Volební paradoxy

Více hlasů, více mandátů. V Česku tato prostá logika neplatí. Vítěz voleb, koalice Spolu, získala 71 mandátů, tedy o jeden méně než druhé ANO. To také umožnilo řadě politiků po volbách tvrdit, že vítězem je ANO. „Počítají se mandáty, a těch má ANO víc,“ tvrdil den po volbách v CNN Prima News například končící předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček. Stejně interpretoval výsledek voleb místopředseda vlády Karel Havlíček, připojil se i premiér a šéf ANO Andrej Babiš: „My jsme ty volby na mandáty vyhráli,“ tvrdil Babiš. Vysvětloval tím, že má jako vítěz voleb právo jednat o sestavení vlády.

Hnutí ANO v této volební dezinterpretaci pomohl nový volební zákon, který poslanci a senátoři schválili poměrně narychlo poté, co Ústavní soud po třech letech od podání stížnosti zrušil starou volební úpravu, protože byla málo proporcionální. Vypadá to tedy, že nový zákon v podstatě odporuje rozhodnutí Ústavního soudu, protože podle starého zákona by vítěz na hlasy bral i více mandátů. „Je skutečně pravdou, že pokud přepočítáme letošní volební výsledky podle volebního modelu, který zrušil Ústavní soud, jsou více proporční. Je to smutný příběh volební reformy a přepočtu, který inicioval poslanec ODS Marek Benda,“ tvrdí politolog Tomáš Lebeda.

Problém je podle něho v tom, že volby dopadly vyrovnaně − a u velmi těsných výsledků se u různých volebních systémů může stát, že vítěz má o jeden dva mandáty méně než druhý v pořadí. „K tomu, aby se to nestalo, má sloužit druhé skrutinium, které tyto nespravedlnosti vykompenzuje. Jenže Marek Benda navrhl takovou volební formuli pro první skrutinium, že do druhého skrutinia prakticky nepustí žádné mandáty. A to se stalo teď,“ vysvětluje Lebeda.

Problém? Maličké kraje

Co tedy poslanec Benda, který zasedne i v nové sněmovně, vlastně prosadil? Oné formuli se říká kvóta Imperialiho a ta do druhého skrutinia nepustila žádný mandát ve 13 krajích, pouze ve středních Čechách zbyl jeden. Možnost, aby ve druhém skrutiniu byly výsledky proporčně vyváženy, byla tedy znemožněna. „Ta formule je nevhodně zvolená, chápal jsem, že ji tam dávají, protože minulé volby byly velmi fragmentované a kvóta Imperialiho je vytvořena speciálně pro velmi fragmentované systémy,“ soudí politolog Lebeda.

Kvóta Imperialiho se používala v Itálii od konce války do 90. let minulého století, politická scéna tam byla hodně roztříštěná a díky této kvótě bylo možné vytvořit většinu. „My jsme však měli počítat s tím, že taková fragmentace, jaká byla v minulém parlamentu, nebude v Česku vždy. A to se nyní stalo. Kdybychom zůstali u staré formule, měli bychom dnes krásně poměrné výsledky a koalice Spolu by měla víc mandátů než ANO,“ shrnuje největší paradox voleb Lebeda. „Jinými slovy: Marek Benda svým návrhem střelil vlastní stranu do nohy.“

Veterán sněmovny a dlouholetý člen jejího ústavně právního výboru Marek Benda Lebedův výklad připouští, ve schváleném systému ale dál vidí výhody. „My jsme nesouhlasili s rozhodnutím Ústavního soudu, že všichni mají mít stejně. Chtěli jsme, aby silnější byli silnější a slabší byli slabší. To je dlouhodobá teze ODS, kterou jsme vždycky drželi. Nevidím důvod, proč ji nedržet i v čase, kdy nejsme úplně nejsilnější,“ říká Benda. A připomíná: „Kdyby se výsledek voleb přepočítával důsledně podle poměrnosti, kterou navrhovali jiní, vydělá na tom nejvíc nejmenší strana, tedy SPD.“

Podle Bendy závada spočívá ve velikosti volebních krajů. „Základní problém ČR je v tom, že se snažíme mít poměrný systém, přičemž máme kraje, které jsou maličké.“ Změna počtu krajů se diskutovala už během jednání o novém volebním zákonu, republiku jako jeden okrsek si přál premiér Andrej Babiš. Bral si za příklad Slovensko.

„Tam to byla Mečiarova touha mít co nejkoncentrovanější politické strany. Samozřejmě to vede k výraznému posílení vedení politických stran, k vytváření stran jednoho muže. Slovensko je hodně odstrašující příklad,“ popisuje tehdejší situaci poslanec Benda, který nepovažuje za reálné, že by se něco takového stalo i v Česku: „Zvykli jsme si, že máme krajské poslance, že kandidují za stranu, ale jsou krajští. Nepokládám za pravděpodobné, že bychom teď zasahovali do volebního zákona. Nanejvýš umožníme korespondenční volbu ze zahraničí.“

Ach, to kroužkování

Letošní volby přinesly i další paradox. Koalice Piráti/STAN získala 37 mandátů, ale kvůli kroužkování Piráti získali jen čtyři. Vysvětlení, že přišli o podporu, neobstojí. Průzkumy totiž ukazují, že mají dál podporu kolem deseti procent (tehdy to bylo 22 poslanců) a Starostové by samostatně jen těsně přeskočili hranici pěti procent (po minulých volbách šest poslanců). Co se tedy stalo? Proč je výsledek tak neproporční?

Politologové a matematici nemají ve věci jasno, variant výkladu je hned několik. Možnost, že voliči Pirátů kroužkovali méně, je velmi pravděpodobná, i když podle zveřejněných statistik získali Piráti nakonec třetinu preferenčních hlasů společné kandidátky. Měli by tedy mít deset poslanců. Křesel ale mají jen zhruba desetinu. Samotný fakt, že voliči STAN i pod vlivem kampaní kroužkovali více, zatímco mnozí pirátští voliči nedávali kvůli udržení rovnováhy kroužky vůbec, nemohl být jediným faktorem ve hře.

U velmi těsných výsledků se u různých volebních systémů může stát, že vítěz má o jeden dva mandáty méně než druhý v pořadí.

Tím nejzásadnějším mohla být větší roztříštěnost pirátských preferencí. Zatímco voliči STAN své čtyři hlasy na kandidátkách vybírali koncentrovaně, pořád stejné čtyři lidi, voliči Pirátů kroužkovali více po celé kandidátce. STAN má vyprofilovanější místní politiky, proto koncentroval více hlasů u méně kandidátů, takže se k mandátům tímto způsobem dostal častěji než Piráti.

Jeden úkol navíc

A ještě jednoho zvláštního zápisu do volebních dějin ČR jsme se stali svědky: celá pětina hlasů ve volbách propadla, což je největší počet v historii Česka. Milion lidí, kteří využili své volební právo, tedy nebudou mít své reprezentanty ve sněmovně. Tito voliči ale nikam nezmizí, přijdou zřejmě i k příštím volbám a budou si tentokrát chtít vybrat tak, aby „své“ poslance“ měli.

ČSSD a Přísaha věří, že to za čtyři roky vyjde. Zbylí voliči se pravděpodobně přimknou k silnějším a hlasitějším, jako je stále levicověji zabarvené ANO, nebo k extrémnímu euroskeptickému vlastenčení SPD. Vítězná opozice má tedy ještě o jeden úkol navíc. Nabídnout takovou politiku, která propadlé hlasy přitáhne k momentální demokratické většině.