Prodat ČEZ

V době ekonomické krize je potřeba provádět odvážné kroky a kdykoli − čili neustále − mít principy a dodržovat je. Porevoluční étos či plán nastavit zde kapitalismus nadále platí. A také, že bez přívlastků vede k nejefektivnější alokaci zdrojů, nejvyšší motivaci lidí a je dlouhodobě udržitelný.

Na současném Rusku a Turecku, mnoha zemích Jižní Ameriky ve 20. století a nacistickém Německu snad každý vidí, že národní socialismus sice zpočátku přináší prosperitu, ale ze střednědobého a dlouhodobého hlediska přicházejí problémy zejména s kurzem, inflací, zadlužením a nakonec i s hospodářským růstem.

Národní socialismus zatím nemáme, ale Babišova vláda provedla několik kroků, které k němu pozvolna směřovaly. Jsem přesvědčen, že cestou k dlouhodobé prosperitě je nejen co nejnižší přerozdělování, ale i míra státního podnikání. Pokud jde o ČEZ, v době kuponové privatizace si stát nebyl jistý strategií. Tehdy měl ČEZ před sebou rozsáhlou modernizaci uhelných zdrojů, dokončování dvou bloků v Temelíně bylo spojeno se značným rizikem odporu Rakouska a spíše preferoval energetiku ve státním vlastnictví. Negeneroval vysoké zisky a postupně mu rostlo zadlužení. Takže si stát nechal 67,6procentní podíl.

ČEZ se také obával zahraničních vlastníků, kteří například na konci roku 2000 vlastnili 27 procent akcií. Avšak na přelomu milénia vláda Miloše Zemana v programovém prohlášení slibovala regulaci přirozených monopolů, nový telekomunikační a energetický zákon, což v podstatě splnila.

V tomto prohlášení nemluvila o privatizaci plynárenství, ale prodala Transgas a distributory plynu. Ani o státním podílu v energetice, navzdory tomu se jeho prodejem v ČEZ (a šesti distribučních firmách) zabývala celé čtyři roky, ale neprodala jej.

Společnost nakonec zůstala téměř zcela státní, následně skoupila pět z osmi regionálních distributorů elektři­ny, naše energetika prošla „unbundlingem“, jedním z prvků liberalizace trhu, jehož cílem je zavedení podnikatelské soutěže na původně monopolních trzích, a nyní silně profituje z nemalého podílu jaderných zdrojů při vysoké ceně povolenky a elektřiny.

Fiskální efekt

Energetika patří mezi strategická odvětví, kde všechny kroky (včetně privatizace) mají dlouhodobé dopady na ekonomiku a společnost a někdy jsou i nevratné. Proto je třeba snížit státní podíl v ČEZ nebo o tom diskutovat a v příštím roce při snad jasnější energetické situaci v Evropské unii a ještě lepším výhledu ziskovosti firmy mít prodej připraven.

Někteří by si mohli říct, že jde o rozvrat české energetiky či státu. V průběhu 20 let od 9. ledna 2002, kdy vláda zrušila tendr na prodej státního podílu v energetice, stát jeho prostřednictvím v ČEZ neuskutečnil žádnou politiku (energetickou, sociální ani ekologickou) a současná jeho podoba je reliktem z doby strategické nejistoty.

Navíc ČEZ nikdy nepřispěl ke konstruktivní české zahraniční politice v Bulharsku, Albánii, Turecku a v Číně, spíše naopak. Troufám si říct, že stejně jako ČEZ zvládl konec Bohemia Energy, tak se to podařilo i dalším dodavatelům poslední instance elektřiny i plynu. Stát v zásadě pouze inkasuje dividendy za svoje akcie a ostatním vlastníkům je nečitelný.

Domnívám se, že částečně soukromý, ale převážně státní ČEZ je především komplikací. Státu nepřináší výhody a minoritním akcionářům včetně zahraničních pocit bezpečí. Pro novou vládní koalici by dostatečně silnou motivací měl být efekt fiskální.

Stát by při současné ceně akcie 809 korun (k 16. prosinci) za téměř 70procentní podíl dostal 324 miliard korun, ale stejně jako na přelomu milénia by mohl požadovat prémii, tedy například 400 miliard. Namísto toho dosud inkasoval na dividendách deset až dvacet miliard ročně a do budoucna asi i více. 

Každopádně v blízké budoucnosti lze očekávat růst hodnoty státního podílu, jak Rusko zřejmě bude přiživovat evropskou energetickou krizi. Dlouhodobě ale Evropa nemůže unést cenu plynu 80 eur za megawatthodinu (MWh) a elektřiny 200 eur za MWh. Tyto vysoké částky se však hodí k umoření státního dluhu, nastartování penzijní reformy či k masivním investicím do chybějící infrastruktury typu vysokorychlostních tratí.

Pokles státního vlastnictví

Je třeba si říct, proč více než 20 let drží stát natolik vysoký podíl beze změny (s výjimkou roku 2007, kdy ČEZ od něj kupoval akcie, jež následně zlikvidoval) a bez diskuse o významu jeho držení, což údajně závisí na státní energetické koncepci. Pro novou vládní koalici by mělo být klíčové snížení státního vlastnictví na nezbytně nutnou míru či přesun hodnoty až 350 miliard korun z aktiva bez definovaného státního zájmu na prioritní investice státu.

Často se říká, že státní podíl v ČEZ pomůže vybudovat nový jaderný blok v Dukovanech či v Temelíně. To by se však musel ukázat řešením pro naši energetiku, začít jej stavět a především jej dokončit. Ví se, že obrovská rizika spojená s jeho výstavbou a spuštěním a odpovědnost představenstva podle zákona o obchodních korporacích budou přípravu brzdit, a nyní připravovaný tendr při polostátním vlastnictví míří spíše do zdi.

Cestou z tohoto marasmu nepřiznaného bývalým ministrem obchodu a průmyslu a dopravy Karlem Havlíčkem je vyčlenění společností

Elektrárna Temelín II a Elektrárna Dukovany II pod resort financí (stát by jim zajistil financování a ČEZ na základě smlouvy projektové řízení). A následná privatizace poklesem státního podílu ve zbylém ČEZ na 50 procent plus jednu akcii či státní podíl ještě více snížit.

Po vzoru energetik v západní Evropě lze také uvažovat o rozdělení skupiny ČEZ na konvenční výrobu – uhlí včetně těžby, plyn, jádro –, kde by si stát podržel kontrolní podíl, a na regulované činnosti – distribuce, obnovitelné zdroje energie (OZE), energetické služby –, kde nemusí mít žádný.

Stát i bez podílu zasahuje do energetiky přes Energetický regulační úřad zejména regulací cen distribuce, výnosností OZE, dotacemi administrovanými ministerstvy životního prostředí či průmyslu a obchodu, resort financí pak přes daně a daňové uznání tvorby rezerv. Státní zásahy v energetice se v příštích letech budou zvětšovat (dotace z modernizačního fondu, přeměna teplárenství, zájem státu na větší stabilitě plynárenství, řízení přenosových sítí zejména z Německa), proto by v oblastech, v nichž nemá potřebu účasti, takový podíl mít neměl.

Je třeba nezabíjet relativně volný energetický trh, který od zavedení „unbundlingu“ spotřebitelům v celé EU ušetřil obrovské prostředky, jen proto, že nás zima, poptávka po plynu z Číny a chování Ruska překvapily. Je žádoucí jej ponechat svobodný – selektivní dotace či plošné odpouštění DPH lze provádět, ať má stát v ČEZ jakýkoli podíl. Škoda, že tuto myšlenku nelze konzultovat s ekonomem Michalem Mejstříkem, protože už téměř rok není mezi námi. Jeho znalosti v této oblasti byly obrovské a nepochybně by přišel s jasným plánem.