Politické strany dříve nesloužily jen jako aparáty moci, ale také jako živé prostředí produkce politického programu. Občanská demokratická strana tuto tradici oživuje ideovými konferencemi, kde vůdčí osobnosti prezentují staré či nové politické ideje. V čerstvém konferenčním světle se ODS zjevuje jako nejistá a nerozhodná strana na křižovatce, na níž se zatím nijak nerozhodla. Je dost těch, kteří volají po návratu k pravicovým kořenům strany, tedy k rétorice malého státu s nízkými daněmi, kde žijí za sebe odpovědní podnikaví lidé, kteří se starají sami o sebe. Jenže tato pravicová rétorika dnes mnoho nových hlasů nepřinese, neboť takto naladěných voličů moc není, nebo je luxují jiné, ostře vyhraněné strany. ODS je tak nucena hledat více ve středu a naznačovat cesty, jak co nejlépe udržet stát, který vyvažuje výhody sociální záchranné sítě a kapitalistického podnikání.

Na kongresu ODS byly slyšet oba proudy, co slyšet nebylo, bylo jasné slovo o tom, kudy nejstarší občanská strana hodlá vyrazit, aby se vrátila k moci a opět vládla. Jedni vidí příčinu minulé prohry v tom, že byli málo pravicoví a málo sociálně vyhranění, druzí v tom, že ODS naopak neukázala, že střední cestou, dříve považovanou za nejlepší v celé Evropě, se dá jít s pravicově vzpřímenou hlavou, a přitom dělat politiku v zájmu sociální soudržnosti společnosti.

Bývalý lídr ODS, Petr Fiala, jako premiér prohrál právě proto, že tak úplně nevěděl, čí je. Přestože jako politický filozof dokázal zformulovat, odkud jde a kam by asi tak chtěl kráčet, v praktické politice nedokázal podle tohoto sebepoznání postupovat. Byl to příliš těkavý pohyb od středu doprava, od jedné ODS k druhé, který nakonec způsobil, že takové středopravé politice nikdo příliš nerozuměl. Ideová konference ukázala, že tento problém má ODS dodnes: nedokáže se vymezit v současném proměnlivém politickém poli, v němž se pravolevý konflikt přetváří v konzervativně-liberální emancipační souboj a kde se ekonomické otázky smrštily na jedinou: totiž jak udržet funkční stát, v němž se celá politická scéna na základě dlouhodobé vůle voličů shoduje na poměrně rozsáhlé nabídce veřejných služeb, po nichž pochopitelně všichni žádáme tu nejlepší kvalitu, ať už jde o školství, sociální služby, či zdravotnictví. V takovém prostředí jsou staré otázky ideové pravicové čistoty bezpředmětné. V dnešní politice se na takové barvy a týmy už nehraje, nakonec v ní rozhoduje praktická schopnost vytvořit dobrý plán, který osloví co nejvíce lidí a v němž se udržení silného funkčního státu (jak bude velký, je jiná otázka) může reálně povést. Politická strana usilující o moc si nemůže dovolit ten luxus a hledat v nejisté proměnlivé době svou identitu. Naopak musí s vědomím své minulosti a základů vytvořit živý aktuální program, který nebude jen konferenčním sněním či vizionářstvím, nýbrž konkrétním politickým programem. Imaginace ODS musí být praktická, protože ji svazuje politický ohled, tedy uskutečnitelnost v daném politickém prostředí.

Odpoutanost od politické praxe si mohou dovolit jiní, například think-tank Solvo Ivany Tykač, manželky vlivného českého miliardáře, který vůči dost rozmlžené představě ODS ve stejné době nabízí rázný postup do budoucna. ODS by se tu mohla inspirovat, ne snad v konkrétních krocích, ale ve stylu, směru a celostní tendenci. Desatero Solva k překonání demografické krize vychází z tíživé reality, která nás čeká. Pracuje tedy na jednom hlavním problému, na tom, jak překonat ubývání obyvatelstva čili demografickou krizi, včetně nízké porodnosti, na krizi, která pronikne úplně do všeho, co jako společnost budeme v dalších desetiletích dělat.

ODS si samozřejmě nemůže dovolit navrhnout věk odchodu do důchodu na 72 let, jako to dělá Tykač a spol., mohla by ale využít myšlenku urychlení vzdělávacích stupňů v Česku, tak aby se lidé rychleji dostávali k reálnému životu, a tak i k plánovanému rodičovství. Zvýšená finanční podpora státu na dítě na dvojnásobek či důchodový bonus pro lidi s dětmi jsou jistě fajn, ani dopady na rozpočet by nebyly ničivé, není ale jasné, zda by peníze dnes mohly být klíčovou motivací k zakládání rodin. Opakování husákovského modelu levných půjček a bytů vypadá jako cesta, jenže mezitím se radikálně změnil hodnotový žebříček společnosti, v níž se seberealizace, tedy uskutečnění možností vlastního já a jeho potřeb stala centrem lidského usilování, do něhož však nutně nepatří vlastní reprodukce.

Desatero proti demografické krizi think-tanku Solvo je pro ODS inspirativní v tom, že nabízí projekční možnosti, k nimž se politici nikdy nemohou tak radikálně odvážit. Přitom ale pracuje s reálnou hrozbou, v níž se politika bude muset vyrovnávat, pokud nechce pouze asistovat u budoucí katastrofy. Zaměřuje jasně hlavní problém společnosti, kolem něhož se pak točí jednotlivé politiky. Koncepci a její strukturu tak vlastně v mnoha vrstvách rýsuje problém sám, ne čistá politická fantazie.

Takové cílené koncepční zaměření by ODS v politické soutěži nutně potřebovala, jakkoliv by z pragmatických politických důvodů obsah vypadal jinak, cesta do budoucna to je. Tak třeba už na příští ideové konferenci, na níž ODS definitivně zjistí, kým je a kam chce jít.