
Materiální jádro médií
Vládní pozice ve sporu o financování médií veřejné služby se zdá být neotřesitelná. Premiér Andrej Babiš sice naznačil, že je schopen jednat o blíže neurčité kompromisní variantě financování mimo státní rozpočet, při starém ale rozhodně nezůstane. Nemůže zůstat.
Vládní koalici drží pohromadě společné antiprogresivistické sliby a zrušení koncesionářských poplatků se stalo jedním z nich. V souboji odlišných politických kultur nakonec zřejmě vyhraje sněmovní většina. Zdá se tedy, že i přes přímý veřejný občanský vzdor statisíců lidí se hraje už jen o to, o kolik peněz Česká televize a Český rozhlas přijdou, a tedy kde se v rozpočtech bude škrtat.
Televize plán má. Naznačila, že by omezila sportovní kanál, ale i oblíbené reality show, celkově by srazila původní tvorbu a propustila 700 lidí. Jednu z variant v debatách navrhl i bývalý dlouholetý ředitel ČT Petr Dvořák. Kromě propuštění 500 lidí doporučil zrušit regionální studia v Ostravě a Brně. Bylo by to proti současnému zákonu, ale to by se dalo ve sněmovně snadno vyřešit. Podle Dvořáka by tak ČT měla finančně klid minimálně dva roky. A mohla by si vystačit i s omezenými penězi, které jí chce přidělit vláda.
Rozvoj studií v Ostravě a Brně přitom patří ke kotvám české veřejné služby. Ta nemá být pragocentrická, ale vychází z představy, že televize a rozhlas mají být přítomny v každém místě republiky. Tomu se také svého času přizpůsobila velmi expanzivní studiová politika ČT a ČRo. Televizní (ale i rozhlasová) studia se však zejména ve velkých městech stala kulturními centry a místy rozvoje původní tvorby. Ani jedno nelze jen tak šmahem odmávnout, jakkoli ekonomická logika je neúprosná. Ano, je pravda, že nové studio v Brně se často využívalo k natáčení pořadů, které by se daly dělat v Praze, a to jenom proto, aby se splnila regionální kvóta. Role kulturního centra ale může být politicky silnější argument než ušetřené peníze.
O těchto souvislostech se, bohužel, v debatě o novém financování vůbec nemluví. Živelně vytvořený zákon s tím ani nepočítá. Tvoří ho jen dvě čísla a systém valorizace, zavěšený na inflaci. Nic víc. A to je na potřebnou modernizaci médií veřejné služby zatraceně málo. Takto ji pod tlakem chybějících peněz budou muset ad hoc provést managementy ČT a ČRo, což je ta nejhorší varianta, k níž mohlo dojít.
Když už to ale musí být, nebylo by od věci, aby se řezalo otevřeně a promyšleně, s ohledem na jakési „materiální jádro“ veřejné služby, analogické k tomu, které známe z české ústavy. Víme přece, že vládě šlo o slib utnout a přidusit média, nikoli je moderně rozvíjet. Proto je na místě politikům ukázat, že to nebude tak jednoduché ani v nuceně menším rozměru.




