Strach jsou peníze
Zdá se, že není v Evropě spořivějších národů než Němci a Češi. Míra úspor domácností v těchto zemích je dlouhodobě vyšší než jinde, a to nejen v časech zlých, jako byl covid-19 nebo finanční krize na konci nultých let, ale i v časech lepších, jež snad přicházejí.
Těžko říct, zda to Němci chytli od Čechů, nebo naopak, každopádně tradice spořivosti se zapisuje na obou stranách spojující hranice v lidových příslovích i v literární klasice, v níž se různě ukládají peníze do polštáře a zakopávají na zahradě nebo se dynamicky skáče pro pírko přes ploty. Kdo šetří, má za tři nebo také Wer spart, der hat. Jenže jak praví moderní kapitalistická moudrost, šetření není velectěné potěšení samo o sobě, nýbrž na ně musí být vhodná doba. I peníze mají svůj čas.
Americký průmyslník John D. Rockefeller, který se stal vzorem dravého amerického snu a vytvořil jeden z prvních velkých ropných monopolů světa, šetření a spoření nijak neadoroval, ale moc dobře věděl, že má v lidském životě i v podnikání své místo stejně jako riziko investice do budoucnosti. „Šetřit se má, když můžete, ne když musíte,“ říkal a jako by popisoval přesně to, co se v posledních letech děje v Německu a v Česku.
České i německé domácnosti nešetří, když na to mají, ale až ve chvíli, kdy se zhorší vnější situace a média jsou plná informací o tom, že žijeme v nejhorší ekonomické době, kterou jsme kdy zažili, i když to reálně není pravda. Navíc, jak se snaží ukázat i téma nového čísla Eura, po zážitku takového strachu se Češi (a Němci) bojí mnohem déle a opravdověji než například odvážnější a podnikavější Poláci a sedí dál na svých penězích. Keynesiánské pravidlo pro velké státní rozpočty – že v dobách dobrých se máme zabezpečit na doby zlé – už také dávno neplatí. Zato místní samosprávy se ho drží, i když v pozměněné podobě, a šetří pořád, ať se děje, co se děje. Místo toho, aby peníze investovaly a nechaly je pracovat pro rozvoj měst a obcí, nechávají je ležet v bankách.
„Peníze musejí vydělávat, i když spíme,“ zní další pravidlo moderního kapitalismu, který se srdci střední Evropy spíše vyhýbá, protože staré zvyky jsou železná košile. A poučku, že čas jsou peníze, chápeme omezeně ve smyslu dlouhého ukládání, neboť se nám zdá, že peníze jsou jako dobré víno a vždy je třeba počkat na roky uleželý pozdní sběr.
Digitální kapitalismus dobu ukládání výrazně zkrátil. Podobně jako inflační tlaky, které se nečekaně vrátily ze smetiště dějin s novou silou a vynucují si větší přemýšlení nad tím, co s penězi na kontě, jež při pouhém tradičním čekání na zisk za roky či desetiletí mohou výrazně ztratit na hodnotě.
Dynamická, proměnlivá a rychlá doba si žádá i změnu přemýšlení o ekonomickém a psychologickém efektu úspor. Každý chce mít jistotu, ale žijeme tady a teď a peníze opravdu snadno utečou, ne že ne. Spořím, tedy Čech není nakonec tak špatné motto společnosti, v níž žijeme. Vždyť hodnota státního dluhu se dnes zhruba rovná tomu, co máme naspořeno, takže o státní bankrot se bát netřeba. Co by se ovšem hodilo, je jisté pružnější přemýšlení o penězích, které nesmí být polštářovým či bankovním fetišem, nýbrž šikovným moderním nástrojem k lepšímu životu.
