Ekonomové mají rádi dlouhé řady čísel. Ukazují totiž mnohem lépe, co se ve skutečnosti v dané ekonomice děje a jak se jí přes krátkodobé výkyvy daří. Politika se naopak odehrává ve stále kratších obdobích a horizontech. Už se nehraje ani na čtyři, nýbrž na dva roky, protože pak už jsou zase volby a není čas na fiskální, daňové či jiné podstatné systémové změny.

Ratingové oznámení Standard & Poor´s, které dál drží rating České republiky pro závazky v zahraniční měně na úrovni AA- a v domácí měně na AA a nabízí dokonce pozitivní výhled na zlepšení na hodnotové škále v příštích letech, je zpráva s dlouhodobým horizontem. Považovat ji za hodnocení práce současné vlády, která není u moci ani rok, je samozřejmě nesmysl. Agentura S&P sleduje ekonomiku v jejím kontinuálním vývoji, rozhodující jsou pro ni delší horizonty. Ne jednoroční změna, pokud není extrémní a nemůže mít zcela ničivý vliv.

Z tohoto hlediska je zpráva S&P zajímavá směrem dozadu i dopředu. Ukazuje mimo jiné, jak prvoplánové bývají politické interpretace a jak přehnaná stranická vyhraněnost zkresluje realitu. Pokud tedy pohled agentur typu S&P ještě považujeme za realistický a apolitický, přísně vycházející z odborného posuzování makroekonomických veličin a politik v daném státě.

Ministryně financí Alena Schillerová považuje zprávu S&P za pozitivní ohodnocení své práce, přitom S&P do hodnocení zahrnuje předchozí vývoj, práci České národní banky a evropský kontext, v němž se Česko pohybuje a interpretuje. Z tohoto pohledu se ukazuje jako pozitivní i práce předchozího Fialova kabinetu, bez nějž by S&P nemohla mluvit o stabilitě. Ministryně, která se nyní skrze S&P vychvaluje do nebes, zcela pomíjí svá předchozí tvrzení o spálené, zruinované zemi, která po působení premiéra Petra Fialy a jeho vlády zůstává.  S&P jasně dokládá, že to nebyla a není pravda. Naopak: výstupy Fialovy vlády nakonec neohrozily stabilitu ekonomiky, jakkoliv Schillerová a další politici ANO dokola vysvětlovali, že vláda zadlužila zemi o další bilion a všem uškodila.

Pravda je prozaičtější: ani tak prudký nárůst celkového státního dluhu, který byl do velké míry dojezdem krizového covidového managementu, neohrozil ekonomickou stabilitu země. Mimo jiné i proto, že dluh je ve srovnání se světem pořád poměrně nízký a je hluboko pod průměrem Evropské unie, ale i proto, že fungují další stabilizační instituce, jako je centrální banka a silný bankovní systém jako celek. Ale hlavně proto, že ekonomika dál trvale roste a nevytváří zástupy nezaměstnaných. Růst ekonomiky přitom zdaleka nevychází z vládních impulzů, nýbrž z aktivity firem a spotřeby občanů. Jinak řečeno: žádná spálená země tu nebyla, S&P naopak oceňuje, že nedošlo k žádnému zásadnějšímu výkyvu.

Co je pro vládní koalici a zejména ANO, které se staví do role garanta hospodářské politiky vlády, důležité směrem do budoucna, je přesvědčení S&P, že se trend stabilizace ekonomiky nezmění. Pokud vláda naplní své plány v roce 2028 začít konsolidovat veřejné finance, mohlo by dokonce dojít ještě k vylepšení ratingu. A opět: S&P se nedívá na letošní schodek rozpočtu, ten ani nešlo ve zprávě zhodnotit, neboť nebyl schválen a fakticky se s ním nedá pracovat. Sleduje plány vlády, které neohrozí celkovou komfortní pozici v mezinárodním zadlužení, ale hlavně nezastaví ekonomický růst, který se zdá pro tuto ratingovou agenturu nejdůležitější a v jehož odhadu je S&P nejoptimističtější. Zatím tedy neprobíhá žádná „dluhová apokalypsa“, a pokud vláda splní své konsolidační sliby opatrnosti, má celá republika naději na vylepšení své pozice.

Je tu přesto určitý výkladový rozpor. Nadhled S&P nad dlouhodobou stabilitou české ekonomiky a jistá důvěra ve vývoj v dalších dvou třech letech (už tak relativně nízké celkové zadlužení by mělo znovu klesat), poměrně silně kontrastuje s pozicí Česka na světových trzích. Česko si na splácení svého dluhu půjčuje za stále vyšší úroky, čímž se rychle zvyšují rozpočtové náklady na obsluhu státního dluhu. Trh vidí mnohem větší rizika než ratingová agentura S&P, otázkou tedy je, na čí straně je pravda. Není vyloučeno, že bude někde uprostřed: taková stabilizační pohoda to v Česku zase není a rizika jsou možná větší, než si analytici S&P připouštějí. Nakonec rozhoduje praxe, ne teoretická analýza, a jak občas ekonomové připomenou – trh má pravdu vždy.

Ať už se ale spor mezi kritickým úrokovým sklonem na trhu státních dluhopisů a vcelku bezproblémovým hodnocením Česka z oken kanceláří S&P vyřeší jakkoliv, zůstává zpráva S&P pro české politické prostředí poučná v úplně jiném ohledu. Ukazuje perspektivy, které jsou místní politice cizí, a také předvádí omezenost úzké stranické perspektivy ekonomických výstupů politiky.

Díky S&P si můžeme připomenout, jak účelové politické interpretace ekonomického vývoje bývají a jak omezeně se na dění v ekonomice díváme. Vláda nerozhoduje v systému o všem a všechno opravdu není výsledkem její politické práce, ať už jde o růst cen energií, pohonných hmot nebo o nižší ceny mléka či o cenu peněz. A nikdy nejde primárně o politickou vládu a její přežití, nýbrž o stát a jeho výkonnost. Pokud se ale česká ekonomika může z vnějšího nadhledu vyvíjet pozitivně i bez ohledu na to, v jak tvrdé a přetažené interpretaci si reálný vývoj politici navzájem vůči sobě mediálně předhazují, je to pro Česko vlastně skvělá zpráva. Stabilita jako by byla endogenní vlastností české ekonomiky a někdy velmi divoké politické předvádění na ni ani nemělo vliv…