Slovenská bojovnice práva

Celou svou profesní kariéru se Janka Debrecéniová snaží o systémové změny v oblasti práva na rovné zacházení a nediskriminaci. Měla zcela zásadní vliv na novelizace slovenského antidiskriminačního zákona i soudní praxi v oblasti antidiskriminačních sporů. Stejně tak významně posunula judikaturu v rámci sporů, kde zastupovala ženy vystavené diskriminaci v zaměstnání. Neméně zásadní vliv měla na oblast reprodukčních práv žen, konkrétně zejména oblast porodní péče.

V době, kdy byla tato témata stále tabuizovaná, se jí povedlo sesbírat důkazy o konkrétních porušeních práv a i díky tomu se dostal lidskoprávní diskurz v téhle oblasti do veřejného prostoru. Výjimečná byla také její angažovanost v roce 2015, kdy před slovenským referendem aktivně mediálně bránila zejména (ale nejen) práva LGBTQI+ lidí v oblasti soukromého a rodinného života. Nejen za to byla v letošním roce nominovaná na české ocenění Flamma pro inspirativní právničky.

Janka Debrecéniová více než dvacet let působila v lidskoprávní organizaci Občan, demokracie a odpovědnost (ODZ), kde se podílela na realizaci advokačních, publikačních, vzdělávacích a výzkumných projektů. Od letošního ledna působí v advokátní kanceláři Krivak & Co. I v rámci tohoto působení však zůstává angažovanou občankou.

První, co si s vaším působením na Slovensku právnická obec spojí, jsou úspěšné snahy o novelizace antidiskriminačního zákona. A to zejména rozšíření jeho působnosti. O co konkrétně šlo?

O to, že se povinnost dodržovat zásadu rovného zacházení nyní vztahuje na široký a otevřený výpočet zakázaných důvodů diskriminace. A ve vztahu k nim na všechny oblasti, které spadají do věcné působnosti antidiskriminačního zákona, co v mnohém přesahuje věcnou působnost antidiskriminačních směrnic Evropské unie. Současně se podařilo předkladatele novel přesvědčit, že povinnost dodržovat zmíněnou zásadu musí spočívat i v přijímání opatření na ochranu před diskriminací. Slovenské soudy se na toto ustanovení stále častěji odvolávají nejen jako na důležité interpretační pravidlo, ale několikrát přímo konstatovaly už i jeho porušení.

To jsou tedy ty nejzásadnější změny antidiskriminačního zákona?

V kostce ano, i když další menší změny zákon také významně vylepšily. Změny, kterých jsme pak v delším časovém horizontu dosáhli, se navíc netýkaly pouze antidiskriminačního zákona. Rovněž jsme přispěli například ke snížení soudních poplatků v antidiskriminačních sporech, i když právní úprava soudních poplatků v těchto sporech si podle mého názoru vyžaduje stále další změny. Také jsme dosáhli, i za pomoci strategické litigace, zvýšení ochrany těhotných žen před propouštěním z práce ve zkušební době. Povedlo se také přispět k procesnímu posílení práv osob dotčených diskriminací v soudních řízeních, či ke vzniku ustanovení o možnosti podávat tzv. veřejné antidiskriminační žaloby.

Jsou používány v praxi?

Ano, i když bych je ráda před soudy viděla častěji, zejména ze strany Slovenského národního střediska pro lidská práva jako slovenského „equality body“ a možného žalobce. Slovenské soudy už ale rozhodly několik strategických případů iniciovaných mimovládní organizací o protiprávnosti segregace romských dětí ve vzdělávání.

Čeho se týkaly strategické případy, které jste zastupovala na soudech vy?

V rámci řízení, kde jsem zastupovala konkrétní ženy, které byly vystaveny diskriminaci v zaměstnání, jsem kromě nápravy pro své klientky také dosáhla, že soudy teď musí, v návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu v mých případech, zákaz diskriminace interpretovat šířeji než jen izolovaným aplikováním antidiskriminačního zákona. A to například při posuzování neplatnosti výpovědi a nároků z ní vyplývajících, či při posuzování porušení ustanovení Zákoníku práce na ochranu žen a mužů vracejících se do práce po návratu z mateřské a rodičovské dovolené.

Co se podle vás stále v oblasti antidiskriminace celoplošně dlouhodobě nedaří?

Implementace na všech úrovních každodenního života. Částečně to souvisí s množstvím systémových bariér pro zajišťování nápravy včetně možností se této nápravy reálně domáhat, ale do velké míry i s nedostatečnou implementací zásady rovného zacházení v každodenním životě.

Kým?

Například zaměstnavateli, kteří mají výrazný potenciál přispívat i k širší společenské změně. I proto jsem se po více než 20 letech působení v nevládním sektoru rozhodla přejít do sféry poskytování právních služeb, ze které, věřím, budu mít možnost systémově a hloubkově podporovat právě subjekty, které budou mít zájem dostávat rovnost a nediskriminaci do hlubších institucionálních, organizačních a společenských struktur.

Velmi výrazné jsou i vaše aktivity v oblasti lidských práv při porodní péči. I za ně jste byla v letošním roce nominovaná na české ocenění pro inspirativní právničky…

Je to další z oblastí, o které si myslím, že jsem v ní pravděpodobně měla nějaký typ společenského dosahu. Tématu porodní péče z pohledu lidských práv jsem se začala věnovat před více než 10 lety, a to ze dvou důvodů. Prvním důvodem byl fakt, že tato porušení byla ve společenském diskurzu, ale například i na úrovni mezinárodní ochrany lidských práv, velmi normalizované a tabuizované, takže o nich v podstatě neprobíhala žádná odborná diskuse. Veřejná diskuse byla rovněž marginalizována, probíhala pouze v ženských časopisech a na ženských internetových fórech…

A ten druhý důvod?

Nepřetržité a mimořádně ohrožující snahy různých konzervativních a autoritářských skupin o omezování přístupu žen k legálním a bezpečným interrupcím. Snaha uchopit téma reprodukčních práv jako takových, a v rámci toho snaha minimálně udržet status quo ve vztahu k přístupu k interrupcím na Slovensku, mě přivedla i k přesvědčení, že v oblasti reprodukčních práv potřebujeme hledat témata, u kterých bude pro ženy snazší se sjednotit.

Proto tedy téma porodní péče a práv v souvislosti s ní?

Ano, bylo a je to jedním z takových témat. Věděli jsme, že situace v této oblasti je vážná, ale potřebovali jsme o porušeních nasbírat „důkazy“, a proto jsme, i ve spolupráci s dalšími organizacemi, iniciativami a konkrétními osobami působícími zejména na „grassrootové“ úrovni, sbírali data. Nejprve od žen dotčených samotnými porušeními a později i od zdravotnických pracovníků a pracovnic, kteří porodní péči poskytují. Tímto sběrem dat jsme nejen získali důkazy o konkrétních porušeních a náhledy na jejich systémové aspekty, ale do širokého veřejného prostoru, kterému dominovaly nikým nezpochybňované lékařské autority a lékařské poznání, jsme vnesli silný lidskoprávní diskrurz.

Co se stalo pak?

O mnoha porušeních lidských práv v porodnictví se začalo hovořit i v mainstreamových médiích, kde o problémech z pohledu lidských práv včetně násilí postupně začali sami mluvit také čelní představitelé porodnictví. Pozvolna pak začali přistupovat i k zavádění dílčích změn. Pochopitelně, chtěla bych tyto změny vidět v širším rozsahu a hloubce i jako více systémové. Jako nedostatek také vnímám, že přizvání samotných žen a organizací specializujících se na ochranu jejich práv do procesu změny je pořád nedostatečné až neexistující.

Přispěla jste k změnám, které jsou už patrné, ještě nějak jinak?

Domnívám se, že ano, a to také na mezinárodní úrovni. Paralelně s aktivitami na domácí půdě jsem se totiž velmi intenzivně věnovala i ovlivňování mezinárodněprávního diskurzu v této oblasti. Byla jsem například členkou pracovní skupiny zvláštní zpravodajky OSN pro násilí na ženách, jeho příčiny a důsledky. Šlo o práci, která představovala jeden ze základů pro zvláštní zprávu o násilí a špatném zacházení se ženami při porodech, kterou tato zpravodajka vydala v roce 2019. Na Slovensku jsem pak v roce 2022 dostala příležitost k napsání kapitoly o lidských právech při poskytování porodní péče do učebnice porodnictví. Diskurz, který se nám podařilo ovlivnit v oblasti porodní péče, měl celkově mnohem širší přesahy a posílil i řadu segmentů, zejména ve sféře médií, občanské společnosti a odborné veřejnosti, i díky kterým se stále daří držet hráz, která na úrovni legislativy garantuje přístup k legálním interrupcím.

Vrátil bych se ještě k vaší nominaci na ocenění pro inspirativní právničky. Máte nějaký moment, kdy jste cítila, že máte přímý vliv na společnost?

Když se ohlížím za všemi léty mého profesionálního působení, v hlavě mi vyskakuje asi jeden moment, který sice z pohledu dosahu na společnost může být jen velmi marginální a epizodický, ale v mém vlastním vnímání představuje velmi ústřední bod. Jde o mé působení jako jedné z neoficiálních mluvčí antikampaně před referendem z roku 2015, jehož iniciátoři chtěli okleštit zejména práva LGBTI+ lidí v oblasti soukromého a rodinného života.

Vzpomínáte si i na nějaký konkrétní zásadní moment?

Byla jím asi dvouapůlhodinová televizní live diskuse s reprezentanty iniciátorů a podporovatelů referenda, kteří do mediálního prostoru před referendem vstupovali s manipulativními propagandistickými hesly a měly i jasné politické ambice. To se promítalo i do mediální diskusí kolem referenda, které tak měly jasný nádech špinavé politické kampaně a byly nesmírně stigmatizující a ubližující. V téhle situaci jsem si víc než jindy otestovala hranice a pevnost mé komfortní zóny a jsem ráda, že jsem to ustála za sebe i za ostatní. Navenek položertem, ale uvnitř zcela vážně jsem pak lidem, kteří po mediálních diskusích děkovali, odpovídala, že to byla má občanská povinnost. I když nebezpečí tímto referendem zdaleka nepominulo, jeho neúspěch považuji za velmi zásadní moment v historii stále velmi křehké slovenské demokracie i ve svém osobním příběhu. Většinové a stádovité vykázání menšiny, jejíž příslušníci a příslušnice stále jako jediní nemají v plné míře ani jen formálně garantovaná práva, ze společného prostoru, by mohlo představovat velmi těžko reparovatelnou ránu LGBTI+ lidem a celému našemu společenství a mohl by být příležitostí pro podkopávání konceptu demokracie jako systému, ve kterém se většina sebeomezuje. Tohle jsou momenty, které musíme jako společenství ustát i vědomě.