Rok 2024 může být rozhodující

Máme-li učinit Česku prognózu na rok 2024, můžeme celkem jistě vsadit na pokračující lidovou nespokojenost, v jejímž rámci nadávají na vládu dokonce i voliči vládních stran. Přitom je takřka jisté, že inflace nadále poklesne (navzdory chystanému zvýšení cen energie), důvody pro radikální růst nezaměstnanosti nejsou, a je dokonce možné, že i hospodářský růst se konečně přece jen vzchopí. Celkem vzato hospodářská i politická situace Česka nevykazuje známky velkého dramatu.

Totéž nelze tvrdit o situaci mezinárodní. Kromě pokračující války na Ukrajině jsme v roce 2023 zažili brutální útok na Izrael z Pásma Gazy. Dále venezuelskou hrozbu anexe značné části území sousední Guyany. Navíc nebezpečí vyplývající z teroristických útoků jemenských povstalců pro lodi směřující k Suezskému průplavu. Z témat čistě ekonomických pak realitní a částečně i finanční krizi v Číně. Ale abychom nehovořili jen o neštěstích, uveďme přelomové prezidentské volby v Argentině (které daly této zemi naději na obrat k lepšímu) a nástup umělé inteligence (ne, nevěřme prorokům, že tento pokrok ohrožuje lidskou civilizaci).

Rusko a zájmy v Kazachstánu

Začněme tématem, které je žhavé a geograficky nepříliš vzdálené: Ukrajina. Protiofenziva nepřinesla kýženou porážku ruských vojsk a Západ cítí morální únavu: tolik jsme Ukrajině pomohli, a přece to nestačilo. Má další pomoc smysl? Než odpovíme, představme si černý scénář. Ukrajina utrpí potupnou porážku a Vladimir Putin získá vše (nebo téměř vše), co původně chtěl. Co bude následovat? Celkem nepravděpodobný je scénář, že ruské tanky se obrátí na Litvu, Lotyšsko a další státy bývalého Sovětského svazu nebo sovětského bloku. Členské země NATO jsou stále dost tvrdým oříškem a ruská armáda je přece jen dost vysílená. Prvotním cílem po dobytí Ukrajiny bude něco jiného. Nějaký snadnější cíl, který je mimo oblast bezprostředního zájmu NATO. Co by to mohlo být?

Malá odbočka. V roce 2022 USA vyprodukovaly 75, Ukrajina 100, Čína 1 700, Rusko 2 508 a Kanada 7 351 tun uranu. A pak je tu stát, který v tomtéž roce vytěžil 21 227 tun této strategické suroviny. Uhádnete, který to je? Dodejme, že má 15procentní ruskou etnickou menšinu a ruštinu ovládá drtivá většina populace, především ve městech; vláda se však snaží postupně preferovat národní jazyk a omezit význam ruštiny. S Ruskou federací má tato země hranici dlouhou 7 644 kilometrů a na jejím území se nachází historicky první ruský kosmo­drom a polygon pro testování atomových zbraní.

Asi jste uhádli, že oním státem je Kazachstán. Existuje řada důvodů, proč by Rusko rádo vzalo tuto řídce osídlenou, ale bohatou a strategicky významnou zemi pod svá křídla. Nejde zdaleka jen o uran, ale též o zemní plyn a řadu dalších výhod, nejen surovinových. Jde také o bezmála 20 milionů obyvatel. Kromě toho by Ruská federace zahrnující i Kazachstán vypadala na mapě ještě mnohem impozantněji, téměř jako bývalý Sovětský svaz. (Nepodceňujme tento faktor v Putinově megalomanském uvažování.)

Tyto důvody si uvědomuje i kazachstánský prezident Kasym-Žomart Kemeluly Tokajev, který nijak nedává najevo nadšení z ruského tažení na Ukrajinu. V uplynulých dvou letech se dokonce snažil lépe vycházet se Západem, ovšem v rámci omezených možností: Rusko je přece jen příliš blízko a příliš silné. Ale co by se stalo v nejhorším případě? Kazachstán by patrně obdržel jen symbolickou humanitární pomoc ze Západu (všichni přece viděli, že ani nákladná zbrojní pomoc Ukrajině nepomohla) a nedokázal by dlouho vzdorovat. A potom by se Putinův režim konečně mohl bez velkého rizika pustit do východní Evropy, neboť by věděl, že Západ je morálně vysílený a neschopný adekvátní reakce. Nakonec ani ruské tanky v Praze nejsou úplně nemožná vize.

Ale ani hypotetický scénář, kdy se Putin spokojí s Ukrajinou a zkrotí svou agresivitu (čemuž stejně nikdo nevěří), není dobrý. Byl by to signál jiným agresivním režimům, že síla je vhodným prostředkem pro rozšiřování svého teritoria. V takovém případě by komunistická Čína zaútočila na Tchaj-wan, neboť v Pekingu by byli přesvědčeni, že podpora Západu nebude stačit. Navíc připomeňme, že komunistická Čína momentálně prochází realitní a finanční krizí, která může vyústit i v tu hospodářskou. V takových případech diktátorské režimy často sahají po válce jako prostředku pro odvedení pozornosti na jiné téma (což byl mimochodem i případě nepodařené argentinské invaze na Falklandy v roce 1982).

Světová hybridní válka

Útok na Tchaj-wan by představoval pro světovou ekonomiku otřes o dva desítkové řády větší než covid. Nedostatek čipů, který byl důsledkem lockdownů, nebyl ničím ve srovnání s výpadkem výroby na Tchaj-wanu, který by způsobila čínská invaze. Je nepředstavitelné, že by komunistická armáda obsadila továrny na čipy v nepoškozeném stavu a výroba by pokračovala jen s krátkodobým výpadkem. V případě čínské invaze neexistuje žádný relativně dobrý scénář. Dopad by byl tvrdý a pocítil by ho celý svět.

Pád Ukrajiny by tudíž mohl mít mnohem tvrdší globální dopady, než si většina lidí uvědomuje. Něco podobného platí i pro Izrael a teroristické skupiny Hamás, Hizballáh a další. Zde naštěstí nehrozí zničení Izraele, ale i polovičatý výsledek by byl povzbuzením pro všechny teroristy a teroristické režimy v čele s Íránem. Izrael oznámil závazek zničit Hamás v Pásmu Gazy. Základním instinktem sebezáchovy pro Západ by měla být jednoznačná a nepodmíněná podpora Izraele. Hamás jako nepřítel je sice slabší než hitlerovské Německo, ale srovnatelně fanatický a krutý. Jediným přijatelným výsledkem pro Západ je úplné vojenské zničení nepřítele a následná kontro­la jeho území, stejně jako v roce 1945. Cokoli menšího než vítězství je porážka. Každý kompromis se nakonec vymstí: nejen Izraeli, ale celé Evropě a USA.

Čeho jsme však svědky? Vidíme masové demonstrace v metropolích západních měst na podporu teroristického hnutí Hamás. Demonstrace, proti kterým nejenže nikdo nezasahuje, ale jsou naopak policejně chráněny. Vidíme západní politiky, kteří konflikt všelijak relativizují a prosazují příměří. Vidíme média, která se bojí o nepřátelích Západu pronést křivého slova, aby se nedotkla něčího jemnocitu. Něco takového bylo nemyslitelné během let 1940 až 1945. Hamás je však jen jeden dílek velké skládačky. Další dílky představují především Írán, Jemen, desítky nejrozmanitějších teroristických orga­nizací po celém světě, ale také pátá kolona: západní politici, aktivisté i obyčejní demonstranti stojící na straně džihádistů. Anebo ani nemusí podporovat džihádisty, pouze prosazují politiku co nejvelkorysejší imigrač­ní politiky: stačí napustit do západních zemí dostatečný počet jeho nepřátel a on časem padne sám.

Rok 2024 může rozhodnout o vítězství či porážce ve světové hybridní válce. Západ se buď vzchopí a uvědomí si, jak obrovské síly stále má ve srovnání se svými nepřáteli, nebo ho ovládne poraženecká nálada a nechá se dobrovolně porazit. Se všemi důsledky, jež tato porážka může mít.

Autor je analytikem společnosti Algorithmic SICAV