Kdo by nechtěl mít levnější benzin nebo naftu. Když si vzpomenu, jak jsem před dvěma týdny tankoval naftu na dálnici za 54,30 Kč/litr, nemohu říct vládě než díky. Jenže za co? Auto mi neslouží k obživě, nýbrž k rodinné přepravě, a tedy i k osobní radosti. A náklady na ně mi nyní vláda svými zásahy zlevnila. Dotuje mě. Trh, na který se jinak běžně spoléháme, by cenu umístil úplně jinam. Dělá to tedy vláda správně, když dotuje osobní dopravu všem rodinám a lidem v Česku?

Moje poptávka po PHM je velmi pružná. Jezdit nemusím, když vyloženě nepotřebuji. Mohu šetřit. Jenže snižující se cena mě k úsporám netlačí. A tak se zvyšuje objem spotřeby, a tím i vládní výběry za pohonné hmoty, které plní státní kasu. Vláda sice snížila daň a reguluje horní cenu, tím ale také udržuje spotřebu na důležité hladině pro výběr spotřebních daní a DPH, aby nepřišla státní kasa zkrátka. V zájmu státu se tu manipuluje s tržní cenou, a to i mnoha dalšími způsoby. Tím nejvýraznějším je plánovaná daň z mimořádných zisků rafinérií, která by měla fakticky zaplatit stovky milionu či jednotky miliard, o něž stát regulací daně a cen z PHM přijde (odhad je až 5,5 miliardy navíc).

Má to „drobný“ háček: v Česku patří rafinérie jediné firmě, polskému Orlenu, ta tedy naše náklady na levnější naftu a benzin zaplatí, protože na její výrobě také nejvíce vydělá. Na trhu tak vzniká nový druh rádoby tržní spravedlnosti, v jejím rámci stát reguluje nejen prodejní marže, ale i přiměřený zisk z výroby. To už ale nejsme v tržní ekonomice, nýbrž ve státem řízené pseudotržní ekonomice, v níž si stát osobuje právo zasahovat to práce neviditelné ruky trhu. Ruka státu je naopak zatraceně viditelná, dokonce se vystavuje velmi okázale, s nárokem na pochvalu za zásluhy, což je také hlavní důvod, proč se celá operace dělá. Primární motivací totiž nejsou nižší ceny PHM pro občany a firmy, nýbrž mediálně dobře prodaná politická akce vlády, jejíž odpovědnost se tímto způsobem stále rozšiřuje, prakticky do všech oblastí, kde bude někdy nutné opravovat práci mytické neviditelné ruky.

Bylo by dobré to upřesnit. Vláda takto ukazuje, že ekonomiku drží v ruce ona, protože je kdykoliv ochotna zasáhnout ve prospěch lidu, neboť neviditelná ruka trhu pracuje velmi bezohledně a hlavně sociálně nespravedlivě. Jenže ani opravy státu nejsou sociálně ohleduplné. Postupuje se naopak plošně, ve prospěch všech účastníků trhu, tedy i těch, kdo se nemusí omezovat za žádných okolností. Vláda tak nezvyšuje sociální spravedlnost systému ani potřebný sklon k úsporám, který je jednou z důležitých součástí určování ceny na trhu. Cena přece vyjadřuje i vzácnost statku, který spotřebováváme, což přesně neviditelná ruka dnes ukazuje. Chybí ropa z Perského zálivu, suroviny je tedy méně než dříve, roste její cena, ergo – musíme šetřit.

Vyřazování tržní logiky z určování ceny na trhu je samozřejmě dáno i daňovou zátěží. Pohonné hmoty či elektřina jsou energetické zdroje, které považujeme za životně důležité. Využívají je všichni, nelze bez nich prakticky žít. Vpisují se do všech produktů a cen kolem. Proto je také vláda zatěžuje tak vysokými daněmi, protože tak má zajištěný slušný pravidelný příjem. Tuto zátěž odlehčuje, jen když cítí velký tlak veřejnosti, nebo když si potřebuje udělat u voličů oko. Babišova vláda to nedělá jen s pohonnými hmotami, ale i s elektrickou energií. Vláda platí poplatky za POZE, čímž snižuje skutečnou cenu elektřiny a prakticky ji v dnešním systému dotuje. Dotuje ji ovšem z našich společných peněz, které si na to půjčuje.

Opět se to dělá v zájmu všech. Kdo by nechtěl levnější energie.  Zvyšuje to konkurenceschopnost průmyslu, snižuje celkové inflační tlaky. ČNB odhaduje, že díky dotacím státu na elektřinu klesá inflace o 0,4 procentního bodu. Snížení cen PHM ji podle odhadů ekonomů stlačuje jen o slabou desetinu bodu. Zásadním způsobem to ale zkresluje určování cen na trhu. Posiluje to také pozici státu jako instance posledního cenového rozhodnutí. Stát tak kumuluje moc, kterou dříve neměl. Posiluje se představa, že to je stát, kdo nás přirozeně nutně ochrání před každou katastrofou, aniž bychom jakkoliv museli měnit své konzumní chování. Cenotvorba jako základní nástroj spotřební autoregulace ustupuje do pozadí. Na scénu vstupuje vláda či silný politik, který národ spotřebitelů ochrání před nejhoršími výkyvy.

Regulace výkyvů a externalit trhu byla základem poválečného sociálního státu a dodnes je výrazem evropského typu tržní ekonomiky se sociálními ohledy. Politický spor se vedl o to, kam až stát může v regulacích zajít a zda je na takové omezování nějaký sociální nárok. Dnes se sice opět vede vyhraněná ideologická debata o komunistech a kapitalistech, i ti druzí ale snadno přikývnou k cenové či daňové, netržní regulaci. Viz například rétoričtí libertariáni Motoristé sobě. Politikům pak zůstává povinnost zasáhnout, jakmile si to lid žádá, což je prakticky vždy a ve všem. U cen potravin, benzinu, nájmu, všude.

Politici tak na zavolání zviditelňují neviditelnou ruku trhu a proměňují ji ve státní všemocný uchopovací orgán, který hraje roli univerzálního zachránce, avšak společnost více dezorientuje, než aby ji uklidňoval a ujišťoval. A to mimo jiné tím, že vytváří dojem, že i, možná spíše zejména, na vzácné věci a zdroje máme všichni univerzální nárok, bez ohledu na cenu jejich vzácnosti.

Nakonec nám ta ruka trhu bude ještě zatraceně chybět, i když si budeme připadat, že žijeme v sociálně sladěném ráji pro naše lidi. I hodnoty musí mít své hierarchie, jinak přestávají být cenné a hodnotné.