V Česku už dlouho existuje falešné dilema pragmatické a hodnotové politiky, s nímž v obhajobě odmítnutí letu předsedy Senátu Miloše Vystrčila (ODS) na Tchaj-wan nyní šermuje i Andrej Babiš. Nic takového v praxi neexistuje. Každá země se v mezinárodním prostředí pohybuje tak, aby ve vztazích s cizinou netratila, přičemž existují jisté hranice, kam až se v jednání s jinými nedá zajít. Tradiční diplomatický pragmatismus je tak vyvažován důrazem na hodnoty, které jsou pro daný stát či civilizační okruh důležité. Například zákaz otrocké práce nebo bezostyšné válečné násilí apod.

Pro rozumné vyvažování obou těchto vrstev zahraniční politiky se začal používat výraz realistický. Jde o to žádat, co můžeme, a přitom neztratit vlastní suverénní tvář. Ostatně přesně tak chce přece současná česká vláda vystupovat v Evropské unii. Není tedy důvod, proč tak sebevědomě nejednat i s Čínou. Většina šéfů evropských vlád to dělá přesně tak: žádá dobré ekonomické dohody, ale vždy nezapomene v osobních setkáních připomenout, že trváme na určitých nezadatelných lidských právech, jakkoli je nutné přiznat, že nikdy nejde o hlavní agendu jednání, nýbrž o jakýsi diplomatický rituál, s nímž se už tak nějak počítá z obou stran. Realismus vládne oběma stranám.

Odmítnutí senátního letu na Tchaj-wan před plánovanou oficiální cestou Andreje Babiše do Číny je premiérovým pokusem zbavit se nepříjemných otázek a usnadnit si jednání o nových obchodech, které snad předseda české vlády v Číně chystá uzavřít. Není to pragmatismus zaměřený na byznys, jak naznačuje Babiš, a to zejména proto, že daleko větší a zajímavější byznys provozuje Česko s Tchaj-wanem, nikoli s pevninskou Čínou. Je to spíše čirý alibismus, který navíc zbavuje českou stranu suverénního sebevědomí a staví ČR do pozice podlézavého závislého partnera, bez elementární sebeúcty. To ale dveře do Číny nikdy neotevíralo, a dnes, kdy Čína Evropu potřebuje jen jako odbytiště svého zboží, se to nijak nezměnilo.

Realisticky a primárně ekonomicky uvažující politik by se snažil o udržení obou teritorií – Číny i Tchaj-wanu. Jednoho pro jeho obrovskou velikost, druhého pro jeho technologickou specializaci, která může být velmi užitečná i českým zájmům. V oblasti čipů nabízí Tchaj-wan velké možnosti, a to i ve výzkumu a rozvoji nové čipové architektury. Firma Jmem Technology například pracuje s vědci v Brně na vývoji čipů využitelných v obranném průmyslu. Česká republika má dnes více než 200 dohod o spolupráci na výzkumu na úrovni místních a tchajwanských univerzit. A to je potenciál, pro nějž se vyplatí poslat na ostrov jedno státní letadlo s šéfem Senátu a podnikatelskou delegací.

Andrej Babiš, hrdý na to, jak moc rozumí byznysu, je tentokrát zcela mimo ekonomický rámec diskuse. Tvrdit například, že Škoda Auto odchází z Číny, protože česká strana svou podporou Tchaj-wanu rozčilovala čínské politiky, je naprosté nepochopení vývoje automobilového průmyslu v Číně. Škoda jako součást Volkswagen Group trpí v Číně silnou konkurencí státem podporovaných čínských automobilek. Je to neprůstřelná zeď. Ani VW není s to nabídnout, co zákazníci chtějí, dokonce ani slavné značky Audi či Porsche nezabíraly, jakkoliv na začátku letošního roku se situace zlepšila a VW je opět největším prodejcem s podílem 13 % čínského trhu, všichni počítají s dalším poklesem.

Babiš účelově vylučuje i tchajwanské čipy, které se nakonec budou vyrábět v Drážďanech, nikoli v Česku, jak jsme chtěli. Všichni, kdo se jen trochu zajímají o ekonomické dění, také vědí proč. Není to nevděčností Tchajwanců, které, jak říká Babiš, jezdili podporovat politici minulé vládní koalice jak na běžícím pásu, nýbrž českou neschopností připravit dobré investiční prostředí. A to zdaleka ne pouze pro čipy z Taipeie.

Při každé návštěvě Čechů na Tchaj-wanu je vždy slyšet kritický hlas asijských partnerů, kteří by v ČR klidně investovali i více, jenže vždy narážejí na překážky z české strany a pomalost administrativních procesů. Babiš bohužel vůbec nerozlišuje: Čína chce zaplavit český trh svým zbožím, Taipei nabízí rozvoj a sdílení nejmodernějšího know-how. A to je přesně ta hranice, kdy i realista, zcela lhostejný k všelidským hodnotám, má najít zbytky odvahy a v zájmu budoucnosti upořádat jeden byznysový let na Tchaj-wan.

Andrej Babiš dává před realistickou ekonomickou logikou přednost „odvaze“ leteckého dispečera, vykazované vůči české politické konkurenci bez ohledu na to, že jde o ústavní činitele, v politické hierarchii stojící dokonce výše než sám premiér. Zahraniční politika a ekonomická diplomacie se nedělají na letišti, nýbrž v rozhovoru s ostatními, kteří do toho mají z hlediska ústavy co mluvit. V zájmu lidí, pro něž Babiš a spol. pracují, je přece reálpolitika všech azimutů…