Technologický osud lidstva

Byla to také jedna z mála věcí, jež dlouhodobě spojovala socialistický a kapitalistický svět, rozdělený po druhé světové válce na dva nesmiřitelně bojující tábory. Teorie konvergence, tedy propojování obou systémů, stála právě na tomto technologickém faktoru: lidstvo potřebuje vymyslet, jak na planetě Zemi efektivně přežít, a to bez nových objevných technologií nepůjde.

Jako vždy bylo trochu absurdní, že nové technologie rostly nejprve v prostředí armády a pak přecházely do normálního života, jako by nejprve musely „projít ohněm války“, aby byly životu k užitku. To ale nic neměnilo na tom, že technologický pokrok měl být univerzálním klíčem k budoucnosti, což se prakticky nezměnilo nikdy. Technika, považovaná za příčinu mnoha problémů lidské činnosti na Zemi, má být zároveň jejich řešením. Kruh se uzavřel, žijeme mýtus.

Dodnes věříme tomu, že věda půjde ve svých objevech tak daleko, že pomůže vyřešit mnoho důležitých věcí. Stačí se dívat kolem, jak jsme dnes daleko: propojeni počítačovými sítěmi, mobilními telefony ve vteřině vidíme do celého světa, lítáme – tedy někteří, kdo si našetřili miliony dolarů – na soukromé výlety do vesmíru. Proč tedy nevěřit, že vyřešíme i energetickou krizi, která na lidstvo tak náhle dolehla, ale i krizi klimatickou, jež se naopak táhne už tak dlouho, že nedokážeme efektivně reagovat na její zrychlení.

Od sci-fi představ k realitě je někdy zatraceně daleko, ale kdo by si byl na konci 80. let minulého století představil, že lidé budou natáčet videa na mobilní telefony a budou se přes sítě hádat o budoucnosti světa napříč celou zeměkoulí? Proto je také třeba brát s rezervou pochybnosti o tom, že elektromobilita není dobrá cesta, protože nikdy nebudeme mít tak výkonné baterie a nabíjecí infrastrukturu. Podobně s nadhledem lze brát námitky vůči vodíkovým pohonům. Jezdit na vodík, to by přece bylo také dobré řešení, jak zachovat malou uhlíkovou stopu, možná lepší než elektroauta.

Obě věci jsou tak trochu propojeny. Vodíkové vozy, které lze sehnat i na českém trhu, jsou vlastně elektrické, co do motoru a baterie, jen hnací silou je vodík. Jeho výhodou je rychlé nabití, do pěti minut máte „plnou“ a jede se. Odborníci se také shodnou, že vzhledem k náročnosti obstarávání vodíkové náplně by bylo výhodné využívat vodík spíše pro hromadnou a nákladní dopravu.

Výzkum běží, zkušební projekty také, ale jako vždy všechno tlačí čas. A lidská netrpělivost, tentokrát podporovaná nutností: klimatickou změnu je třeba začít brzdit a obracet už teď, protože pak by to už mohlo být tak trochu jedno. U soutěže mezi čistými elektromobily a vodíkovými pohony však nakonec bude opět rozhodovat cena, tedy ekonomické faktory nákladů a jejich návratnosti, včetně nákladů „neviditelných“, tedy ekologických a jiných dopadů. Zelenou bude mít to, co bude nejlevnější, ale zároveň ta varianta, jež bude nejméně ničit svět, v němž žijeme.

Z technologického osudu se už lidstvo asi nikdy nevyvlékne, vždy budeme projekcí vlastní budoucnosti, kterou jsme si vysnili. Zda bude vodíková, nebo elektric­ká, je už celkem jedno. Hlavní je, aby byla k životu.