Stagflační X

Ekonomika na světové, evropské i lokální úrovni stabilně rostla, víc než inflace se v české populaci řešilo, kdy tuzemské mzdy konečně doženou ty západní, a vládní duo ČSSD/ANO, po přepřahání ANO/ČSSD (s podporou a zároveň nataženou rukou KSČM) kvůli svému politickému profitu rozhazovalo a rozdávalo z eráru čím dál víc peněz. Jenže jak říká jedno letité přísloví „Žádný strom neroste do nebe“, takže namísto trvalého růstu přišla globální koronavirová pandemie a s ní řada zcela nových makroekonomických situací i politických rozhodnutí, jejichž důsledky pozorujeme v přímém přenosu.

Většina vlád se rozhodla pumpovat do svých ekonomik mnohamiliardové objemy peněz ve snaze podpořit spotřebu domácností, a tím stimulovat celé hospodářství. Takzvané rozhazování peněz z vrtulníku mezi lidi, které má napomoci růstu poptávky – ale také inflace – v době, kdy je ekonomika v útlumu, poprvé popsal na konci 60. let minulého století americký ekonom Milton Friedman.

Avšak makroekonomické teorie nepočítaly s tvrdou uzávěrou kvůli celosvětové pandemii, kdy po dlouhé měsíce zůstaly uzavřeny celé terciální či průmyslové segmenty, zatímco jiné obory fungovaly takřka bez omezení. Takže na jedné straně rostly – i s pomocí helikoptérových peněz – tržby maloobchodníků ze segmentu e-commerce a velkých řetězců, naproti tomu průmyslová produkce se rozjížděla velmi pozvolna a kupříkladu nedostatek čipů z asijských výrobních závodů pociťuje (nejen) automobilový průmysl dodnes.

A co se děje v situaci, kdy na jedné straně mohou lidé utrácet „nové peníze“, a na druhé firmy nejsou schopny vyrábět objemy zboží, které nedokážou uspokojit ani původní poptávku, natož tu zvýšenou? Rostou ceny, spousta zboží a především materiálu se stává nedostatkovým a ke slovu se hlásí dlouho přehlížený makroekonomický parametr: inflace. Dramatické zdražování energií a pohonných hmot, které zažíváme v posledních měsících, inflační spirálu roztáčí ještě výš.

Zatímco loni v dubnu se inflace v Česku lehce přehoupla přes tříprocentní hranici, letos jsme o deset procentních bodů výš. A to se obávám, že zdaleka nejsme u konce. Dopady války na Ukrajině, trvalého tlaku na ekologizaci EU a hromady peněz rozházených mezi lidi bez adekvátní produktivity se budou projevovat ještě několik let.

Problémem je, a to nejen naším lokálním, když se vysoká inflace zkombinuje s nízkým či záporným hospodářským růstem. Ekonomie tento jev označuje jako stag­flace a jednoduše si to lze představit jako písmeno X, kdy dlouho umírněná inflace vyskočí nahoru a výkonnost dosud stabilně šlapajícího hospodářství se začne blížit k nule. V momentě, kdy se dvě křivky protnou, potíž je na světě.

Hlavní zákeřnost stagflace tví v tom, že ji nelze řešit takřka žádnými měnovými nástroji. Zvyšování úrokových sazeb krotí inflaci, ale zároveň utlumuje hospodářský růst. Uvolněná měnová politika sice stimuluje hospodářský růst, ale zároveň žene inflaci nahoru. Někteří odborníci se obávají opakování krize ze 70. let, kdy ropné embargo arabských producentů „tekutého zlata“ přispělo k dlouhému ekonomickému strádání, jež navíc bylo spojeno s dvoucifernou inflací. Současná ruská agrese na Ukrajině nabízí několik paralel v podobě nedostatku a růstu cen klíčových komodit: plynu, ropy, oceli, hnojiv, ale také obilí.

V aktuálním vydání týdeníku Euro se popisované problematice věnujeme v několika zajímavých textech. Nejde o úplně pozitivní čtení, ale zároveň není potřeba propadat skepsi. Kdo z nás si dnes vzpomene na inflaci, která sžírala českou ekonomiku na začátku 90. let? Těch 56,6 procenta v roce 1991 nebo 20,8 procenta v prvním roce po rozpadu Československa? Zvládli jsme to a teď to zvládneme také. Přeji vám inspirativní čtení nového Eura a pozitivní mysl.