Život v luxusu

Jistě, ekonomické poučky poučují, že v těžkých časech lidé méně utrácejí a více šetří, hlavně tedy na zbytných věcech a službách. Dalo by se tedy čekat, že luxusní zboží bude v první linii.

Opak je pravdou, byznys s luxusními statky i v aktuálních inflačně-válečných kulisách zaznamenává razantní růst tržeb. A skupina LVMH nejbohatšího člověka planety, francouzského multimiliardáře Bernarda Arnaulta, se díky tomu koncem dubna stala vůbec první evropskou společností, jejíž tržní kapitalizace dosáhla hodnoty pěti set miliard dolarů.

Kdo by tipoval, že tuto metu jako první zdolá firma, jež vyrábí zboží, které většina populace zná maximálně z filmových příběhů, a nikoli některý z podniků, které obsluhují masy? Proč se byznysu s luxusem tak daří a jestli jeho rozlet může vydržet i do dalších let, rozebíráme v hlavním tématu aktuálního vydání týdeníku Euro.

Definovat zboží a služby, které spadají do kategorie s přívlastkem luxusní, není až takový problém. Vnímání luxusu v širším kontextu nám ovšem může nabídnout mnohem pestřejší paletu úhlů pohledu na svět a společnost, kdy pro jednoho obyčejné a běžné je v očích jiného luxusním.

Vezměme si například Česko, zemi, která je podle nedávného žebříčku Deloittu co do kvality života na 25. místě na světě. Mnoho lidí je tu ale permanentně nespokojeno, neustále nad něčím „brblají“. Část naší společnosti se nachází dokonce v extrémnější poloze a nespokojenost se svými životy demonstruje na sérii protivládních shromáždění. Tito lidé mají pocit, že se jim žije špatně, že to, co mají, je málo.

Supermarkety plné jídla, veřejné školství, zdravotnictví, velmi vysoká míra bezpečí nebo sociální systém považujeme za samozřejmost, všednost. Pro většinu lidí ze zemí třetího světa ovšem nic z toho samozřejmé není – a život, s nímž není spokojený kde­jaký Čech, by bezesporu považovali za vpravdě luxusní.

Pro klidnější a spokojenější žití by možná stačilo si více všímat toho, co máme, a méně se soustředit na to, co nemáme. A spíše než nad sebe koukat pod sebe. To abychom nezapomínali, že na zeměkouli patříme do té menší, bohatší a sociálně zajištěnější skupiny států. Do luxusní části světa.

Na luxus ovšem můžeme nahlížet i v tom smyslu, že disponujeme nějakým nástrojem, věcí nebo lidskými schopnostmi, ale vůbec je nevyužíváme. Bohaté fotbalové kluby si například mohou dovolit ten luxus nechat sedět na lavičce hráče, který by v méně movitém celku byl jednoznačným členem základní jedenáctky.

Luxusem je také to, že sice máme centrální bankéře, kteří disponují nástroji měnové politiky na regulování inflace, ale vůbec je nevyužívají. Místo toho dlouhé měsíce pasivně přihlížejí, jak dvouciferná inflace požírá kupní sílu peněz, což ve společnosti ukotvuje často zmiňovaná inflační očekávání, že vyšší tempo růstu cenové hladiny není pouze dočasný jev, protože tu v zásadě není nikdo, kdo by s ním efektivně bojoval.

A za luxus můžeme považovat také fakt, že ač vláda o nutnosti konsolidovat rozvrácené veřejné finance mluví od doby, kdy ještě seděla v opozičních křeslech, prohospodařila půl druhého roku, než se konečně k něčemu hmatatelnému dokopala. Zatím je ale předčasné předjímat, jestli minulý týden ohlášený konsolidační balíček, zahrnující mimo jiné růst daní, bude skutečně znamenat obrat od „luxusních“ schodků státního rozpočtu, na něž jsme si v posledních letech zvykli.