Ruská doporučení pro evropskou energetiku

Ruský vůdce Vladimir Putin nechtěně doručil do států EU sérii velmi praktických vzkazů. Tím prvním je, že pokud někdo soustředí u hranic bezmála 200 tisíc vojáků a všechno nasvědčuje tomu, že dalším krokem bude válka, je vysoce pravděpodobné, že válka opravdu bude. Veškeré ujišťování se, že by válka ekonomicky nedávala smysl, jsou nesmyslná. Protože k soustředění vojsk a přípravě na válku zpravidla nedochází s ohledem jen na nějaký obchodní smysl. Tak to prostě je.

Na tuhle historickou skutečnost však garnitura současných evropských politiků, vyrostlých v hlubokém míru, dávno rezignovala. Protože jim to vůbec nedává smysl. Ani ten obchodní. Jenže to neznamená, že tomu na druhé straně barikády to smysl nedává. Byť třeba ne obchodní. Že se nám to zdá bláznivé? Důležitější je, že to dává smysl tomu, kdo ty vojáky k hranicím (a za hranice) poslal. Dává vám snad smysl chování soudruha Kim Čong-una? Dávalo snad někomu smysl chování Saddáma Husajna? Zkrátka když situa­ce vypadá tak, že bude válka, tak nejspíš bude. A je potřeba se podle toho chovat.

Druhý vzkaz z Kremlu je, že spoléhat se můžeme pouze na to, co máme opravdu pod kontrolou. Pod ní například nemáme 40 procent plynu, který proudí do států Evropské unie z Ruska, jež neváhalo bez vyhlášení války napadnout sousední stát. My se teď obáváme, jestli k nám plyn bude proudit dál, nebo nebude. Ještě před pár dny nás přitom analytici a ekonomové přesvědčovali, že Putin kohoutky plynovodů nezavře, protože to obchodně nedává smysl…

Přejdete na plyn a basta!

Přestože se pochybnosti o bezpečnosti dodávek dvou pětin plynu pro evropské státy objevovaly dlouhodobě, Evropská komise nedala členským státům jinou možnost, než začít budoucnost své energetiky spojovat právě s přechodem na plyn. Varování před takovým krokem bylo hodně. Nikdo se jimi však nezabýval, protože je přece nezbytné se zbavit uhlí! Ideálně a iracionálně prý i jádra. Takže se energetika a teplárenství ve státech, jež využívají uhlí z vlastních zdrojů, začaly přeorientovávat na plyn, který je nutné dovážet. Ze 40 procent právě z Ruska. S tím, jak by v následujících letech rostla spotřeba elektřiny, na niž si Brusel přeje celou Unii převést, by se navíc dále zvyšovala i závislost na plynu. Pochopitelně na tom ruském, protože je po ruce. V každém případě jde o přechod ze zdrojů, které máme pod kontrolou, na zdroje, jež vůbec pod kontrolou nemáme.

Hlavním energetickým zdrojem se podle Bruselu má do budoucna pro státy v EU stát slunce a vítr. Ty sice nemusíme dovážet, ale pod kontrolou je máme ještě méně než ten plyn. Musíme přece zachránit světové klima! Fakta přitom hovoří zcela jasně: evropské státy globální produkci oxidu uhličitého již nemůžou významněji ovlivnit, takže nemohou ovlivnit ani vývoj světového klimatu.

Leč názory, které tuto doktrínu kritizují a upozorňují na její nedomyšlenost a rizikovost, jsou průběžně dehonestovány a zelenou lobby označovány za kampaň uhelné lobby. To je třetí poselství z Ruska. Ten samý princip totiž zjevně zvolil vůdce Putin při rozhodování o válce proti Ukrajině. Jiné názory jednoduše ignoroval. Přitom mezi jeho generály nutně jsou i takoví, kteří ho před současným scénářem varovali. A válka jim od prvních hodin dává za pravdu. Úplně stejně však přistupuje unijní komisariát ke Green Dealu. Kdo pochybuje o tom, že v noci fotovoltaika nefunguje, popírá „klimatickou změnu“.

Bude-li v tom bruselská „zelená fronta“ pokračovat, stane se jí to samé, co Putinovi. Nebude se stačit divit, proč to nefunguje. Cenou za to budou rozsáhlé výpadky elektřiny, tma a zima. V příbytcích 440 milionů obyvatel Unie. Že k „putinovskému“ přístupu mají eurokomisaři nakročeno, ukázal první místopředseda Evropské komise Frans Timmermans, když útok na Ukrajinu označil za snahu odvést pozornost od „klimatické krize“.

Bude všechno na elektřinu?

Jak se dá toto „Putinovo poselství“ využít v současné EU? Překvapivě snadno, není k němu potřeba žádných bruselských směrnic. Stačí si klást vcelku jednoduché otázky. Například: potřebujeme nahradit co nejvíc plynu, který do EU teče z Ruska? Jak to bezpečně zajistit? Což třeba investovat unijní prostředky do maximálního urychlení uvažovaného plynovodu z východního Středomoří do Evropy? Tenhle potenciální plynovod, na němž se v roce 2020 domluvili Izraelci, Řekové a Kypřané (k malé potěše Turecka), by z nalezišť Leviathan a Aphrodite mohl pokrýt asi deset procent spotřeby EU. To by znamenalo už jen třetinovou závislost na Rusku. Izrael i Řecko jsou přitom spolehlivé lokality. A Kypr nikoho vojensky nenapadne. Jenže postavit plynovod chvíli trvá. U Nord Streamu 2 to zabralo deset let.

Nebo jiná otázka. Má ve světle „kremelského poučení“ smysl věřit tomu, že nároky států v EU na elektřinu pokryjí solární a fotovoltaické elektrárny postavené na Sahaře? V Alžírsku, Libyi či jinde v Africe? Takový plán existuje, jmenuje se Desertec a po halasném začátku v tichosti vyšuměl. Ovšem s válkou na Ukrajině si už na něj zase pár lidí vzpomnělo. Jistě, idea je to zajímavá. Ale ani kdyby byla opravdu provozuschopná, nezajistí, aby státy EU měly africké elektrár­ny skutečně pod kontrolou.

Další otázka je podobně jednoduchá. V Bruselu i v Berlíně se již první či druhý den ruského útoku na Ukrajinu objevily názory, že je potřeba ukončit závislost na zemním plynu. A cestou k tomu má být co nejrychlejší stavba větrných a foto­voltaických parků v evropských státech. Jenže tyhle zdroje fungují jen za příznivého počasí a fotovoltaika z principu nefunguje v noci. Je tedy rozumné vyměnit závislost na ruském plynu za závislost na počasí a denní době? Protože bateriová úložiště, bez nichž obnovitelné zdroje nedokážou zajistit kontinuální dodávky elektřiny, by stály biliony. Nebo je rozumnější přehodnotit reálnost současného Green Dealu a jeho „prováděcích předpisů“?

Tenhle „soubor opatření“ je postavený na tom, že všechno bude na elektřinu. Jenže jak současnost jasně ukazuje, nevíme, jak si ji bezpečně, tedy spolehlivě, vyrobit. Nejde přitom jen o schopnost elektřinu vyrobit, ale také ji mít za cenu, která je pro lidi přijatelná. Což je při faktické nutnosti duplikace zdrojů (za ty obnovitelné musí být konvenční, tedy uhelná či plynová záloha), existenci emisních povolenek a ceně dováženého plynu (z podstatné části z nespolehlivých zdrojů) čím dál méně reálné.

Začít uvažovat realisticky

Útok na Ukrajinu jasně ukázal, že svět není takový, jak nás evropští politici přesvědčují. Oproti všem přáním zůstal stejně nebezpečným místem, jako byl vždycky. Musíme si přiznat, že v takovém prostředí není možné se bezhlavě spolehnout na to, že věci půjdou tak, jak nám to dává smysl. I v budoucnu se můžeme spoléhat jen na to, co máme pod kontrolou nebo co můžeme pod kontrolu rychle dostat. Takže je správné pracovat na zdrojích energií, které nám to umožní. V tomto ohledu jsou plány na zbavení se závislosti na dovozu ropy a plynu v pořádku. Ale musí být také realistické, což nyní nejsou. Protože nerespektují skutečné možnosti technologií i samotných států a úplně ignorují bezpečnostní hlediska, včetně diverzifikace zdrojů.

Abychom se mohli zbavit závislosti na importu, musíme vyřešit pěknou řádku zapeklitých problémů. Například zvládnout akumulaci elektřiny za dostupné náklady, průmyslovou výrobu vodíku za dostupné náklady, posílit a dobudovat nezbytnou infrastrukturu, dotáhnout a rozvinout průmyslovou výrobu syntetických paliv a tak dále. Diverzifikace nových zdrojů je přitom pro zajištění bezpečnosti klíčová. Když všechno poběží na elektřinu, případný blackout vyřadí z provozu – všechno. Je proto rozumné mít i auta jezdící na syntetická paliva a nikoli jen na elektřinu, jak nyní Brusel nekompromisně vyžaduje. Kdyby pro nic jiného, tak proto, že vojenská technika opravdu nemůže jezdit na elektřinu. Jakkoli si to někteří lidé myslí. Kdo pochybuje, nechť se podívá na Ukrajinu. Ruská technika tam i nyní zůstává stát proto, že nemá pohonné hmoty. Kolik by jí asi bylo v pohybu, kdyby místo benzinu do nádrží potřebovala elektřinu do baterií?

Jediná cesta z fatální závislosti na dovozu vede přes provozování konvenční energetiky a konvenčních automobilů. To nám dá čas na to, abychom dokázali alternativní zdroje a pohony dostat do stavu, kdy na ně můžeme bezpečně přejít. Potvrzují to i slova bezpečnostního experta Milana Mikuleckého, který na portálu Novinky upozornil, že bez energetické bezpečnosti bude EU vydíratelná nevypočitatelnými režimy: „Němci by s chladnou hlavou měli zapnout své jaderné elektrár­ny dřív, než budou mít chladné nohy. A minimálně do doby, než se podaří zajistit trvalé dodávky plynu ze severní Afriky a Středomoří, využívat uhlí.“