Superliga se superkrátkým životem

Měla to být nová, nablýskanější Liga mistrů, která ovládne svět sportu, posune fotbal zase o kus dál v jeho globální dominanci a především jejím aktérům přinese miliardy, které si „bezesporu“ zaslouží. Záměr dvanácti elitních klubů z Anglie (Manchester City a Manchester United, Chelsea, Liverpool, Tottenham a Arsenal), Itálie (Inter Milán, AC Milán, Juventus Turín) a Španělska (Barcelona, Atletico Madrid a Real Madrid) na zformování polouzavřené Superligy mimo struktury UEFA zapůsobil v půlce dubna ve světě sportu jako dopad atomové bomby. Koncentrovaný odpor fanoušků, odborné veřejnosti, sponzorů, politiků i samotných hráčů však nakonec veškerou škodlivou „radiaci“ nasměroval na samotné zakladatele.

Miliardářský projekt evropské fotbalové Superligy nakonec nedožil čtvrtého dne, natož prvního ročníku. Nadutosti a hamižnosti šéfů klubové elity Anglie, Itálie a Španělska se nyní posmívá celý fotbalový svět. Na pozadí 72hodinové epizody nicméně bublají obří problémy. Především ty ekonomické. Kolotoč fotbalových financí se v posledních letech roztočil do obřího tempa a i ty nejsilnější značky přitahující největší pozornost začínají mít problémy udržet své peněžní prostředky funkční. A do toho přišla pandemie.

Potřebná finanční jistota

Až dvě a půl miliardy eur bude podle odhadů stát dvanáctku týmů zakladatelů jedna a čtvrt sezony s prázdnými hledišti. Fotbalové kolosy přitom finančním zdravím opravdu nehýří. Katalánský gigant FC Barcelona podle webu Sport Bible dluží 1,2 miliardy eur, sekyra konkurenčního Realu se blíží miliardě. Oba kluby se aktuálně tváří, že budou dokonce šetřit na přestupech. To zřejmě čeká i Inter Milán, který sice letos po devíti letech zřejmě přeruší titulovou sérií Juventusu, ale nejspíš přijde o čínského majitele a ten bude hledat kupce pro klub s asi 600milionovým dluhem. A třeba londýnský Tottenham zase nedávno postavil moderní stadion, jehož splátkový kalendář s koronavirovou pandemií ani s hrozící další absencí v Lize mistrů nepočítal, a klub tak dokonce zvažuje možnost prodeje své největší hvězdy Harryho Kanea. Superliga tento typ problémů měla v očích klubových top manažerů řešit.

Záměr byl jasný. Zajistit si doživotní zastoupení v nejlukrativnější fotbalové soutěži světa. Investiční banka JPMorgan jako hlavní finančník slibovala Superlize na začátek čtyři miliardy eur ročně. Expanze na miliardové a ekonomicky rychle rostoucí asijské trhy, kde není nikdo zvědavý na evropskou tradici nebo týmy jako Midtjylland, Lokomotiv Moskva, Rennes nebo Başakşehir (všechno účastníci letošního ročníku LM), nabízela potenciál dalšího růstu této sumy. Flexibilní řízení soutěže s ohledem na maximalizaci tržeb – spekulovalo se například o možnosti hrát soutěžní zápasy v třetích zemích – by stavu pokladen zúčastněných týmů taktéž pomohl. A především znovu: kluby by měly jistotu.

Inspirace v tomto směru byla rovněž zřejmá: uzavřené americké soutěže. Systém amerického sportu nepočítá se sestupem. Z NFL (americký fotbal) či NBA (basketbal) se zkrátka „nepadá“ níže. Majitel týmu může se souhlasem zbytku ligy eventuálně jen převést/prodat licenci. Takto řízená soutěž má pro investory řadu výhod. Lze snadněji a dlouhodoběji odhadovat finanční toky, v rámci uzavřené soutěže si majitelé mohou domluvit podmínky, jako jsou třeba platové stropy. A výhodou je i draft, který dává zdarma možnost nejslabším klubům vybrat si nejtalentovanější hráče.

Podle magazínu Forbes mezi pět nejhodnotnějších sportovních týmů za loňský rok patří fotbaloví Dallas Cowboys (5,5 miliardy USD), baseballoví New York Yankees (5 miliard) a basketbaloví New York Knicks (4,6), Los Angeles Lakers (4,4) a Golden State Warriors (4,3), až na šestém místě je pak fotbalový Real Madrid (4,2). Nejbohatší týmy z nejbohatších aglomerací sice mají nejvyšší „magnetis­mus“ pro sportovní hvězdy, jež budují své osobní značky, ale ještě jednou: systém nabízí velmi predikovatelný byznys, což američtí miliardáři vlastnící sportovní kluby za Atlantikem oceňují. A rádi by to přenesli i na starý kontinent. Ostatně hlavními hybateli Superligy – vedle notně zadlužených španělských týmů a italského Juventusu – měly být právě Američany vlastněné anglické kluby Arsenal (majitel Stan Kroenke), Liverpool (John Henry) nebo Manchester United (Joel Glazer). Všichni tři v USA kontrolují další profesionální kluby a nikdo z nich není zvyklý na to, že by jejich hospodaření bylo zásadně ovlivňováno sportovním hlediskem. Fotbalová Superliga měla být podle organizátorů řešením. Jenomže podcenili tradici. A fanoušky.

Arogantní spiklenci pohořeli

Poté co v neděli 18. dubna dvanáct týmů oznámilo založení soutěže, se strhla lavina (její průběh viz „72 hodin, jež otřásly fotbalem“). Na zakladatele a jejich myšlenku se hrnuly odsudky ze všech stran. Nejprve ze sociálních sítí, pak v přímém přenosu od fotbalové legendy Garyho Nevilla, přidali se i samotní hráči a trenéři (mimo jiné záložník Manchesteru United Bruno Fernandes nebo trenér Liverpoolu Jürgen Klopp), sankcemi začaly hrozit národní asociace i ty mezinárodní – FIFA a UEFA. Proti Superlize se vyslovili i politici jako britský premiér Boris Johnson nebo francouzský prezident Emmanuel Macron. V pondělí už byli fanoušci v ulicích a před stadiony se – v rámci pandemických limitů – demonstrovalo. V úterý večer Manchester City jako první svou účast stáhl. Pak se přidal zbytek Anglie. A aktuálně už Superligu hájí jako „pozastavenou“ pouze šéf Realu Madrid Florentino Pérez.

Zpětně se celý projekt jeví jako neuvěřitelná PR katastrofa, kterou budou školitelé krizové komunikace dávat jako příklad nezvládnuté akce. Je s podivem, že týmy disponující miliardovými rozpočty, navíc zaštítěné bankou, jako je JPMorgan, vůbec rozjely něco tak špatně připraveného. Bez jakéhokoli předjednaného kompromisu s fotbalovými exekutivami, bez komplexnějšího vysvětlování své pozice/finanční situace fanouškům. Organizátoři sice slibovali půl miliardy eur menším klubům v rámci kompenzace za svou absenci v oslabené Lize mistrů, podle odborníků je však hodnota 12 zainteresovaných jmen pro nejprestižnější evropský fotbalový pohár mnohem vyšší. Zakladatelům Superligy tak nakonec v ruce nezbyl jediný trumf. „Buď naprosto neměli představu, co dělají, nebo byli natolik arogantní, že si mysleli, že si můžou dělat, co chtějí,“ okomentoval přípravu Superligy po komunikační stránce londýnský PR konzultant Andy Turner. Přitom například boj okolo vzniku basketbalové Euroligy, jež vznikla za nesouhlasu Mezinárodní basketbalové federace, nabízel velmi přesnou představu, co může (v násobcích definujících rozdíl popularity mezi basketbalem a fotbalem) následovat.

Spiklenci neměli podporu ani mezi klíčovými figurami. Předpokládaní účastníci – francouzský Paris SG a němečtí Bayern Mnichov a Borussia Dortmund –, bez kterých by Superliga byla těžko kompletní, se odmítli připojit, respektive vyčkávali, proti se stavěli i hlavní zákulisní hybatelé. Šejkům ze Spojených arabských emirátů vlastnícím Manchester City se nelíbilo, že novou Superligu měla financovat konkurenční Saúdská Arábie (ze stejného důvodu se držel zpátky i „katarský“ Paris Saint-Germain). Majiteli Chelsea Romanu Abramovičovi kvůli Superlize zase podle Süddeutsche Zeitung volali z Kremlu, podle něhož nová soutěž poškozovala sponzorské zájmy Gazpromu zacílené na Ligu mistrů. Tato nepřipravenost už stála pozici šéfa Juventusu Andreu Agnelliho nebo jednoho z ředitelů Manchesteru United Eda Woodworda. Spekuluje se též o hlavách Péreze nebo Daniela Levyho (Tottenham). A fanoušci Arsenalu živí naději, že kolaps Superligy by mohl vyhnat/donutit k prodeji nenáviděného majitele Stana Kroenkeho.

Bafuňáři lepší fotbal nehrají

Poněkud mimo hlavní objektivy kamer pak UEFA představila nový model Ligy mistrů, který hlavní soutěž rozšiřuje o čtyři týmy a též vychází naproti těm nejsilnějším. Evropská fotbalová unie zároveň oznámila, že dál pracuje na upgradu svého modelu Ligy mistrů a cílí na celkový finanční pool rozdělovaný účastníkům až na sedm a půl miliardy eur ročně. Což je mimochodem stále pouze polovina sumy, kterou aktuálně generuje NFL, liga amerického fotbalu s mnohem menším globálním dosahem. Zasvěcení s větším nadhledem se pak vysmívají organizacím hájícím status quo, jako jsou národní fotbalové svazy, nadnárodní FIFA a UEFA nebo televizní stanice s platnými vysílacími kontrakty, kterak narychlo zařadily do svého slovníku termíny jako „morálka“, „férová soutěž“ nebo „solidarita“.

Právě tito hráči totiž v posledních dvou dekádách posunuli špičkový klubový fotbal do situace, v níž jsou nejbohatší kluby zvýhodňovány a zážitek plynoucí ze sledování utkání (na živo i zprostředkovaně) přestává být díky cenám vstupenek i TV balíčků dostupný řadě fandů. A finanční turbulence, jež nyní fotbal bude muset v době post pandemické řešit, tento stav těžko narovnají. „Popularita“ Superligy navíc na fotbal upřela i zraky politiků a třeba Boris Johnson se vyjádřil ve smyslu, že by si anglický fotbal měl vzít příklad z toho německého, kde nadpoloviční podíly v jednotlivých klubech kontrolují fanoušci. Což německé týmy v celoevropských dostizích na nejvyšší sportovní úrovni – s výjimkou Bayernu – vesměs limituje, ale z finančního hlediska jsou řízeny lépe.

Právě v kancelářích fotbalových bafuňářů ať již na klubové úrovni, tak především na té asociační podle expertů leží hlavní část viny za současný stav. Jinými slovy: fotbalové problémy jsou systémové a sahají až ke kořenům. Pravidla generovaná fotbalovými orgány k zajištění rovné soutěže nefungují, finanční fair play, jež měla zajišťovat udržitelné hospodaření, se rozmělnila ve výjimkách a kličkách, kluby v rámci honby za úspěchem bez­uzdně utrácejí. A ve snaze získat peníze na zastavení této spirály či zaplacení dluhů se pak vymýšlejí projekty jako Superliga. Jak tweetoval fotbalový expert Financial Times Simon Kuper: je to v lidech. „Fotbal je odvětví, kde ve vedení působí v podstatě jen postarší bílí muži a cesta tam je vždycky otevřená pro nějakou hráčskou legendu, synáčka nebo kamaráda. Na hřišti uspějí ti nejlepší. Ale za čarami, jež vymezují hřiště, je spousta, spousta průměrnosti,“ tvrdí Kuper. Z této průměrnosti se rodí zoufalost. A zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Jako zakládání Superligy.