Hostiny pořádané při příležitosti vzácných zahraničních i domácích návštěv servírované na porcelánu se státním znakem nemusejí odrážet chuťové preference hradních pánů. Jakkoli se sluší vybraným hostům podávat jen to nejlepší v doprovodu šampaňského a vybraných vín podávaných ve skle značky Moser, českoslovenští a čeští prezidenti si nepotrpěli na ztučnělá husí játra, humry z Maine či z Bretaně a před vermuty či koňaky dávali zpravidla přednost Becherovce, pokud vůbec pili alkohol. Podle historických pramenů se bývalí prezidenti v jídle od svých poddaných příliš nelišili.
Tomáš Garrigue Masaryk (1918–1935) byl moderním vizionářem ve všech směrech. Možná proto dodnes chceme vidět na Hradě nedostižný ideál, ke kterému budou vzhlížet další generace. Svou erudici promítal i do stravovacího režimu.
Jedl třikrát denně, nesvačil a říkal: „Žaludek si potřebuje odpočinout, jako každý pracující úd, a toho se mu dostane vyhladověním. Většina lidí nechává svůj žaludek dřít do úmoru – přejídat se je jako nosit nad své síly těžká břemena. Dnes už i medicína varuje lidi před tloušťkou, tlouštíci se nedožijí dlouhého věku, protože ukládají většině svých orgánů přílišnou námahu. A nadto tloušťka není pěkná na pohled. To se rozumí, i to patří k programu humanitnímu, aby lidé byli krásní.“ Kázal vodu a sám ji většinou i pil, byť pocházel z kraje vína. Rád si dal černou kávu, někdy přidal kapku smetany, ale cukr jen výjimečně. Před spaním si dával mléko, jen trochu dobarvené kávou. Pokud bychom mu mohli z nutričního hlediska něco vyčítat, pak snad lásku k moučníkům, koláčům, buchtám a zejména ke švestkovým knedlíkům s mákem. Ale ani těch si nedopřával přes míru, což bylo na jeho postavě celý život znát.
Edvard Beneš (1935–1938; 1945–1948) od svého předchůdce převzal mnohé. I on jedl dopolosyta a pil dopolopita. Část svého života sice strávil v zahraničí, ale neholdoval pochoutkám mezinárodní kuchyně. Alkohol mu nic neříkal, a pokud ho nemohl odmítnout, dal si sklenku vinného střiku. Trpěl migrénami, a tak si ušetřil bolesti hlavy. Asketa byl už od mládí. Pocházel z chudých poměrů, kde tradiční večeří byl chleba nalámaný do bílé kávy. Slavnostním jídlem byly u Benešů brambory s máslem stlučeným ze smetany, když jí bylo dost. Prosté chutě mu vydržely celý život. Měl rád bramboračku, halušky, nudle s tvarohem i saláty.
Emil Hácha (1938–1945) byl inteligentní, nesmírně vzdělaný právník, který miloval svou rodinu i vlast. Natolik, že se pro svou zemi rozhodl obětovat, proto byl konec jeho života mimořádně těžký a smutný. Než přijal svou poslední funkci, žil úspěšně a spokojeně, vyučoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, předsedal Nejvyššímu správnímu soudu, který spoluzakládal.
Jako jeden z mála našich prezidentů si jídlo uměl užít a vychutnat. Byl častým návštěvníkem Lippertova lahůdkářství v pražské ulici Na Příkopě, které nabízelo široký sortiment lahůdek. Neodříkal si ani alkohol, byť pil s rozumem. K jídlu si dal rád skleničku dobrého vína a po něm i doutník. V roce 1938 se chystal do důchodu, měl v plánu začít si užívat života. Osud ale jeho plány změnil. Zemřela jeho milovaná žena, republika, ve kterou věřil, ztratila svobodu a on pod tlakem okolností přijal post prezidenta.
Klement Gottwald (1948–1953) také pocházel ze skromných poměrů, čemuž v mládí odpovídaly jeho stravovací návyky. Měl rád bramborové placky, které zapíjel mlékem. Když po prohraných volbách v roce 1934 uprchli Gottwaldovi do Moskvy, dostali se do nového prostředí, jež jim otevřelo i nové gastronomické obzory a mnohé lahve vodky. Manželka Marta se prý o něj vzorně starala a i v Moskvě mu vyvářela česká jídla.
Miloval vývar s játrovými knedlíčky. Po návratu do Prahy se začal připravovat na převzetí moci, s tou, nově nabytou, a prezidentským postem pak vzrostla i jeho chuť k jídlu a dalším gastronomickým experimentům. Lidová Marta zůstala i jako první dáma věrná prostým tučným chutím a jejím nejoblíbenějším jídlem bylo knedlo vepřo zelo, které zapíjela pivem. On sám si oblíbil hovězí svíčkovou pečenou v těstíčku na způsob beef Wellington. Nad všechna jídla světa mu ale byl alkohol, který mu manželka údajně ředila vodou.
Antonín Zápotocký (1953–1957) byl v některých ohledech poměrně pokrokový. Rád vařil, a nejen to. Věděl, jak důležité je dělat si zásoby, když je zrovna z čeho, proto s oblibou zavařoval sezonní ovoce i zeleninu. Sbíral a nakládal houby, které byly vyhlášené. Rád byl alespoň na oko blízko svému lidu, v jídle ale nic předstírat nemusel. Občerstvením na jeho svatbě s Marií Skleničkovou byl chleba se salámem a okurkou. Tonda Zápotonda alias „ušaté torpédo“ miloval především buřty s cibulí a tlačenku.
Antonín Novotný (1957–1968) byl ke všemu ochotný, jen ne příliš chytrý. Krásný Tony jídlo nijak zvlášť neprožíval. Jeho dělnický původ byl znát v každém slově i gestu, totéž platilo i pro jeho ženu Boženku. Na noblesu si nepotrpěli, alkohol skoro nepili. „Soušky a souzi“ s nimi mohli plně souznít. Až na ten karban. Byl vášnivý karbaník. Karty mastil ve volných chvílích zejména ve Vystrkově na Orlíku, v rekreačním sídle komunistické strany. Flek, re, tutti, boty, kalhoty, kaiser… bylo možné slyšet z obrovského sudu se stolem a lavičkami, kde jej se spoluhráči nikdo nerušil. A kousek obyčejného žvance se ke kartám vždycky našel.
Ludvík Svoboda (1968–1975) byl voják, muž pevných zásad, vášnivý turista a téměř abstinent. Roky prožité na frontě v bojích a nedostatku se projevily v jeho disciplíně a skromnosti. O jeho stravovacích návycích se téměř nic neví. Zato se ví, že miloval hory, každé léto se vydával na horské túry, dobře znal Krkonoše i Tatry. V šedesátých letech si zamiloval Jizerky, kde si Svobodovi pořídili chalupu. Jen kousek od Bedřichova a ještě menší kousek od Prezidentské chaty, která byla ve správě prezidentské kanceláře. Svůj název má údajně proto, že v ní často trávil čas.
Gustáv Husák (1975–1989) měl dobré jídlo rád, dopřávat si ho ale nemohl. Jediný Slovák mezi československými prezidenty měl zdraví zničené téměř desetiletým vězením, desítky hodin trvajícími výslechy i mučením. Na rozdíl od svých předchůdců by si býval dopřával rád.
Jeho strach ze zhoršení zdravotního stavu byl ale silnější než jeho chutě. Pil jen minerálku, kterou si nechával dovážet z islandských ledovců, a imunitu svou i svých spolupracovníků posiloval olejem z tresčích jater. Věděl, že má dobrý vliv na cholesterol a blahodárně působí i na činnost mozku a nervového systému. Co na tom, že není moc dobrý.
Václav Havel (1989–1992; 1993–2003) byl obdivuhodný ve všech ohledech a zahanbit se nenechal ani v kuchyni. O světové gastronomii měl přehled. Rád jedl a vařil a ještě raději se díval, jak hostům jeho jídlo chutná. Neomezoval se na českou kuchyni, dokázal připravit třeba i kung pao. Za jeho působení se na Hradě k uctění výjimečných hostů podávala dříve nevídaná jídla.
V myšlenkách o jídle úplně nenavazoval na masarykovskou tradici, když říkal: „Jídlo je jakýsi obřad. Je to cosi víc než jenom do sebe dávat jisté množství kalorií, aby člověk přežil.“ A pokud si máme nalít čistého vína, musíme přiznat, že k abstinenci měl daleko.
Václav Klaus (2003–2013) překvapil za svého působení na Hradě mnohým, ale udivovat nepřestává ani dlouho po jeho opuštění. Přišel s konceptem pravicových a levicových jídel, který však není příliš rozpracovaný. Bezpečně ale víme, že vepřový řízek je pravicový, kuřecí spíše levicový. Je toto dělení známé i ve vodňanské drůbežárně?
„Čokoládový krém je pravicový, salát levicová úchylka a antijídlo,“ nechal se rovněž slyšet. Přitom bychom od velkého sportovce čekali, že bude dávat přednost lehčím, zdravějším jídlům. Známým faktem je, že preferuje českou kuchyni před zahraniční, již také nechal servírovat svým oficiálním hostům. Žádné mořské ryby, mušle nebo francouzské paštičky. Paní Livie je vyhlášená kuchařka a s výběrem menu mu často odborně pomáhala. Mezi prostým lidem koluje recept na její štrúdl.
Miloš Zeman (2013–2023) se svými nezdravými lidovými chutěmi nikdy netajil. Kartami ovšem v uplynulých letech zamíchal jeho vážný zdravotní stav. Teprve před nedávnými Vánocemi mu lékaři odstranili déle než rok zavedenou vyživovací sondu. To ale neznamená, že se může vrátit k předchozímu životnímu stylu.
Dříve byl chodící reklamou na známý digestivní likér z Karlových Varů, rád si pochutnal na jitrničce i jelítku, svačinovou gulášovou polévku a cigaretku také neodmítal. I on má ale rád bramborová jídla, zejména brambory na loupačku s máslem a čerstvou pažitkou.
