Za vším hledej peníze

Z titulků v médiích to vypadá dramaticky – čeští obchodníci přestali brát karty a tlačí na platby v hotovosti. Je to nesporně skandál letošního léta. A také viditelný vývojový regres, vždyť celý svět spíše směřuje k digitálním transakcím, které jsou rychlé a relativně bezpečné. Ve skutečnosti to tak masivní vlna není, i když o malý počet provozoven se také nejedná. Celkově jde přesto spíše o bublinu a optický klam, který přifukuje mediální rotace, jež o prázdninách obvykle ztrácí na obrátkách.

Všechna dostupná čísla totiž ukazují, že objem transakcí kartou v Česku dál roste. Sdružení pro bankovní karty sice vydalo zprávu, že poprvé od roku 2018 klesl počet terminálů (viz komentář Letní protržní fauly, Euro 29/30), bylo to ale částečně i tím, že se v prvním čtvrtletí letošního roku nepřesně srovnávalo s koncem roku minulého, kdy byl velký nárůst nových platebních terminálů daný i masivním předvánočním prodejem. Meziročně objem nových terminálů v prvním čtvrtletí letošního roku dokonce rostl. Proč tedy tolik povyku? A je to opravdu povyk pro nic?

Souběh dvou věcí

Tak by se to také rozhodně říci nedalo, vysvětluje Tomáš Prouza, prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR a viceprezident Hospodářské komory. Něco se přece jenom děje: „Sledujeme souběh dvou věcí. Roste počet plateb kartou, a to dlouhodobě a na tom se nic nezměnilo, ale zároveň roste počet míst, kde přestávají karty úplně brát. Není to regionálně rozprostřené na socioekonomicky slabší kraje, jak by se dalo asi čekat, narazíte na to i v daleko bohatší Praze,“ říká Prouza. Bývalý Pan Evropa při vládě Bohuslava Sobotky a kdysi také něco jako vládní zmocněnec pro digitalizaci je přesvědčen, že je to spojeno se zrušením povinné elektronické evidence tržeb (EET). „Po zrušení EET, které mělo spíše ideologické než praktické důvody, se během dvou týdnů objevila i na Vinohradech bistra s nápisem cash only,“ vzpomíná Prouza.

Menší obchodníci se tímto způsobem snaží vymanit ze státní kontroly a ušetřit náklady, tvrdí ekonom: „Ušetřit na daních, a to velmi brutálně, nic víc za tím není. Dnes všichni počítají každou korunu a gastronomie se vrací k modelu: Dám ti něco na smlouvu, na dohodu o práci a zbytek mimo. Pro lidi je to sexy, mají více peněz, ale neplatí z toho sociál­ní a zdravotní (pojištění), a když se jim něco stane nebo si jdou do banky pro hypotéku, je malér. Funguje tu princip, že zlé věci se dějí jiným lidem.“

V půjčovně lyží na pražských Petři­nách také dříve nebrali karty, důvodem ovšem nebyla optimalizace daní a nekontrolovaný tok peněz, ale vysoké marže za terminály, tvrdil místní vedoucí prodejny. Podobně argumentují i jiní provozovatelé po celé republice, kteří nechtějí dávat bankám a dalším firmám nic ze svých tržeb jenom za to, že u nich zákazníci mohou pohodlně zaplatit kartou. Mnoho z nich to nepovažuje za službu, nýbrž za laciný zisk a de facto „okrádání“ prodejců.

Banky se proti takovému nařčení brání, podle nich nejsou platby za transakce vysoké a ani pořízení a správa platebního terminálu nestojí tolik. V platebních terminálech a jejich typech je navíc poměrně velká konkurence a jsou dnes velmi variabilní. „V Česku se koncové ceny za provoz platebního terminálu pohybují nejčastěji mezi 0,5 až dvěma procenty z celkového objemu transakcí, a to v závislosti na realizovaném karetním objemu,“ vysvětlila Jitka Palátová, generální ředitelka Komerční banky Smart Pay.

Podle odhadu banky se průměrná cena používání karetního terminálu pohybuje kolem jednoho procenta z celkového objemu provedených transakcí. Při obratu kolem sta tisíc korun je to tedy v průměru tisíc korun pro banku. Ta se ale musí podělit o výnos s ostatními. Samozřejmě jsou jednotlivé smlouvy vytvářeny takzvaně na tělo, někdo platí více, někdo méně, to už ale záleží na strategii té které banky a na potřebách prodejce.

Marže banky má poměrně složitou strukturu. Zahrnuje poplatky karetní asociaci (v průměru 0,2 procenta), poplatek bance, která kartu vydala (průměr je 0,45 procenta), a také platby za processing a clearing, tedy padesátník za každou provedenou a zaúčtovanou platbu kartou. Samozřejmě se, jako u jiných zařízení, platí i za amortizaci a pravidelný servis terminálu, což vyjde asi na 290 korun měsíčně. Banky si nepochybně přijdou na své, jinak by to nedělaly, jde ale o byznys stavějící více na velkém objemu převáděných peněz (zisky z rozsahu) než na vysokých sazbách.

Možností digiplateb je dost

Je tu navíc ještě jedna důležitá věc. Pokud si obchodník chce pořídit nový terminál pro platby kartou, má obvykle zaváděcí slevu a za terminál nějakou dobu neplatí nic. Ve zmiňované bance například nový obchodník dostane platební přístroj na rok zdarma, tak jako všechny transakce do 50 tisíc korun. Nad tuto částku už musí za každý převod odvést 1,4 procenta. Po roce se smlouva upravuje podle množství prováděných plateb.

Pro některé obchodníky mohou být i tyto částky příliš vysoké, protože chtějí maximálně ušetřit, některým jde navíc, jak už bylo řečeno a jak snadno zjistíte náhodným průzkumem, přece „o princip“.

„Jistě, takoví zásadoví obchodníci, co teď chtějí z těchto důvodů jen cash, hotové peníze, se najdou, ale je jich mnohem méně, než bychom si mysleli,“ komentuje tuto argumentaci ohledně poplatků Tomáš Prouza. Podle něj je za odklonem od plateb kartami jednoznačně především zrušení EET. Když EET Babišova vláda zaváděla, museli si provozovatelé, včetně těch malých, objednat nějaký pokladní systém, kde byla přednastavena rovněž možnost brát karty. Dnes tuto platební možnost ruší mnozí obchodníci proto, že to stát už nevyžaduje. „Zajímavé je, že i ti, kdo říkají, že karty neberou, si nechali nakoupený pokladní systém. Je to výhodné, protože to majiteli poskytuje přehled o toku peněz, o počtu objednávek, kontrolují tím i personál, ale už nechtějí dopustit elektronickou kontrolu nad sebou,“ popisuje zbytky po EET Prouza.

Jedním z řešení, které ekonomové doporučují, je zákaznický tlak. Tedy když nelze platit kartou a nemáte hotovost, jít příště jinam. Pomůže to ale jen tam, kde je konkurence, kde zákazník může jít jinam, kde karty berou. Když ale třeba přijedete do kempu, kde berou jen cash, nemáte šanci jít jinam. Často se stává, že kvůli cizincům je možné zaplatit za karavan platební kartou, ale občerstvení už jede v hotovosti. Další možnou cestou, která se nabízí, by byla legislativní úprava. Nejde asi jen tak zakazovat, jak se mají prodejci chovat, ale když je v zákoně napsáno, že musíte brát hotovost, měl by možná každý obchodník také nabídnout i nějakou formu elektronické platby. Kartu, QR kód nebo okamžité převody.

Posledně dvě jmenované metody – QR platby a bleskové převody internetového bankovnictví – jsou v Česku stále populárnější a jejich objemy rostou. Možností digiplateb je dnes dost. A jsou stále častější, jak potvrzují i čísla z uplynulých dvou let, kdy vyrostl objem transakcí na platebních kartách až o 75 procent. Podle průzkumu banky nejrychleji roste objem plateb mobilními telefony. Zatímco loni udávalo tuto platbu jako nejčastější jen 22 procent dotázaných, letos to je už 32 procent. Zajímavá jsou i jiná čísla z tohoto průzkumu. Třeba to, že obvyklá částka hotovosti, kterou nosíme u sebe, je 500 až 800 korun nebo to, že roste počet lidí, kteří by při odmítnutí platbou karty od prodejce odešli. Loni to bylo 48 procent lidí, letos už 54 procent. Nenabízet platbu kartou se tedy velmi rychle nemusí vyplatit.

Znovuzavedení EET

Prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR považuje takovou situaci za neudržitelnou, podle něj to podceňuje i vláda Petra Fialy místo toho, aby se snažila změnit zákon. „Tím, že to nevidí jako problém, vlastně trestá poctivé podnikatele. A vědí to i sami podnikatelé, se kterými mluvím, když vidí, že někde neberou karty a všelijak obcházejí účetnictví.“ Je-li změna chování podnikatelů a tíhnutí k obchodu výhradně v hotovosti dána zrušením EET, jak tvrdí ekonom Prouza, ale i část Národní ekonomické rady vlády (NERV), která pro zrušení EET nebyla, je na místě otázka, zda EET neobnovit.

Současná vláda EET zrušila jako šikanózní opatření, které mizí i z ideologických důvodů, neboť liberálové převažující ve vládě soudí, že je to omezení podnikání. Nejsilnější opoziční strana, Babišovo hnutí ANO, naopak slibuje, že když vyhraje příští volby a bude ve vládě, EET znovu zavede. Už ministryně financí za ANO Alena Schillerová v minulosti tvrdila, že EET přinesla na daních 15 mi­liar­d korun navíc, stínový premiér za ANO a bývalý dvojitý ministr Karel Havlíček tvrdí, že je to 14 miliard. „Řekl nám to na semináři přímo ve sněmovně úředník ministerstva financí, těžko to zpochybňovat,“ řekl týdeníku Euro Havlíček. Jenže ministr financí za ODS Zbyněk Stanjura mluvil o daleko nižší částce, o čtyřech miliardách korun, které zavedení EET přineslo do státní pokladny.

I čtyři miliardy by se ale dnes, kdy se počítá s každou miliardou, možná hodily. Stát se bez těchto peněz bude muset obejít, snad se tedy nyní tento propad ještě nezvýší tím, že někteří podnikatelé berou kvůli optimalizaci cash flow a daní výhradně hotovost. Vláda podnikatelům věří a nijak speciálně je znovu prověřovat nechce, ta potenciálně budoucí je chce opět online kontrolovat. Jako námitku vůči šikaně, která by se za ANO vrátila, má především to, že EET není žádný český vynález a je naopak spíše evropským standardem, protože de facto funguje v 17 zemích Evropské unie, od Německa a Polska přes Slovensko, Maďarsko a Rakousko po Belgii, Itálii, Slovinsko, Chorvatsko, ale i Řecko, Švédsko, Lotyšsko, Kypr a další.

Ani Prouza, který mluví za obchodníky a podnikatele v cestovním ruchu, nevidí v EET nic hrozivého. „Určitě to omezilo šedou ekonomiku, o tom není sporu. Ale je tu i podstatný vedlejší efekt, který trvá i po zrušení EET: menší podnikatele a gastronomii to trochu dotlačilo k digitalizaci. I to je nějaká hodnota, i když to není hotovost v kapse, kterou i někteří politici chtějí dotlačit do ústavy jako lidské právo, protože cítí ohrožení digitálním světem.“