Proč? Odpovědí je kolektivní obrana

V roce 1993 se rodila Armáda České republiky, on právě dokončoval vojenské gymnázium v Opavě a nastupoval na vysokou do „Vyšpointu“. V momentě, kdy Česko vstupovalo do Severoatlantické aliance, byl na své první zahraniční misi. V Kosovu velel průzkumné rotě. Nyní, čtvrtstoletí poté, je náčelníkem generálního štábu a z této pozice vede Českou republiku nejvážnější bezpečnostní krizí v Evropě od konce druhé světové války.

Právě životní příběh letos devětačtyřicetiletého Karla Řehky je dobrou ilustrací toho, jakou proměnou prošla česká obrana díky členství republiky v NATO. Řehka se do kontaktu s ozbrojenými silami do­stal až v roce 1989, a tak se vyhnul politickým nástrahám spojeným s výchovou budoucích důstojníků Československé lidové armády. Naopak si prošel několika školeními na Západě, včetně náročného kurzu Ranger pořádaného americkou armádou.

Kromě Kosova se pak ještě čtyřikrát vydal pod Hindúkuš, kde měl s kolegy z českých speciálních sil na starost průzkumné úkoly či rychlé a přesné úderné akce proti tálibánským povstalcům.

Když v červnu 2011 odlétal na svou poslední afghánskou misi, novinářům řekl: „Úkoly budeme plnit obdobné jako při předešlých nasazeních v roce 2004, 2006 a také v roce 2008, kdy jsme působili v rámci operace Enduring Freedom. Nepatrný rozdíl je v tom, že v současné době bude větší důraz kladen na vojenskou asistenci a na podporu budování kapacit afghánských bezpečnostních sil.“

S Řehkou se do nejvyšších pater české armády dostává generace důstojníků, která už nezná bojové drily podle východní školy masových armád s prvo­sledovými jednotkami určenými k vykrvácení, ale dlouhodobě je vzdělávána podle západních standardů, kde má ochrana každého života zásadní váhu. Byť se samozřejmě tahle proměna mentality stále ještě úplně neodráží v po­užívané technice a místo chytrých technologií jsou vojáci často i dnes odkázaní na zastaralé zbraně.

Jedním z hlavních důvodů zaostalosti je fakt, že Česká republika dlouho­době neplnila nejdůležitější závazek, který vstupem do Severoatlantické aliance slíbila. Tedy dávat do své obrany dvě procenta hrubého domácího produktu. Téhle úrovně se rozpočet dotkl jen v letech 1999 až 2003, 2005 a pravděpodobně i letos (jak ukazuje přiložený graf).

A zatímco se nyní v Česku politici plácají po ramenou, že armádě konečně dávají to, co jí patří, uvnitř aliančních struktur se už delší dobu hovoří o tom, že dvouprocentní závazek je naprosté minimum a na obranu by země měly vyčleňovat daleko víc peněz.

Podivuhodný případ Rakovník

Byť byl vstup do NATO silným impulzem, v české realitě si jej není nutné přehnaně idealizovat nebo nostalgicky vyzdvihovat. Pokud se totiž podíváme na některé „strategické“ kroky, jež byly – údajně ve vztahu a v souladu s našimi spojeneckými závazky – v uplynulých letech provedeny a zainvestovány, i po dlouhé době vyvolávají značný údiv.

To je třeba případ posádky v Rakovníku. V roce 2012 došlo k rozhodnutí, že tamější ženijní prapor zanikne a s tím ze středo­českého města zmizí několik stovek vo­jáků. „Nejednalo se o žádné střílení od boku. Všemu předcházely analýzy, čísla, fakta,“ prohlásil Petr Pavel, tehdejší náčelník generálního štábu, když v červenci 2013 přijel do Rakovníka na jednání se starostou řešit, jak bude vypadat odsun armády z města.

Jenže přišel rok 2015 a ministerstvo obrany oznámilo, že se armáda do Ra­kovníka vrátí. Z nejrůznějších vizí nakonec zvítězila ta, že se v posádce usídlí logistická jednotka, která bude sloužit k podpoře spojeneckých vojsk putujících přes Českou republiku. Obnova opuštěného areálu pak podle dostupných informací vyšla na desítky milionů korun.

Druhým příkladem, kde se proinvestovaly daleko větší sumy, je letecká základna u Náměšti nad Oslavou. Už v roce 2001 vznikla myšlenka, že se tam přesunou vrtulníky z Přerova. Později se zrodil plán na úplnou modernizaci základny s tím, že bude zapojena do systému spojeneckých letišť. Díky tomu NATO na vylepšení letiště přispělo miliardou korun, dalších sedm šlo z české státní kasy.

Ačkoliv má česká armáda několik letišť, k výběru toho náměšťského došlo i přesto, že podle statistik mělo v každém roce nejvíce dnů, kdy počasí nedovoluje létat. Navíc přesun vrtulníků do Náměšti způsobil, že přerovská základna nenašla nové využití, a tak tam armáda v roce 2013 ukončila provoz.

A pozor, přichází pointa – v budoucnu by se mělo vojsko do Přerova vrátit, vzlétat odtamtud mají větší bezpilotní prostředky, jejichž nákup se chystá…

Hlavní přínos? Kolektivní obrana

Další nepřehlédnutelnou kapitolou je základní vojenská služba. Ta zanikla v roce 2004, kdy si svou povinnost „odkroutilo“ posledních 6 359 mladých mužů. Ještě v roce 1999, kdy se Česko připojovalo k NATO, jich bylo 31 185, a v roce 1993 dokonce 54 326. Nápady na oživení základní služby přicházejí v nejrůznějších formách pravidelně. Nejčastěji se mluví o obnovení odvodů se zdravotními prohlídkami, aby armádní plánovači získali alespoň hrubou představu o populaci a věděli, s čím by v případě vyhlášení mobilizace mohli počítat.

Důsledkem ruské agrese na Ukrajině jsou myšlenky na restart základní služby opět ve hře nejen v Česku, ale v řadě evropských zemí. Armády zkrátka uznaly, že jejich jednotky profesionálů a záloh (jež se navíc v Česku budují za výrazných bolestí a pomalejším tempem, než se slibovalo) nejsou dost velké na to, aby čelily rozsáhlému pozemnímu ataku nepřítele, jaký dnes vidíme na východě Ukrajiny.

A navíc že nábor nových posil nejde podle plánu, jak ostatně přiznává i Karel Řehka. „Je nutné zvažovat nějakou formu povinné či dobrovolné vojenské služby, abychom generovali dostupné zálohy,“ řekl 20. února v deníku Blesk.

Byť nás tedy členství v NATO po dlouhou dobu uchlácholilo v tom, že obranu České republiky zvládne menší a specia­lizovaná armáda, ruský útok všem otevřel oči. Dlužno zdůraznit, že pokud by Česko nebylo součástí Aliance, o základní vojenské službě se tu teď nediskutuje, ale už několik let by byla povinná. Z té hlavní výhody NATO pojmenované „kolektivní“ obrana tedy čerpáme stále.

Autor je editorem České televize