Ty naše peníze české

Vláda Petra Fialy odvalila v Poslanecké sněmovně dva poslední balvany, které před ní ležely na cestě k podzimním volbám. Z prohlášení vládních politiků je jasné, že do parlamentu už žádný zásadní zákon nedoputuje, poslanci by ho nestihli projednat.

Legislativní sezonu kabinetu tak uzavírá rozhodnutí o zvýšení platů ústavních činitelů, který sněmovnou proklouzl přes veto prezidenta, a také zvýšení koncesionářských poplatků České televize a Českého rozhlasu o patnáct, respektive o deset korun měsíčně. Obě témata se nepochybně stanou opoziční zbraní v rozbíhající se předvolební kampani a budou sloužit jako příklady toho, jak Fiala a spol. neslouží lidu, myslíce přitom více na své kapsy než na peněženky občanů.

Populistická rétorika funguje v obou případech skvěle, zejména u platu politiků, kteří se v novém zákoně svezli se soudci. Platy vyšší o sedm procent, to při dnešní inflaci reálně znamená čtyřprocentní růst, což není špatné vylepšení, uvědomíme-li si, z jak vysokých částek se při zvýšení vychází. Populistický tón je poněkud umenšen tím, že i opoziční poslanci/poslankyně, jakkoli se proti zvýšení stavěli, nakonec přijmou vyšší plat a nebudou navýšení vracet do charitativních fondů. Jinak řečeno: jsou důrazně proti navyšování platů, ale když už jim je vláda navýšila, musí je neradi vzít.

Zvýšení koncesí za média veřejné služby je z jiného ranku. Nevede se tu bitva o těch pár korun – dohromady 300 korun na rodinu a rok navíc –, jde o symbolický střet o smysl mediální veřejné služby. Vládní koalice bohužel neudělala nic, aby opozici vyrazila trumfy z rukou. Nepřišla s debatou o reformě financování ani o obsahu, rozsahu a kvalitě služby, kterou ČT a ČRo poskytují. Bez toho je však protiinflační navýšení nekompletní. Vláda tím ponechává opozici otevřený prostor k populistickým orgiím, jejichž sílu zákonodárci předvedli v nekonečných rozpravách ve sněmovně.

Do voleb je ještě půl roku, takže hrany obou schválených norem se ještě hodně otupí. Vláda ale bude potřebovat najít jiné silné téma, které by voliče zaujalo více než vyšší platy politiků a vyšší „mediální daň“. Obrana Ukrajiny to být nemůže, neboť i ta se stává populistickým červeným hadrem. Posilování obrany Česka? Snad ano. Vládní strany ale musejí nabídnout především realistický hospodářský program, aby dokázaly zaujmout vlastní voliče, kteří se od nich odklonili. Proti populistickému tlaku se ani jinak bránit nedá, nasazení stejných populistických zbraní působí přesně opačně a vyvolává nedůvěru v projekt „normální politiky“, s nímž Petr Fiala přišel k moci. Nakonec všechny zajímají vlastní a cizí peníze až na prvním místě. A dobrá volební kampaň by na to měla myslet.