Česko se během 37 porevolučních let změnilo v pozdně moderní zemi se všemi neduhy, které to přináší. Jedním z nejpalčivějších problémů je demografická krize, která se ještě v posledních letech prohlubuje. Nejenom že z pracovního trhu odejde během desetiletí až milion lidí z takzvané generace Husákových dětí, ale žádné nové děti je v dostatečném počtu nenahradí, protože se prostě nenarodí. Pokles porodnosti je v posledních dvou letech tak prudký, že nestačí zírat ani zkušení demografové a sociologové. Vzniká tak otázka, kdo bude na všechny ty důchodce pracovat?

Otázka to není nijak nová. Nakonec ji tak či onak probíraly skoro všechny polistopadové vlády. Vláda Vladimíra Špidly dokonce už na začátku nultých let 21. století sestavila systém hodnocení možných přistěhovalců, kteří by měli na chybějící místa do Česka přijít. Tehdejší hodnocení bonity přicházejících pracovníků bylo prvním velkým přiznáním, že bez plánované migrace se neobejdeme. Plánované nejenom proto, abychom do Česka dostali pracovníky, které průmysl a sociální služby státu nejvíce potřebují, ale také proto, aby do země přicházeli lidé z co nejbližších kulturních okruhů, případně kulturně nejméně konfliktní a potenciálně problémoví. Bulharský odborník na IT nebo zedník z Rumunska tehdy nikomu nevadil, stavebník či lékař ze Sýrie to už byl a je i dnes jiná káva.

Vláda Andreje Babiše to řeší podobně jako všechny vlády předchozí. Mezi ekonomickými migranty, které si cíleně firmy do Česka přivezou, dominují dnes bezproblémoví Indové, ale hlavně Filipínci a Kazachstánci. Vláda čerstvě zvýšila jejich povolený počet na dvanáct tisíc ročně. Jak naznačil ministr hospodářství Karel Havlíček, počty je třeba správně dávkovat, v současné době tedy mírně navýšit. Co naopak vláda neudělala a co jí firmy vyčítají, je možnost přesouvat jednotlivé počty lidí z měsíce na měsíc. Dnes totiž systém funguje v povolených měsíčních poměrných „tranších“ či kvótách a počty lidí nelze převádět z měsíce na měsíc. Vláda tento regulační mechanismus považuje za důležitý, protože nutí firmy k pečlivému promýšlení a přípravě otevíraných pracovních míst pro cizí pracovníky a nehrozí nečekané nadbytečné návaly v přijímání.

Tato až úzkostná obava z toho, že takto těch Filipínců, Indů či Kazachstánců přijde do Čech více, než nutně potřebujeme, svědčí o vládním strachu z pracovní migrace, kterou by nemusela mít zcela pod palcem. Přitom to, co v této oblasti zažíváme dnes, je jen velmi slabý odvar toho, co českou ekonomiku v blízké budoucnosti čeká. A to už dnes nelze říct, že by Česko z cizí pracovní síly nežilo. I politici už převzali za samozřejmou faktickou argumentaci, že české stavebnictví a fabriky by se neobešly bez dělníků z Ukrajiny a nově i bez Filipínců, podobně jako bez Ukrajinek by zřejmě zkolaboval kvalitní a hustý český zdravotní systém. Celková statistická čísla jsou ještě silnější a přesvědčivější.

V Česku podle loňských čísel žije 1 131 197 cizinců, 935 tisíc jich pracuje v zaměstnaneckém poměru, 145 tisíc uvádějí statistiky jako samostatně podnikající osoby. Více než pětina všech zaměstnanců v ČR tedy pochází z jiné země. Svaz průmyslu a dopravy odhaduje, že ročně potřebujeme dvacet až třicet tisíc nových pracovníků, a to jenom proto, abychom udrželi v chodu dosavadní provozy. Pokud by se česká ekonomika měla dál objemově rozvíjet, bude potřebovat zahraničních pracovníků ještě mnohem víc.

Co do počtu obyvatel osmkrát větší Německo například uvádí, že potřebuje každý rok až dvě stě tisíc lidí ze zahraničí. Hraje v tom roli nejen pravidelný penzijní úbytek domácích lidí z pracovního trhu a nízká porodnost, ale také odchod řady důležitých profesí do zahraničí. I Němci mají svůj „brain drain“, který se jen velmi pomalu obrací opačným směrem k návratu domů. Česká pracovní migrace zatím tak silná není, jakkoliv i Česko už zažilo svoji vlnu odlivu lékařů právě do Německa, kde naopak lékaři a odborný zdravotnický personál dlouhodobě chybí.

Probíhající a dále ještě očekávaný nárůst počtu pracovníků z ciziny samozřejmě zvýší napětí na trhu s byty, protože ne všichni budou moci bydlet ve firemních či jiných ubytovnách. Už dnes existují města jako Tachov, kde statistiky sledují až polovinu obyvatel z Ukrajiny. Pracovní agentury tu koncentrovaly tisíce lidí pro práci v okolních podnicích, což také dopadlo na občanskou vybavenost, včetně vyšší potřeby míst ve školách, což také znamená více učitelů a vychovatelů, kteří ale hned tak po ruce nejsou a nebudou. Případ Tachova ukazuje, že na příliv pracujících cizinců není Česko připraveno a že kvóty a regulace vlády nebudou stačit. Bude také potřeba ve spolupráci s firmami, které zahraniční pracovníky přivážejí, zapracovat na budování snesitelného sociálního prostředí, ve kterém mají noví pracovníci s většinovou společností žít.

Česko ale není připraveno zejména mentálně, což je vidět i na Babišově vládě, jejíž součástí je otevřeně xenofobní SPD, která brojí proti Ukrajincům a cizí dělníky vidí jen velmi nerada. Okamura, jak opakuje premiér Babiš, o ničem nerozhoduje, ale velmi ovlivňuje celkové naladění společnosti, do níž mají cizí pracovníci vstoupit. A změnit toto naladění bude zcela jistě ta vůbec nejtěžší práce. Přiznat si, že česká ekonomika bude z velké části růst z práce cizinců, a začít i proto tyto cizince respektovat: ne, nejsou, neměli by to být novodobí otroci, ale normální rovnoprávní lidé.