoval i Miloš Zeman, Pavel nezdůrazňuje. To je zatím asi jeho největší konkurenční nevýhoda vůči Babišovým populistickým slibům, i když ty jsou zase čtyři roky pořád stejné, takže na ně někteří lidé už přestávají slyšet.

Jde přece o moc

Podle posledního volebního modelu agentury Median z října letošního roku by Petr Pavel získal v prvním kole 22,5 procenta hlasů, Andrej Babiš jen o půl procenta méně. Statistická chyba se obvykle počítá v rozmezí dvou až tří procent, takže v rea­litě může být vše trochu jinak. I tak je ale jasné, že Pavel s Babišem jsou před první volbou zatím jasní soupeři číslo jedna. A protože do voleb zbývá už jen 60 dnů, bylo by velkým překvapením, kdyby tomu tak nebylo i 13. a 14. ledna 2023, kdy se bude volit v prvním kole.

Pokud by se mezi Pavlem a Babišem mělo rozhodovat ve druhém kole, jež se odehraje na konci ledna příštího roku, předpovídá agentura Median, že by se novým prezidentem s velkou pravděpodobností stal Petr Pavel. Jeho náskok v těchto sociologických prognózách je totiž úctyhodný. Babiše by porazil skoro o pětinu hlasů (59 ku 41). Bývalý premiér by měl podle projekcí Medianu naději ve druhém kole vlastně jen v souboji s Josefem Středulou. Všichni ostatní, s nimiž se v čele prezidentského pelotonu počítá – Danuše Nerudová, Pavel Fischer či Marek Hilšer –, by šéfa ANO porazili o pět až šest procent.

Oba senátoři v boji o prezidentský post, Marek Hilšer i Pavel Fischer, zkoušejí svůj boj v prezidentské volbě podruhé. Hilšer je podle průzkumů bez šance, Fischer má zatím kolem sedmi procent a podle zkušeností z minulé volby půjde ke konci nahoru. Představa, že svým vyhraněným prozápadním postojem strhne davy a přiblíží se hranici dvaceti procent, je však spíše iluzivní, zejména když Fischer rozčílil mladší voličskou skupinu liberálů svými problematickými výroky o LGBT+ komunitě. Selským rozumem nahlíženo, Hilšer i Fischer vlastně trénují na svou senátorskou kampaň a podobně jako další kandidáti, kteří zřejmě neprojdou, využívají prezidentskou volbu jako své osobní PR.

Dá se dokonce říct, že takových je v seznamu jednadvaceti lidí, kteří odevzdali přihlášku k volbě, většina. Ať už jde o podnikatelské trio Karel Diviš, Tomáš Březina, Karel Janeček, nebo o bývalého rektora Univerzity Karlovy Tomáše Zimu. Volba hlavy státu už má také své první kandidátské oběti. Ministerstvo vnitra oznámilo, že sedm kandidátů předložilo nedostatečné podklady, kdo to je, to se ale zatím neví. Z volby však odstoupila už největší prezidentova favoritka Alena Vitásková. „S mandátem 64 tisíc sebraných hlasů bych se zařadila do šedi ostatních kandidátů,“ prohlásila Zemanem vyznamenaná bývalá šéfka Energetického regulačního úřadu, jež považovala za minimální podporu 100 tisíc lidí. Pouhých 36 tisíc podpisů (hranice je 50 tisíc) sebral komunista Josef Skála, proto přihlášku nepodal ani on. Skálovi nepomohla ani aktivní účast na demonstracích proti vládě na Václavském náměstí, ani oblíbené komunistické heslo „s lidmi pro lidi“.

Je to symbolická připomínka, že myslet na lidi při prezidentské volbě opravdu stačit nebude. Měli bychom si dokola opakovat, že hra o prezidentský trůn je hrou o moc, ne o líbivé sliby, které hlava státu ani nemůže prakticky splnit. A po­dle toho by se tahle prezidentská hra měla hrát. Jak na straně kandidátů, tak ze strany voličů.

Kdo potvrdil kandidaturu

Petr Pavel (1961)

Bývalý armádní generál, náčelník generálního štábu české armády a šéf vojenského výboru NATO objížděl republiku ještě dříve než Andrej Babiš, ke kandidatuře sebral 81 250 podpisů. Pavel nabízí své vojenské a diplomatické zkušenosti a kontakty, „chce sloužit republice“. Své členství v KSČ v 80. letech považuje za chybu, odmítá ale, že by byl proruským rozvědčíkem. Pavel představil svůj tým, v němž jsou mimo jiné ekonomové Zdeněk Tůma a David Marek nebo diplomat Petr Kolář.

Andrej Babiš (1954)

Expremiér, poslanec, šéf ANO a jeden z nejbohatších Čechů šel do volby ze dvou důvodů. Vláda Petra Fialy podle něho málo pomáhá lidem; a potom se mu nelíbí, jak je podceňován v průzkumech veřejného mínění. Babiš nesbíral podpisy občanů, podpořilo ho 56 zákonodárců jeho strany. Jako prezident nabízí své kontakty z politiky i znalost politického prostředí. Na Hrad by si vzal současné nejbližší spolupracovníky, Tünde Bartha by byla kancléřkou, Vladimír Voře­chovský mluvčím.

Danuše Nerudová (1979)

Ekonomka, bývalá rektorka Mendelovy univerzity v Brně a také bývalá šéfka komise pro reformu důchodů se pustila do kampaně v květnu letošního roku, a to ve snaze prosadit ženský prvek v politice. Nejmladší kandidát­ka na tom od počátku staví svou kampaň. Nerudová hlásila před odevzdáním podkladů 80 tisíc podpisů, slibuje dostatek energie, ráznost, ale také empatii a starost o lidi, kteří se dostali na okraj společnosti. Přesto v kampani už naznačila, že jí je bližší liberální názor.

Pavel Fischer (1965)

Senátor, bývalý diplomat a šéf politického odboru prezidenta Havla už na prezidenta jednou kandidoval. V roce 2018 získal v prv­ním kole přes deset procent hlasů a skončil překvapivě na třetím místě. Fischera podpořilo 51 zákonodárců, převážně vládnoucích stran. Senátor se soustřeďuje na zahraniční politiku, patřil k největším kritikům prezidenta Miloše Zemana. Fischer je katolického vyznání, kvůli svým názorům na homosexualitu se několikrát dostal do ostré veřejné přestřelky s LGBT+ komunitou a liberálně smýšlejícími lidmi.

Josef Středula (1967)

Dlouholetý předseda Českomoravské konfederace odborových svazů se objevil jako vhodný kandidát na prezidenta už v roce 2019, kdy ho tak označil prezident Zeman. Ten Středulovi nedávno vyjádřil podporu znovu. Odborový předák odevzdal 60 tisíc podpisů občanů, které zajistil 11 hlasy zákonodárců. Jako prezident by se absolvent strojní průmyslovky soustřeďoval na sociální problémy a chtěl by pomoct k lepší komunikaci občanů s vládou.

Marek Hilšer (1976)

V minulých prezidentských volbách získal současný senátor a lékař 8,8 procenta hlasů. Tehdy ale stihl sebrat na svou volbu dostatek podpisů občanů. Tentokrát si Hilšer vystačil s podporou kolegů z parlamentu. Nabízí „slušnost, poctivost a změnu“, v prezidentské roli by se snažil především o vylepšení komu­nikace s občany a o důsledné dodržování ústavy.

Karel Janeček (1973)

Původním vzděláním matematik získal miliardové jmění operacemi na burze. Své peníze teď vložil do prezidentské kampaně, protože během pandemie covidu-19 cítil, že v Česku je omezována svoboda. Janeček se netají svou láskou k ezoterickému poznání, „dobrou energii“ podle něho potřebuje celé Česko. Věnuje se filantropii, nedávno koupil značku soutěže Zlatý Slavík, kterou chtěl zachránit. Na ministerstvo vnitra odevzdal archy se 73 tisíci podpisy.

Jaroslav Bašta (1948)

Poslanec SPD, bývalý disident a signatář Charty 77 se nechal na post prezidenta nominovat dvaceti poslanci své strany. Bašta působil ve vládě Miloše Zemana jako ministr bez portfeje, později se zaměřoval na kontrolu tajných služeb, byl velvyslancem v Rusku a na Ukrajině. Před válkou na Ukrajině prohlásil, že „válka nebude, ale musíme se smířit s tím, že si Rusko uloupne kus území“.

Tomáš Březina (1957)

Zakladatel firmy Best, vyrábějící betonové stavební prvky už v politice byl. Absolvent ČVUT působil dva roky jako poslanec za ODS, pak přešel do Unie svobody, mandátu se ale nakonec z osobních důvodů vzdal. Později dostal nabídku být lídrem ANO ve středních Čechách, nakonec odmítl. Březina hlásí, že sebral více než 50 tisíc podpisů občanů.

Karel Diviš (1976)

Diviš byl jedním z posledních, kdo odevzdával přihlášku do klání o prezidentský post. Přinesl archy s 61 600 podpisy. Diviš podniká v IT, je šéfem technologické firmy IDC, dlouhá léta externě působil jako „sporťák“ v ČT. Vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu UK, později i Fakultu sociálních věd. Chce být prezidentem, na něhož by občané mohli být hrdí a který bude především „blíže lidem“.

Denisa Rohanová (1975)

Rohanová už jednou prezidentkou je – České asociace povinných, jak se jmenuje občanské sdružení pomáhající lidem s dluhy. Rohanová oznámila kandidaturu na prezidentku před rokem v dubnu, už tehdy zřejmě sehnala podporu od zákonodárců ČSSD a KSČM, kteří ale nyní už zákonodárci nejsou. Je tedy otázka, zda její přihláška bude přijata jako řádná.

Tomáš Zima (1966)

Osm let byl rektorem Univerzity Karlovy. Odtud také odvozuje svoji motivaci být prezidentem. Bylo by škoda, tvrdí, jeho zkušenosti nevyužít. Zima je vzděláním lékař, vede dokonce kon­silium lékařů, kteří se starají o hlavu státu. Podle dostupných informací udělal Zima podobnou operaci jako Rohanová, využil díry v zákoně a kandiduje na základě podpisů bývalých zákonodárců.