Takoví normální hrdinové
Válka je krize krizí. Krize par excellence, která vymezuje a poměřuje všechny další situace, v nichž je třeba rozhodovat o dobru a zlu, o špatném a dobrém řešení. Proto se také ve válkách vybarvují charaktery, ukazuje se, kdo je a byl kdo, umírají staří lídři a rodí se noví.
Ve válce, již na Ukrajině rozpoutal svým nesmyslným přepadením ruský prezident Vladimir Putin, je těch nových lídrů řada. Nejviditelnějším je pochopitelně ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Jeho postoj k obraně země je příkladný, přitom nikterak demonstrativní a hraný, jak by se u bývalého herce mohlo očekávat. Čím vlastně Zelenskyj tak fascinuje? Jak přesně to vyjádřit? Je to jen odvaha stát tváří v tvář ruským raketám, granátům a střelám stále tam, kam si ho Ukrajinci zvolili?
Zelenskyj se stal celosvětově obdivovaným lídrem, protože v dané chvíli dělá přesně to, co lídr dělat má. Role lídra je ve válečné situaci jakoby předem napsaná. Zelenskyj ji beze zbytku naplňuje nikoli proto, že mu to zvedá obdiv a popularitu, ale zkrátka proto, že je to potřeba. Že se to má. Vědomí toho, co se dělat má, je východiskem a základem skutečného lídra.
Lidí, kteří dělají, co je třeba, co se má, je najednou mnohem více. Jistě k nim patří i ti, co v autech trochu nadivoko vyrážejí na hranice pro uprchlíky, ale i ti, kteří převádějí velké části svých zisků na pomoc Ukrajině, ačkoli své peníze mohli klidně nechat pracovat v bance nebo na svých jiných projektech. „Dělají, co je třeba, protože je to třeba,“ jak s oblibou definuje morální činy český filozof Miroslav Petříček, a jak se zdá, válka dokáže takových lidí zrodit statisíce. Ne, není to při pohledu na utrpení druhých jednodušší, je stále stejně těžké překročit stín vlastní pohodlnosti a sebestřednosti.
Jsem krizový manažer, říkával o sobě samochvalně premiér Andrej Babiš na začátku pandemie koronaviru. Ukázalo se však, že to byla jen chlubivá rétorika, ve skutečnosti Babiš jako krizový manažer zklamal, možná nejvíce právě proto, že od počátku své schopnosti řešit krize spíše mediálně vystavoval, než aby je nasazoval pro věc samu.
Současný premiér Petr Fiala jde opačným směrem. Válka pro něj není krizí, skrze niž by se mohl zviditelnit a předvést, nýbrž situací, kterou je nutné neprodleně řešit, bez váhání a velkých řečí. Ukazuje se, že Fiala může být lídrem krizovým, a to nejen proto, že mu nechybí klid a rozvaha, ale hlavně proto, že má smysl pro situaci, že ví, co je třeba dělat, protože právě teď se to prostě udělat musí.
Válka je podle některých teoretiků kultury chvíle totální destrukce většinou daná přebytkem energie, která nenachází jinou cestu k realizaci, než je sebezničení. Pořád však existuje naděje, že z trosek vyroste něco tvořivějšího a pevnějšího. Lídři, kteří dnes nejvíce oponují Putinově energetickému nihilismu, tuhle tvořivou sílu v sobě mají. Jistěže teď už (i bez nich) přežije a vydrží! Ještě dlouho po válce jí bude třeba.
