
Veřejnoprávní luxus
Je to emotivní věc. Chcete si připlatit dalších patnáct, respektive „jen“ deset korun měsíčně za kvalitní „televizi a rozhlas veřejné služby“?
Nechcete? Nevadí, připlatíte si. Žijete totiž ve složité době plné dezinformací, bludů a komerčních i putinovských zájmů, takže vás zachrání veřejnoprávní média, která to dělají správně – a musíme je proto podpořit. Tak nějak v nadsázce vypadá „diskuse“ o financování České televize a Českého rozhlasu, přičemž to není tak dávno, co sám ministr kultury Martin Baxa (ODS) říkal, že není pro zvyšování koncesionářských poplatků, neboť by šlo o další zátěž domácností. Uplynul rok a je to jinak. Proč? „Občany nelze zatěžovat enormně vysokými poplatky, za tím si stojím. V současné podobě návrhu jde u ČT o zvýšení o patnáct korun, u ČRo o deset korun měsíčně, což považujeme za únosné. Je pravda, že původně jsme nechtěli poplatky zvyšovat vůbec, ale po podrobnější analýze jsme dospěli k závěru, že je to s redefinicí přijímacích zařízení a rozšířením okruhu plátců optimální varianta, aby veřejnoprávní média zachovala stávající rozsah svých služeb,“ říká ministr Baxa v interview, které si přečtěte v aktuálním vydání.

Ponechme nyní stranou, zda každý majitel telefonu sleduje daná média, aby jim přispěl, ale zastavme se u klíčového sousloví „zachovat stávající rozsah služeb“. Potíž je totiž v tom, že nám veřejnoprávní média již tak trochu zbytněla a musíme s ministrem věřit, že se nebudou už dále rozmachovat kamsi do hájemství youtuberů, podcastů, AI, sociálních sítí anebo virtuální reality. Ona je to totiž televize a rozhlas, víte? V zásadě se až tolik neřeší výdaje na zpravodajské relace nebo původní publicistiku či dramatickou tvorbu, nicméně si především ČT zvykla „rozkročit se“ věru pompézně. V obsáhlém článku, v němž náš analytik Petr Fischer popisuje různé modely financování veřejnoprávních médií, se třeba dozvíte, že jen sport vyjde na 706 milionů korun ročně, tedy 28 procent výrobního budgetu. Pak tu máme i národní reality show typu StarDance či Peče celá země.
Před pár lety sami novináři bouřlivě diskutovali, zda je košer, když si veřejnoprávní rádio vybudovalo luxusní online portál iRozhlas.cz; i televize má svůj parádní zpravodajský web. Je to televize? A přitom veřejnoprávní agentura ČTK, jejímž mottem je „spolehlivost, rychlost, nezávislost“, žádné koncesionářské poplatky nedostává. Nutně pak prodává svoji činnost komerčním subjektům a zavedla též PR servis Protext, v jehož historii jsou stovky plátců – od AAA Auto po výrobce lihovin Žufánek.
Mediální sféra není v optimální kondici. Inzerenti tlačí na obsah, po kontroverzních textech stahují inzerci; nepotřebují už tolik klasická média. Mají web. Minulý týden Mafra oznámila konec tištěných Lidových novin – po 131 letech! V takovém světě se těší veřejnoprávní média opravdu luxusní pozici, kterou si možná ani sama neuvědomují. Pokud si tedy máme připlatit, pak za kvalitu a relevantní obsah… Týdeník Euro minulý týden přinesl jako první zprávu o jaderném megatendru, v němž uspěla jihokorejská KHNP. Vy dobře víte, proč nás čtete.


