Stát jako spasitel je zbožné přání

Statistika je sice nuda, jak se zpívá v jedné české pohádce, ale její údaje jsou velmi cenné. Musí se však číst všechna čísla, jež jsou pro kontext důležitá. Platí to i pro současnou ekonomickou krizi, kterou média popisují emocionálním slovy a s rozčilenými hlavami plnými zapomnění. A to ještě české hospodářství pořád roste! Dokonce i v upravené předpovědi centrální banky pro tento rok je růst ekonomiky 0,8 procenta a Česko tak jen vzdáleně osciluje kolem hranice stagflace, tedy situace, kdy ekonomika klesá, roste nezaměstnanost a ceny stoupají. Nic takového se zatím neděje, zejména nezaměstnanost není v Česku dlouhodobě problémem, lidé v práci spíše chybějí, než přebývají. Ekonomika se dlouhé roky přehřívá.

Uveďme jeden příklad, jak si lze se statistikami hrát: podle zjištění společnosti PAQ Research se během půl roku zvýšil počet lidí na hranici příjmové chudoby z devíti na šestnáct procent. Znamená to asi tolik, že lidé, kteří mají měsíční příjem pod 15 tisíc korun, jsou už považováni za chudé, tak jako je chudá čtyřčlenná rodina s příjmem pod 36 tisíc korun za měsíc. To vše je ale momentálně silně ovlivněno kouzlem inflace, jež zhoršila nákupní možnosti všech lidí v ekonomice, těch nízkopříjmových samozřejmě nejvíce.

Průměrná mzda v republice se však pohybuje kolem 38 tisíc korun, tedy vysoko nad hranicí příjmové chudoby, což celou situaci ještě dál komplikuje. Jsme tedy stále chudší, příjmová chudoba bude i problémem střední třídy, nebo ne? V naší úvaze stále chybí jedna důležitá souvislost, možná ta vůbec nejdůležitější: údaj o tom, jak se příjmová chudoba měnila posledních deset let, a také, zda jsme v průměru jako země a jednotlivci bohatli, nebo chudli.

Bohatli jsme dvakrát rychleji

Ze studie, kterou prováděla společnost Cyrrus a zveřejnila ji na konci minulého roku, rostl průměrný čistý disponibilní příjem v Česku – výdělek po odečtení daní a dalších odvodů – během posledních let o 29,8 procenta. Ve zbytku Evropy to bylo jen o 16,1 procenta (v sousedním Slovensku například jen 10 procent). Znamená to tedy, že Češi v průměru bohatli dvakrát rychleji než lidé ve zbytku Evropy. Ekonomický růst posledních deseti let byl natolik mohutný a stabilní, že snadno překryl i sociální propast. Ta samozřejmě nezmizela, jen počet lidí na hranici příjmové chudoby byl u nás dlouhodobě nízký a pohyboval se kolem deseti procent, což bylo výrazně méně než v okolních vyspělých zemích.

Například ve srovnání s Německem, kde byl počet lidí na hranici příjmové chudoby dlouhodobě na úrovni 15 až 16 procent, tedy tam, kde je v Česku dnes, za časů zblázněné inflace a spekulativně vysokých cen energií. I Německo je zasaženo rostoucími náklady na běžný život, růst cen je tam však o polovinu nižší než v Česku (7,5 procenta Německo, v Česku bezmála 15 procent). Počet lidí na hranici příjmové chudoby tam ale vzrostl na 18,9 procenta. V Německu, které je známé silným sociálním státem, jenž byl vždy vzorem pro české politiky, je najednou skoro každý pátý Němec v situaci, kdy nemá bez pomoci státu peníze na klidný život.

Ještě horší byla situace během covidových lockdownů. Z mezinárodního srovnání Eurostatu je zřejmé, že během covidu-19 byl počet lidí pod hranicí příjmové chudoby vůbec nejvyšší. V Německu na konci prosince 2020 opět skoro 19 procent. Nejhorší čísla v tomto směru vykazovalo Rumunsko, kde bylo příjmově chudých lidí 23,4 procenta. Nad dvacet procent hlásily i další země: všechny pobaltské státy, tedy Lotyšsko, Estonsko, Litva, k tomu ještě Španělsko a Itálie. Průměr příjmově chudých lidí v eurozóně dosahoval 16,7 procenta. A kde se v této tabulce objevuje Česko? Na konci roku 2020 bylo co do počtu příjmově chudých lidí na úplně posledním místě (mělo tedy statisticky nejnižší podíl lidí pod hranicí příjmové chudoby) mezi srovnávanými!

Současný skok způsobený nezkrocenou divokou inflací, která není v Česku zcela zjevně jenom dovezená (podle odhadů ekonomů se jádrová inflace po očištění vnějších výkyvů a vlivů pohybuje kolem sedmi osmi procent), samozřejmě vypadá jako radikální změna trendu, jde však v jistém ohledu jen o návrat k evropskému standardu vyspělých zemí. Po odeznění českého inflačního šoku, který by mohl za dobré konstelace nastat někdy příští rok, se hranice příjmové chudoby zřejmě zhoupne opět na podprůměr v Evropské unii.

Populisté bijí na poplach

Celou tuto souvislost, kterou jsme tu narýsovali, lze tedy interpretovat tak, že Česko v posledních deseti letech nebývale bohatlo, přičemž i lidí na hranici chudoby bylo nejméně z celé Evropy. Česko bylo a stále ještě je jednou ze sociálně nejsoudržnějších zemí. Lidé si ale v posledních deseti letech zvykli na to, že růst je trvalý a neomezený, což v kapitalismu nikdy není zaručené. Pravdou je, že celý systém volného trhu je nastaven na vývoj v cyklických vlnách a ekonomická a sociální politika státu se často snaží příliš velké výkyvy vyrovnávat a zahlazovat. Dostali jsme se tedy do oblasti cyklického výkyvu, který jsme považovali za minulost, a s tímto výkyvem teď jako spotřebitelé, investoři, podnikatelé a politici musíme bojovat. Není to nic, co by se nedělo nikdy předtím, nic, co se nebude dít zase někdy příště. Jde jedině o to, jak konkrétní reakce bude vypadat a jak efektivně pomoct těm, kteří budou propadat sociálním sítem.

Vláda Petra Fialy si to uvědomuje, ale poměrně dlouho jí trvalo, než na tento vývoj zareagovala. Zpoždění mělo svůj úsporný důvod, teď se ale tlak na sociální pomoc vlády výrazně zvýšil a začal mít i konkrétní politické souvislosti. Prodlevy v promýšlení pomoci těm, kteří kvůli prudkému růstu cen energii balancují na hranici existenční potřeby, okamžitě využilo hnutí ANO. Hlavní opoziční strana už několik měsíců vede mediální kampaň za plošnou sociální pomoc všem, tak jako to dělala vláda Andreje Babiše, čímž velmi pomáhala k růstu inflace. Tomuto politickému citovému vydírání nakonec podlehla i vláda, která zavedla plošné snížení DPH u pohonných hmot, vymazala silniční daň nebo zavedla jednorázovou pomoc rodinám s dětmi ve výši pěti tisíc korun na dítě.

Ani to ale asi stačit nebude, neboť tlak ze strany ANO je stále silnější a na podzim budou komunální volby, takže vláda nutně potřebuje nějaké silnější gesto, jež přesvědčí občany o tom, že na ně současný kabinet myslí. K ANO se čerstvě připojily i odbory. Nejsilnější odborová centrála, Českomoravská konfederace odborových svazů (ČMKOS), vedená Josefem Středulou, kandidátem na prezidenta republiky, se dokonce rozhodla svolat demonstraci. Oznámil to sám Středula na svém Twitteru: „Vedení odborů se jednohlasně usneslo na svolání manifestačního mítinku proti drahotě – 5. září 2022 11:00 Praha. Vláda Petra Fialy nedělá prakticky nic pro sociální smír a například její ,deštník‘ je výsměchem lidem,“ napsal Středula.

Šéf ČMKOS celou akci nazval Mítink proti drahotě, tedy s patřičnou emocio­nální naléhavostí, jak se stalo v české politické rozpravě v posledních měsících zvykem. Vládní „Deštník proti drahotě“ je ovšem vysmíván z více stran, a to i z koaličních řad. Bývalý ministr financí a exposlanec TOP 09 Miroslav Kalousek považuje opatření vlády za neúčinná a jako zbraň proti inflaci navrhuje „nemilosrdnou likvidaci schodků státního rozpočtu“. Vládní „Deštník“ přitom zahrnuje cílené sociální výdaje za 100 miliard korun, což už tak vysoká inflační očekávání ještě zvýší. Pro srovnání: Německo dalo na pomoc občanům proti drahým energiím 15 miliard eur, tedy 375 mi­liard korun, v Německu je osmkrát více lidí, ekvivalent u nás by byl 46 mi­liard korun. Fialova vláda tedy nabízí dvakrát tolik. „Opatření (na snížení dopadů zdražování) děláme systematicky, cíleně, děláme je tak, abychom pomohli těm, kteří si s tou situací sami pomoct nemohou. Pomáháme seniorům, těm, kteří se dostávají do existenčních problémů. Snažíme se také pomoct střední třídě, rodinám s dětmi, samoživitelům a samoživitelkám,“ obhajuje premiér Fiala strategii své vlády.

Vrátit se do reality

Souboj mezi ANO a vládnoucí pětikoalicí je tradičním ideovým sporem moderní politiky. Je to bitva mezi plošnou regulací sociálního prostoru, na nějž podle vývoje ekonomiky vláda sype více či méně peněz, a cílenou sociální pomocí jenom těm, kteří to opravdu potřebují. Fialova vláda ze svých pozic už částečně ustoupila, když zavedla příspěvek pět tisíc korun pro děti v domácnostech s příjmem nižším než milion korun hrubého za rok. Není to v Evropě nic výjimečného, v Německu dostalo sto eur (2 500 korun) každé dítě, domácnosti pak 300 eur (7 500 korun).

Česká vláda však chce podporovat jen prokazatelně sociálně slabé a potřebné, což je politicky legitimní volba. Problém tkví v tom, že je sama přes složitý úřednický systém neumí najít. Chcete-li dělat cílenou sociální politiku, musíte svůj cíl nejprve zaměřit a lokalizovat, což českému státu trvá zatraceně dlouho. Přiznal to i ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka, změnit to je běh na delší než krátkou trať, ale Jurečka na tom pracuje.

Důkazem nemožných poměrů v so­ciálním systému je skandální debata kolem složitého formuláře pro udělování dávek na bydlení, které se zejména starší lidé raději vyhnou, než by se prosekávali zbytečně komplikovanými povinnostmi a podklady, jež k udělení pomoci potřebují. Podle odhadů sociologů se polovina lidí, kteří by na dávku měli nárok, raději úřadu vyhne a o pomoc vůbec nezažádá. Současný čtrnáctibodový seznam povinnosti k udělení dávky se už stal legendárním na sociálních sítích, čehož se chopila i opozice a ani odborový lídr Středula nezůstal stranou.

V Česku se, jak vidno, naplno rozjíždí boj o podobu sociálního systému, který by mohl, či dokonce má zajistit sociální smír ve společnosti. Ten hlavní náraz inflační vlny ještě nepřišel, tsunami zdražování vyvrcholí až na konci roku. Sociální smír se tak zcela jistě stane hlavním bodem předvolební prezidentské kampaně. Pokud nakonec bude kandidovat šéf ANO Andrej Babiš – a z jeho jízdy karavanem po republice to tak vypadá –, zcela jistě svou kampaň postaví na tom, že vláda pomáhá lidem méně a hůř než během jeho vládnutí. V boji za větší sociální podporu, která má zajistit sociální smír, ale bude mít Babiš velkého konkurenta. Odborový boss Josef Středula ostatně ani jiné téma do prezidentských voleb nemá. Prezident se má v jeho vizi stát garantem a zprostředkovatelem sociál­ního smíru ve společnosti, s čímž má Středula bohaté zkušenosti, protože nic jiného v životě nedělal.

Profesionální odborář v čele republiky ale není záruka sociální pevnosti státu. Ta je zcela na hlavních politických aktérech v parlamentu a ve vládě. Tyto politiky by pak kromě idejí a hrané či falešné sociální empatie měly zajímat také peníze a ekonomicko-politické limity jejich utrácení. Politika se po letech vrací ke svému základnímu střetu: kolik peněz bude stát ovládat a kam přesně je bude vkládat. Fialova vláda na první pohled nemůže svůj boj vyhrát, protože si občané snadno zvykli na předvolební sociální dotace. Zároveň by její vítězství bylo nanejvýš žádoucí, abychom se konečně v politické rozpravě vrátili k realitě a jejím finančním limitům. Bez ní totiž ani neexistuje limit nejdůležitější, který z politiky zmizel na straně vlády i občanů: osobní odpovědnost za to, jak žijeme a co děláme.