Když americký prezident Richard Nixon přijel v roce 1972 do Číny, bylo to přelomové setkání nepřátel, kteří se rozhodli k ekonomické spolupráci v zájmu vlastního pevnějšího vymezení na geopolitické mapě světa, tehdy řízené logikou studené války. Čína, kriticky natočená vůči Sovětskému svazu, se otevřela světovému obchodu a za vlády reformního vůdce Teng Siao-pchinga přešla na koncept socialistického kapitalismu či tržního hospodářství. Čína tím nastartovala svůj hospodářský boom, který trvá dodnes.

Dnes už je to ale úplně jiná Čína, jak na vlastní kůži pocítil prezident Trump. Americký lídr, přesvědčený o výjimečnosti své i Ameriky, nepřijel jako Nixon hospodářsky osvobodit Čínu, nýbrž přijel víceméně s prosíkem. Jeho obchodní delegace, přeplněná lidmi z IT byznysu, potvrzovala, o co jde. Číně se za poslední desetiletí podařilo kumulovat moc nad vzácnými kovy, které jsou strategicky důležité v nejprogresivnějším průmyslu současnosti, kterým je rozvoj IT, zejména umělé inteligence (AI). Číňané drží až 85 % celkové potřeby světa, tedy i Spojené státy, protože dnešní Amerika jede politicky i obchodně na adrenalinové vidině nového hyperproduktivního světa AI, mají Číňané víceméně v hrsti.

Trump zvyklý na to, že „má všechny karty v ruce“, neměl tentokrát v ruce skoro nic. Přivezl sice šéfa čipového giganta Nvidia Jensena Huanga, který se připojil k delegaci na poslední chvíli, zvýšit tlak na Čínu to nepomohlo. Huang a jeho firma sice nabízí čínskému režimu vysoce výkonný čip pro AI označený H200, komunistické vedení ho ale zatím odmítá, protože dává přednost vlastnímu vývoji a nezávislosti, jakkoli H200 by vývoji jeho AI systémů jistě pomohl. Podobně dopadly na „báječných jednáních s Čínou“ i další plánované obchody. Místo pěti set letadel Boeing si Čína vezme jen dvě stě těchto strojů, jako úlitbu koupí od Američanů i sójové boby a další zemědělské produkty. Je to jen výraz povinné dobré vůle, zatímco strategické oblasti, kde chce být Čína sama za sebe, zůstávají v rukách čínského režimu.

Změna pozice Ameriky proti slavné Nixonově návštěvě, která se dostala i do popkultury v podobě opery Johna Adamse, byla viditelná i pouhým okem. V až poníženém vystupování Trumpa ve srovnání se suverenitou svého předchůdce ze 70. let minulého století. Američané se přijeli klanět a prosit, ne ukazovat své sebevědomí a sílu, což se neodrazilo jen ve slabých byznysových výstupech z jednání, o něž přece jen šlo především, ale i v politicko-vojenských otázkách, zejména ve vztahu k Tchaj-wanu. Číňané využívají svou dominanci v oblasti klíčových vzácných kovů k politickému nátlaku na Trumpa ve věci svobodného vládnutí v Tchaj-peji a americký prezident, alespoň rétoricky, ustupuje a napíná svého dlouholetého spojence, jehož USA považovaly za strategicky důležitého partnera, kterého byly i ochotny bránit. Dnes se Trumpovi vůbec nechce potvrdit slíbené vojenské dodávky na Tchaj-wan, protože mu prezident Si vysvětlil, jak tvrdé dopady by to mělo na americké AI průmyslníky, potažmo na celou Ameriku. Oslabený lídr západního světa, který se jeho vlivem rozkližuje a v řadě oblastí nevratně drolí, ustupuje Siovi, který se tento týden nad Trumpovou slabostí jistě rád zasměje s přítelem Vladimirem Putinem, jenž přijede hned za Trumpem. I Putin je vůči Siově Číně dávno v podřízeném postavení, ale jistě ho potěší, že v tom není sám, zejména když v Siově strategické úvaze to může být právě Rusko, které skrze válku na Ukrajině bude dál držet Ameriku i Evropu na bezpečnostní uzdě.

Si Ťin-pching oplatí v září Trumpovi návštěvu na americké půdě. Poprvé v dějinách tam bude přijíždět jako lídr v utváření nového řádu světa, který nestojí na absolutní ekonomické síle (v nominálním HDP USA stále ještě suverénně nad Čínou vedou: USA 32,4 bilionu dolarů, Čína „jen“ 24,5 bilionu, v přepočtu na paritu kupní síly, tedy po zohlednění nižších asijských cen, je ale Čína o parník světovou ekonomickou jedničkou), nýbrž na strategickém vlivu v nových technologiích, na něž Čína sází dnes snad ještě víc než Amerika. V řadě oblastí Čína není soběstačná, pořád například potřebuje fosilní paliva ze zahraničí, ve strategicky nejdůležitějších surovinách současnosti si však vystačí sama jako jediná na světě, a navíc má zbytek světa v šachu.

Jak ukázala Trumpova návštěva v Pekingu, Si drží dnes pod krkem i jindy silné a suverénní Spojené státy. Poklonami a pochlebováním Velkému vůdci se ale Amerika na své staré pozice nevrátí. Trump bude na Sia muset zvolit jiný styl. Hledat ho ale bude těžko. Je totiž zvyklý vždy jednat se slabšími soupeři, Si a jeho Čína už ale viditelně slabší nejsou.

Až za dvacet někdo napíše operu „Trump u Sia“, budeme už o tomto symbolickém předávání vůdčího žezla v novém světovém řádu vědět prakticky mnohem víc. Dnes si ještě můžeme alibisticky říkat, že v září ve Washingtonu může být už všechno jinak.

Každopádně, řečeno s klasikem české politické rétoriky – zatím je to veliká nevýhra, nejen pro Ameriku, ale i pro celý Západ, který vzdor všem rozporům Spojené státy pořád reprezentují.