V regionu střední Evropy má vedle sebe na stole kromě Česka také Polsko, Slovensko, Maďarsko a další státy. Ve všech porovnává cenu práce, dostupnost lidí, dopravní napojení, energie, daně i pobídky. A také jednu velmi praktickou otázku – kdy bude možné začít stavět.

Právě tady přitom Česko dlouhodobě ztrácí. Rozhodně ne proto, že by mu chyběla poloha uprostřed Evropy, průmyslová tradice nebo kvalifikovaní lidé. To, v čem pokulhává, je nepředvídatelnost a nejistota ohledně stavebního řízení.

Nájemce průmyslové nemovitosti, který potřebuje za dva roky spustit nový provoz, nemůže čekat, až se jednotlivé úřady po několika kolech stanovisek a odvolání shodnou, zda projekt vůbec může vzniknout. Centrála takové firmy jednoduše vybere zemi, kde je harmonogram jistější. A právě to je možná jeden z nejméně viditelných nákladů, které s sebou nese extrémně pomalé tempo stavebního povolování v Česku.

V posledních vydáních uznávaného žebříčku Doing Business od Světové banky u nás trvalo modelové povolení skladové haly 246 dní, tedy o tři měsíce déle než průměr zemí OECD s vysokými příjmy (díky čemuž jsme skončili na 157. místě ze 190 ekonomik).

Tento problém ale zdaleka nekončí u jedné haly ani často skloňovaného bydlení. Jde také o projekty, které v Česku vůbec nevzniknou, o provozy, které skončí za hranicemi, pracovní místa, která se neotevřou, subdodavatele, kteří nedostanou zakázky, i obce, které přijdou o příjmy a rozvoj. A samozřejmě také o investory do průmyslových parků, kteří mohou mít připravený komerční zájem, ale opakovaně narážejí na nepředvídatelnost povolovacího procesu.

Nutno dodat, že česká debata se obvykle zužuje na byty, což je na jednu stranu pochopitelné, protože dostupnost bydlení je jedním z největších problémů země. Stavební povolování však ovlivňuje mnohem širší část ekonomiky včetně průmyslových zón, logistických areálů, modernizace továren, energetických staveb, přeložek sítí, dopravního napojení i veřejné infrastruktury.

Už z tohoto důvodu by se nový stavební zákon a jeho Sněmovnou aktuálně projednávané novely neměly číst jen jako technická úprava stavebního práva. V ekonomické rovině je to ve skutečnosti debata o konkurenceschopnosti českého průmyslu. U výrobních a logistických projektů je totiž čas stejně důležitý jako cena.

Pokud má firma kontrakt, zákazníky, dodavatelský řetězec a plán náboru lidí, potřebuje vědět, kdy může provoz spustit. Rok nejistoty navíc není jen administrativním nepohodlím, ale znamená zpožděnou výrobu, neobsazená pracovní místa, dražší financování a někdy i důvod, proč se projekt přestane vyplácet.

V momentě, kdy se jako u nás nedá povolení spolehlivě naplánovat, neztrácí Česko jen měsíce v řízení, ale i projekty, kapitál a pracovní místa. Základní směr reformy proto dává smysl. Místo systému, ve kterém stavebník obíhá řadu úřadů a sbírá jednotlivá stanoviska, má vzniknout jedno řízení, jeden odpovědný úřad a jedno výsledné rozhodnutí.

Což rozhodně neznamená automatické povolování ani slabší ochranu veřejných zájmů. Znamená to především konec situace, kdy si každý posoudí svůj díl, ale nikdo už nenese odpovědnost za celek a čas, který celý proces spotřebuje. A jak jsme si právě ukázali, čas je pro nájemce průmyslové haly nebo výrobního areálu zásadní. Stejně jako přítomnost jasných, stabilních a vymahatelných pravidel.

Firmy, které se rozhodují o velkých investicích, totiž mohou přísné požadavky započítat do projektu, zatímco nepředvídatelnost se započítává mnohem hůř. Když není jasné, kdy a podle čeho stát rozhodne, stává se z povolování riziko, které zhoršuje pozici celé země. Debata o novele stavebního zákona tak není jen polemikou o tom, jak rychleji stavět, ale jestli chce být Česko zemí, kde se průmyslové investice plánují s důvěrou, nebo zemí, která si vlastní liknavostí nechává utéct budoucí prosperitu.