Třicet let od sebe, dvacet spolu v EU

Krátce po zvolení Petra Pavla prezidentem mohli čeští občané získat na chvíli dojem obnovy československé federace. Nedlouho poté, co sčítání hlasů potvrdilo Pavlovo vítězství, se na pódiu v jeho štábu objevila slovenská prezidentka Zuzana Čaputová s osobní gratulací. Nastala dojemná a zároveň trochu paradoxní scéna, poněvadž zdolal Slováka s českým občanstvím – Andreje Babiše. Vizuální dojem z jednoho emotivního volebního večera však nemohl smazat 30 let samostatné historie obou republik ani důvody, proč se tehdy rozvod, byť sametový, odehrál.

První československá republika byla státem mnohonárodnostním, ale založeným na mírně imperiální myšlence čechoslovakismu, jednoho československého národa tvořeného Čechy a Slováky. Koncepci zrodili čeští i slovenští obrozenci v 19. století. Zakladatel Československa Tomáš Garrigue Masaryk měl k širšímu pojetí češství blízko rovněž svým původem – jeho otec byl Slovák a matka hovořila německy lépe než česky. Pro jižní Moravu, kde se narodil, představovalo až do konce habsburské monarchie spádové město Brno a především Vídeň, tehdy s početnou českou populací, nikoliv Praha. V české metropoli „tatíček“ Masaryk zakotvil vlastně jen díky pozvání, aby působil na Karlově univerzitě po jejím rozdělení na německou a českou část.

V Čapkových Hovorech s TGM se první československý prezident snažil ukovat pouto Čechů se Slováky rovněž v podstatě biblickým obrazem, když na Milana Rastislava Štefánika zavzpomínal: „Štefánik byl hodně sentimentální, tituloval mě ‚oteckem‘ a pořád by mě byl hladil a líbal; ale já se k němu tak blízko nedostal, bránil tomu rozdíl věku. Znal jsem ho už jako študenta z Prahy; vzpomínám si, jak jednou v zimě ke mně přišel celý zkřehlý – neměl zimníku, tož jsem mu dal svůj, a ještě jsem mu jej musel dát přešít, protože mu byl velký.“ Nebýt Čechů a první světové války, Slováci by možná „umrzli“ v ledovém sevření maďarizace a státnost by pro ně po roce 1918 nejspíš znamenala neúnosné břímě, i kvůli nedostatku elit schopných řídit stát. Což je nejspíše pravda, ale… Psychologicky se podobné pravdy nosí stejně obtížně jako Masarykův mohutný kabát chudému studentovi.

První republika sice Slovákům poskytla mohutný impulz rozvoje, leč mnozí z nich od počátku projevovali nespokojenost s pražským centralismem, volali po autonomii a volili Hlinkovu slovenskou lidovou stranu či Slovenskou národní stranu, jež získávaly zhruba třetinu na Slovensku odevzdaných hlasů. Obě údajné větve československého národa pak odlišoval i vztah k náboženství: zatímco Slováci byli převážně praktikujícími katolíky, Češi politickými husity a katolíky spíše jen matrikovými. Hlinkův nástupce Jozef Tiso Slovensko posléze dovedl k temné epizodě Slovenského státu, klerofašistického vazala nacistické třetí říše.

Pro Masarykovo Československo však čechoslovakismus znamenal nezbytnou ideu, poněvadž Češi sami netvořili ani polovinu obyvatelstva – přes ni se přehoupli až v součtu se Slováky na základě čechoslovakismu. A nový stát přece vznikl jako uskutečnění práva na sebeurčení národa –

ale jakého vlastně? Pokud pouze českého, nereprezentoval by ani polovinu obyvatel. Po druhé světové válce, především kvůli odsunu Němců, již berlička čechoslovakismu mohla zůstat v koutě a slovenská emancipace posléze pokročila k federalizaci z roku 1968. Sice komunistické, ale federalizaci. A Gustáv Husák, pro Václava Havla temný normalizační „prezident zapomnění“, mohl řadě Slováků imponovat, jelikož byl Slovák.

Sametový rozvod

Rozpad federace neboli sametový rozvod nastal nikoliv proto, že by manželé nechtěli zůstat spolu, ale že se nedokázali shodnout na pravidlech soužití. Češi po listopadu 1989 prosazovali federaci, tedy v podstatě zachování stávajícího modelu, třeba s dílčími úpravami. Většina Slováků, s výjimkou části inteligence, však měla představu volnějšího svazku. Často se pro něj používal pojem konfederace; Petr Pithart tehdy rozčeřil české veřejné mínění vstřícnou metaforou dvojdomku – takové spojení mnohé Čechy iritovalo.

Slovenské volání po větší samostatnosti, byť třeba ne po plné státní suverenitě, převážnou část Čechů po listopadu 1989 zaskočilo, ba ho někteří považovali za zradu. Nad slovenskými postoji kroutili nechápavě hlavou. A palčivost česko-slovenského problému se asi nejvíc symbolicky projevila 28. října 1991 při výročí založení Československa, když se prezident Václav Havel, obklopen řadou významných politiků, dočkal v Bratislavě pískotu a metání vajec, byť šlo o projev radikální menšiny.

Skoro nekonečná série jednání o nové podobě státoprávního uspořádání k ničemu nevedla, o rozdělení státu v podstatě rozhodli – na zahradě brněnské vily Tugendhat – vítězové voleb z roku 1992, Václav Klaus a Vladimír Mečiar. Slovenský premiér se plné samostatnosti obával, když ale česká strana trvala na federaci, následovala rozluka. Zastánci Československa dodnes namítají, že se mělo konat referendum. Nejsou však zpravidla schopní formulovat smysluplnou otázku ani říct, co by se dělo, kdyby hlasování v obou částech federace dopadlo opačně. Navíc rozpad Československa probíhal s perspektivou relativně nedalekého vstupu obou republik do Evropské unie. Bez ní by společný stát nejspíš zůstal zachován – kvůli obavě, zda oba menší kousky dokážou zachovat svou suverenitu.

Zhruba řečeno, po roce 1989 už Štefá­nik dorostl do Masarykova zimníku, byť ne zrovna elegantně, o čemž svědčila znepokojivá Mečiarova éra, která podkopávala základy čerstvě nabyté demokracie. A k sametovosti rozvodu nesporně přispělo, že státní hranice tvořila též hranici etnickou, navzdory 70 letům sdílené státnosti. Neexistovaly etnické ostrovy Čechů na Slovensku ani Slováků v českých zemích, které by mohly podnítit balkánský požár. Jazyková a kulturní blízkost i nostalgie po společně prožitých letech, určitě silnější na české straně, pak zplodily takzvané zvláštní vztahy obou již samostatných republik. Patří k nim i zvyk, že nově zvolený český prezident navštěvuje jako první zahraniční zemi Slovensko. A zažili jsme už také několik společných zasedání české a slovenské vlády.

Rozdílné politické zaměření aktuálních držitelů moci však často bránilo tomu, aby zvláštní vztahy přešly z formální či spíše povrchně citové polohy k velkým společným hmatatelným projektům. Ostatně ukazuje to v úvodu předestřená povolební scéna. Obliba Zuzany Čaputové je rozšířená pouze u liberálních Čechů zejména díky její politické orientaci, nikoliv proto, že je Slovenka. Stejní lidé přece až zuřivě odmítají Slováka Babiše a v minulosti šlo i v táboře jeho českých odpůrců zaznamenat antislovakistické tóny.

Čaputová v českých myslích figurovala coby jakýsi Antizeman, jako důkaz skutečnosti, že přímá volba hlavy státu může mít i příznivější výsledek. Vladimíra Mečiara u nás neměl rád skoro nikdo, s Robertem Ficem se bratřili především sociální demokraté. Každopádně právě politická orientace vybraných politiků z obou národů se jeví primární příčinou jejich obliby nebo neobliby u „nejbližších sousedů“, nikoliv národnost.

Zbytková setrvačnost

Češi si zvláštní vztahy se Slovenskem pěstují především sami kvůli sobě. Tradice Československa je v českém národním vědomí neobyčejně silná. Českou republiku její obyvatelé považují za nezpochybnitelnou dědičku Československa, za svého druhu „zbytkové Československo“. Ostatně jeho vlajku jsme si, oproti dohodám o rozdělení federace z roku 1992, nechali, v podstatě jsme si ji ukradli. Počátkem devadesátých let, když se rozpad státu začal jevit reálný, mnozí Češi tvrdili: „To přece není možné, vždyť Tatry jsou moje vlast!“ Podobná myšlenková schémata, jakkoliv pochopitelná z hlediska subjektivního prožívání osobní historie, nicméně patří do společné rodiny s nedávným (velko)ruským jásáním: „Krym je náš!“

Státní suverenita i národní identita jsou zkrátka mnohem emotivnější záležitosti, než se obvykle soudí. Ostatně Češi byli před 30 lety přesvědčeni, že koncept federálního československého státu je naprosto racionální a slovenský odpor k federaci vnímali jako cosi až dětinského. Leč stačilo si v diskusích rýpnout: „Dobře, vše zůstane, jak je, jen se hlavním městem společné republiky stane Bratislava?!?“ – a česká racionalita vzplála jako věchet slámy.

Dozvuky Československa, ba čechoslovakismu dodnes prozrazuje jazyk. Češi pořád říkají, že jedou na Slovensko či že se něco stalo na Slovensku. Jinak se ale v jejich slovním i písemném projevu něco děje ve Francii nebo v Německu, dovolenou tráví v Itálii či v Řecku a pro levnější benzin zajíždějí do Polska. Předložka „na“ totiž v češtině zpravidla značí nějaký specifický region, nikoliv samostatný státní útvar. Říkáme na Moravě nebo na Slovácku, ale měli bychom důsledně říkat a psát ve Slovensku nebo že cestujeme do Slovenska. Podobně se v češtině „úzusově“ drží spojení „na Ukrajině“, byť v podstatě jde o imperiální rusismus.

Česko-slovenský rozvod je tudíž třeba dokončit též v jazyce a po 30 letech už i v něm dopřát Slovensku (a Ukrajině) samostatnost. Štefánik již opravdu, ale opravdu dorostl do zimníku po Masary­kovi, navzdory všem obrovským problémům, které slovenskou společnost i politiku tíží. Přejme mu to, buďme rádi – vždyť členství v EU a v NATO umožňuje „luxus“ samostatné existence i menším státním útvarům. A s ním pěstujme pokud možno co nejlepší vztahy. Kulturní i jazyková blízkost a společná historie jsou přece velmi cenným kapitálem, který by měl dobrý hospodář umět zhodnocovat.