Top pět úkolů pro nový kabinet

Některé agendy vláda vymýšlí, jiné zdědí a některé se jí zkrátka vnutí, protože jsou nevyhnutelné, je na čase s nimi něco dělat, jednoduše je nelze dále odkládat. Proto jsme sestavili přehled pěti nejdůležitějších témat, s nimiž se bude muset potýkat každý kabinet, který po sněmovních volbách nahradí druhou vládu Andreje Babiše.

Seznam vládních programových prio­rit se pokoušíme řadit podle akutní důležitosti a váhy politické odpovědnosti. Čtenář týdeníku Euro jistě nemusí souhlasit s pořadím, jež jsme zvolili, možná ani s nasazením některých agend, které se například v porovnání s akutní bytovou krizí a současným růstem cen jeví jako méně důležité. Brali jsme však ohled na šíři společenského záběru a na provázanost lokálních a globálních problémů. Chceme tím budoucím hlavním aktérům výkonné moci především připomenout, že není čas na dlouhá jednání, protože vláda bude mít práce dost a dost a musí začít co nejdříve.

1. Srovnat státní finance

Návrh státního rozpočtu, který zdědí nastupující kabinet, počítá s deficitem 377 miliard korun. Se stejným schodkem skončil už minulý rozpočet, původně v čase akutních covidových lock­downů dimenzovaný na půl bilionu korun. Končící ministryně financí Alena Schillerová už před volbami řekla, že návrh rozpočtu je vlastně „neutrální“, protože nechává finance, jak byly, bez větších snah o úspory či usměrnění výdajů, s tím si už musí poradit nová vláda. Dalo by se to ale vyložit i jinak. Kabinet premié­ra Andreje Babiše a vicepremiéra Jana Hamáčka nechala svým nástupcům polotovar, který bude těžké narychlo ještě nějak vylepšit a celkově zachránit.

Ve sněmovně je tedy rozpočet, který je jen velmi rámcovým podkladem nové politické reprezentaci, jež v zemi povládne. Navíc ho ani neschválila celá vláda, část kabinetu za ČSSD byla proti rozpočtu, což ve většině zemí světa automaticky znamená demisi. Protože se tak stalo měsíc před volbami, nikdo se takovým gestem neobtěžoval. Rozpočet na příští rok se tedy bude spravovat už jen kosmeticky, protože nikdo nebude chtít začít rok 2022 v rozpočtovém provizoriu.

Hlavním úkolem pro novou vládu tak budou příští tři rozpočty na období 2023 až 2025. Ty by se měly nastavit tak, aby obrátily trend nárůstu deficitů, který rozjela ministryně financí Schillerová jako politicky oprávněnou permanentní volební kampaň. Celkové zadlužení republiky aktuálně stouplo na 42,4 procenta HDP, příští rok by to mohlo být už 47 procent. Nebezpečí není v absolutní úrovni dluhu, ale v tempu jeho nárůstu, ten je třeba zastavit. Vzhledem k tomu, že většina výdajů Babišovy vlády měla mandatorní, tedy ze zákona povinný charakter, bude třeba měnit zákony a celou strukturu rozpočtu, která musí být dlouhodobě udržitelná. U rozpočtu s mandatorními výdaji kolem 85 procent to bude tvrdá práce. Vzhledem k rostoucím úrokům se zvýší náklady na obsluhu dluhu a vláda bude muset přenastavit relativní rovnováhu mezi příjmy a výdaji. Předvolebních slibů v tomto směru padlo dost, stačí je v jednáních rychle oprášit a hlavně znovu reálně propočítat.

Česko potřebuje stabilizaci veřejných financí, aby udrželo relativně levné půjčky na financování dluhu, ale také proto, aby se konečně ukázalo, jak reálné je udržet veřejné služby (zdravotnictví, školství, sociální služby, bezpečnostní složky) v rozsahu a úrovni, na něž si česká společnost zvykla. Nová vláda také musí konečně zavést železný zvyk: rozpočtovat na více let dopředu s vědomím, že státní finance jsou kontinuum toků peněz, nikoli jejich roční fixace.

2. Důchodová reforma

Jednou z podmínek stabilních státních financí musí být penzijní reforma. Lidí v důchodovém věku přibývá, za deset patnáct let se této hranici budou blížit silné populační ročníky ze začátku husákovské normalizace, důchodců ve společnosti bude už více než tři miliony. V roce 2050 jich má být 28,5 procenta. Na tento nápor se celý systém musí připravit, změna se musí rozběhnout mnohem dříve, aby budoucí důchodci měli jasnější perspektivu a věděli, co od státu mohou očekávat, a v čem se naopak musejí spolehnout na sebe a na pomoc svých blízkých.

Kromě toho roste podíl chudých penzistů (15 procent seniorů) a klesá poměr důchodu k průměrné mzdě. Před patnácti lety byl ještě čtyřicet osm procent, dnes sotva čtyřicet. Reforma musí dát jistotu důstojného života i těm seniorům, kteří dnes propadají sociálním sítem na existenční dno.

Důchodová reforma je fakticky na stole. Skupina odborníků ji dávno připravila, včetně parametrických va­riant nastavení systémů. Jde o to materiál vzít, politicky projednat a vyjednat a přinést do parlamentu. Jenže právě toto, jak se na vlastní kůži přesvědčila i ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová, je to, co českému politickému prostředí zatraceně nejde. Už takzvaná Bezděkova komise, založená kvůli reformě důchodů v roce 2004 (!) a následně obnovená v roce 2010, změny sepsala. Jenže nikdy nebyla „politická vůle“, aby se staly skutkem.

Nová vláda má tedy mít úplně stejnou prioritu jako ta končící Babišova. Důchodová reforma se ale musí projednat plošně, je třeba na ní najít shodu mnohem širší, aby další vlády ihned nerušily předchozí opatření, jak se stalo v případě takzvaného opt-outu (druhého pilíře penzijní reformy) po Nečasově vládě. To hned po volbách zrušila vláda Bohuslava Sobotky.

Nemusela by to být úplně nepřekonatelná překážka. ANO i obě volební koalice reformu chtějí, slibují ji, odborné podklady pro ni jsou. Jednání o vládě se bez dohody na tomto bodu nemusejí ani začínat. Je to podmínka, bez níž takříkajíc nemá cenu žádný příští kabinet rozjíždět, protože tu nejdůležitější sociálně-ekonomickou agendu by vynechal. A takový luxus si Česko dovolit nemůže.

3. Český Green Deal

„Green Deal je realita… Musíme se soustředit na to, aby Česko ty obrovské peníze, které do klimatické a ekologické politiky půjdou, rozumně využilo,“ řekl v rozhovoru pro týdeník Euro šéf ODS a volební koalice Spolu Petr Fiala, jehož strana patří k největším kritikům Green Dealu. Od zelené cesty na ochranu klimatu se uhnout nedá, nová vláda však bude spolu­rozhodovat o hloubce a šíři rámce, v němž tyto peníze budou protékat. Unijní balík nazvaný Fit for 55, který přichází s novými návrhy, jež mají EU pomoct snížit uhlíkové emise do roku 2030 o 55 procent, se ještě musí definitivně vyjednat. Bude to tedy nová vláda, jež určí, kam až na zelené cestě ke klimaticky neutrálnímu hospodářství Česko dojde.

Musí konečně vyjednat status jaderných elektráren, nastavit podmínky pro prodej vozů se spalovacími a hlavně s elektrickými motory, vytvořit strategie pro infrastrukturu nových pohonů. Velké firmy od ČEZ přes Škodu Auto až po velké banky a průmyslové podniky už dávno na zelenou vlnu najely. Do pro­klimatické proměny investovaly ony samy nebo jejich firemní matky miliardy eur a ty se musejí nějak vrátit, obracet kormidlo už nepůjde. Jako v Německu, kde se do nové vlády tlačí Zelení, se i v Česku bude rozhodovat především o rovnováze mezi ekonomikou a ekologicko-klimatickými opatřeními. Bude to nový kabinet, jenž může tento trend podpořit, nebo ho v energetické a daňové politice například ze sociál­ních důvodů přibrzdit.

Češi sice nevolí Zelené jako v Ně­mec­ku, ale zelenou politiku podle průzkumů pro Český rozhlas podporují z více než tří čtvrtin. Podobně jako v Německu je i v tuzemsku něco jiného odpověď v průzkumu a něco zcela odlišného ochota k reálnému sebeomezení každého jednotlivce. A právě tuto míru bude muset vyjednat a kodifikovat nová vláda. Už dnes je jasné, že to bude mimořádně obtížné. Stačí sledovat debaty a mediální prezentaci růstu světových cen (zejména energií), který se přičítá zelené politice. Že je za vším zlem Green Deal, jsou přesvědčeni mnozí politici ODS i ANO. Nová vláda bude muset vyvažovat i v tomto ohledu a najít poměr mezi sociální únosností zelených reforem a velmi prudkou dynamikou klimatických změn.

4. Česko v Evropě

Vláda Andreje Babiše vedla oportunistickou evropskou politiku. Něco jiného říkala doma, něco v Unii. Kvůli této nevyhraněnosti se Česko ocitlo na vedlejší koleji dění v Evropské unii, a to navzdory tomu, že se Babiš přimkl k silnému kritikovi EU, maďarskému premiérovi Viktoru Orbánovi. Spojenectví s Orbánem ani sázka na spolupráci zemí visegrádské čtyřky Česku nic konkrétního v rámci EU nepřineslo, tady Babišova politika selhala. Ve sporu o důl a elektrárnu Turów se navíc ukázalo, že mezi členy V4 neexistují ani žádné exkluzivní nadstandardní vztahy, že visegrádská čtyřka je velká politická chiméra, protože každý v tomto středoevropském klubu hraje jen pro své vlastní zájmy a nic víc.

Nová vláda bude muset dostat Česko z diplomatického ofsajdu, do něhož se dostalo kvůli premiérovu oportunismu, a vrátit ho na hlavní hrací hřiště evropské politiky. Česko potřebuje v jádru Unie jiné spojence než regionální nacionalisty s velkými mocenskými ambicemi. Musí se opřít o silnější hráče, kteří by pomohli prosadit hlavní český národní zájem − a tím je co největší spoluurčování směru vývoje v Evropské unii.

Příští vláda k tomu bude mít příležitost už v červenci příštího roku, kdy Česká republika bude podruhé v historii předsedat Radě Evropské unie. Proto je tak důležité, aby zainteresovaní diplomaté dostali co nejrychleji nové politické zadání a jasné cíle předsednictví. Česko by se mělo vrátit na hlavní unijní scénu jako někdo, kdo má o směřování EU do budoucna jasno a kdo chce Unii pomoct, aby se neztratila na aktuálně překreslené mapě světa, kde se odehrává souboj velmocí mezi USA a Čínou. Česko by se mělo od idealistických představ – federalismus vs. volná obchodní unie – vrátit v evropských vztazích k politickému realismu, který rámuje jediná hlavní otázka: jak pomoct Unii v tom, aby globálně posílila, což pomůže všem členům, a přitom nechala dost prostoru k posílení menším členským zemím, jako je Česko.

5. Návrat politiky – „K věci, prosím!“

Každý kabinet bude mít ještě jeden důležitý úkol, který však nedostane do žádných programových prohlášení ani povolebních vládních slibů. Jde o obnovení důvěry v demokratickou politiku jako smysluplný prostor dohadování o organizaci společnosti. Nejhorším dědictvím odcházející Babišovy vlády je přímočaré marketingové řízení politiky, v níž nehrají roli fakta a odpovědné rozvažování, ale mediální dojem a emocionální působení na voliče. Politika se vyprázdnila do gest na mediální scéně, jejichž smyslem není věc sama, nýbrž počet laiků pod sdíleným postem na sociálních sítích.

Babišův populismus, vyráběný na mediální efekt, sice opravdu vrátil mnoha voličům pocit, že jsou někým po letech zastupovaní, že se o ně někdo konečně zajímá. Titíž voliči se ovšem dostali do pozice pouhých věcí, zneužívaných v perfidní politické hře, jejímž jediným cílem byl počet hlasů ve volebních urnách. Nešlo o to, jak věci jsou či jak by měly být, nýbrž o to, jaký efekt na voliče budou mít. Nejkřiklavějším příkladem této „banalizace politiky“ je mediál­ní působení ministryně financí Aleny Schillerové. Nedostatečnost v ekonomických otázkách nahrazovala prostou „kuchyňskou“ výřečností, kterou vytvářela dojem lidového pochopení pro každého. Podporovala tím proces „kognitivního zkreslení“ (svět může být jen takový, jak ho vidím já) u své cílové voličské skupiny. Platí totiž Krugerův efekt, že čím méně lidé o nějaké věci vědí, tím větší jistotu mají v tom, že jejich postoj či názor jsou pravdivé.

Nová vláda může obnovit důvěru v politiku jedině tím, že se začne věnovat skutečným problémům společnosti a jejich možným řešením a ne primárně jejich mediálnímu a marketingovému efektu (mimochodem: na mediální vládnutí, či dokonce politický diktát médií si stěžují i němečtí politici a podnikatelé hodnotící 16 let vlády Angely Merkelové). Důvěra v politiku, v premiéra, vládu, prezidenta, parlament je nejnižší za posledních dvacet let, je potřeba ji v tomto volebním období zvednout, jinak se ještě více ke slovu dostanou destruktivní hlasy. Demokracii mohou udržet jen demokraté a ti se rodí a dospívají jenom v prostředí, kde se ctí pravidla a panuje vzájemné uznání, a to především na nejvyšším jevišti, na které je nejlépe vidět.
Vláda musí přesvědčit, že takový styl politiky se nakonec celé společnosti vrátí, i když ne v penězích či ve výši sociál­ních či jiných dávek, ale v lepším život­ním pocitu a smyslu společenské existence. Úkol pro politiky je to v našem přehledu až pátý, ale možná že vůbec první ze všech.