Názory nemění jen idiot, pravil exprezident Miloš Zeman, a z jeho bonmotu se stala česká politická klasika. Změna názoru je v tomto kontextu nakonec ctnost, pokud pohled na věc měníme směrem k prozření minulé mlhy, a hlavně celkově k lepšímu. Jak to tedy bylo se zákonem o státní službě, jenž svého času tak vehementně prosazovali dnešní ministr Jaromír Tejc a poslanec ANO Radek Vondráček, kteří dnes jako Pat a Mat stejně důsledně prosadili jeho demontáž?

Moc se toho nezměnilo. Oba pracují pro jednu společnou vládní koalici, jen už je ze hry sociální demokracie. Úkol byl odlišný: před jedenácti lety bylo nutné zajistit depolitizaci státní správy a zajistit její trvalou kvalitu, dnes bylo potřeba otevřít snadněji dveře do úředních funkcí prakticky komukoliv, kdo půjde kolem a koho budou strany potřebovat. Oficiálně jde o větší flexibilitu a variabilitu, které se státní správa nevyhne, má-li rychle reagovat na změny ve světě. Zákon ale fakticky uvolňuje možnost zbavovat se rychle kriticky přemýšlejících úředníků a stejně rychle dosazovat loajální typy. Mizí společné normy a obecná kritéria, která umožňovala srovnatelnou úroveň státních zaměstnanců na všech rezortech, dnes už si každý bude moci své úřednictvo vycvičit sám podle svého gusta.

Vypadá to jako důsledný manažerský přístup, protože každý nakonec raději pracuje s týmem, který si sám vybral a sestavil. V takto hyperpružném prostředí ale bude těžké zajistit stabilní efektivní výkon, zvláště když celé prostředí trpí zásadním finančním omezením. Až doposud platilo, že kdo i za malé peníze vstoupil do státní správy, měl před sebou poměrně jasnou perspektivu a mohl při dobrém výkonu postupovat nejen resortně, ale často i napříč státní správou. Celkově bylo prostředí pro pracovníky předvídatelné, což mělo také svůj důvod: udržovat si lidi, kteří chtějí pro stát pracovat, přestože ten zrovna nezahrnuje své lidi finančními a jinými benefity.

Vytváření funkčního a spolehlivého systému mělo v zákoně přednost před budováním politické ministerské podpory. Funkčnost státu jako byrokratického systému pracujícího ve prospěch občanů byla na prvním místě, až potom mohl přijít legitimní politický zájem. V nové legislativě se toto pořadí nejen opticky, ale i prakticky obrací. Co se tedy stalo, co se změnilo?

Ze státu se mezitím v politické rozpravě koaličních stran stal zlý „deep state“. Spiknutí lidí propojených nevhodným politickým názorem, které ohrožuje plnění programu vlády. A tak je třeba zákonem zajistit, aby takový „deep state“ vznikal a fungoval vždy pouze tak, jak daná politická moc potřebuje. Jinými slovy: aby si moc vždy vytvořila svůj vlastní deep state a neponechala vše odborníkům, kteří přece, jak víme, nejsou nikdy zcela nezávislí a apolitičtí. Místo stabilní a výkonné armády kvalitních úředníků si musíme zvyknout na neustále proměnlivou síť, která bude navíc měnit politickou barvu jako byrokratický chameleon. Veřejnoprávní podstata tohoto aparátu, tvrdí eufemisticky Radek Vondráček, zabetonovává situaci, proto je lepší přejít na soukromou formu pracovněprávního vztahu. 

Druhý důvod změny názoru je ideologické vnímání Evropské unie. Zatímco v roce 2015 jsme zaváděli zákon o státní službě, protože to byl společně schválený záměr EU a obecně se mělo za to, že je to dobrá věc, dnes jde najednou o svazující nařízení, jež omezuje pružnost státního aparátu, který musí být více přizpůsobivý. Alergický odpor k Unii se prosazuje i v této zákonné změně, která však ještě zřejmě bude předmětem sporu s EU. Čeští vlastenci se budou jistě opírat o právo dělat si věci po svém, budou se ale muset vyrovnat s námitkou závazku, který jsme jako politické společenství v minulosti přijali. Demontáž evropského systému státní správy v Česku se stává součástí antisystémového boje za vybudování vlastního snadno zpolitizovatelného „deep statu“. Vysvětlit, že změna zákona není změnou podstaty původní dohody, ale jen přizpůsobením situaci, bude podobně obtížné, jako sociálně-ekonomická oprávněnost nízkých obranných výdajů.   

Názor se tedy ve věci státní správy opravdu neměnil jen a jen proto, že by nová úprava byla z hlediska efektivity či stabilního výkonu správy státu výhodnější, nýbrž proto, že je politicky využitelnější a ještě se vymyká z evropského rámce, pro současnou koalici asi mimořádně tíživého. Zemanovská mantra o idiotovi, který nemění názor, se tak posouvá do poněkud odlišného výroku: jenom idiot nemění názor, když může rozšířit, a tedy i potenciálně posílit moc svého politického seskupení. A přesně to se nyní stalo.

Názorová konzistence je ale podle zemanovské bonmotové teorie výhodná, ba nutná tam, kde jde o neměnnost principu. A nepolitická odborně funkční státní správa možná takovým principem skutečně je. Tedy byla, než se poněkud idiotsky zvrhla… Třeba se k ní za deset let v jiné konstelaci zase politici vrátí. Proč ne zase ti naši dva mimořádně pružní poslanci. Nakonec by to bylo i spravedlivé – opravit znovu to, co dnes sami kazí.