Byl to klíčový moment nedělní politické debaty v České televizi. Šéf zahraničního výboru Sněmovny, Radek Vondráček z ANO, varuje moderátora, aby „nemanipuloval“ údaje, když hovořil o tom, že ČR neplní závazky vůči NATO ve výši výdajů dvou procent HDP a dostalo se těsně pod 1,8 % HDP. Nyní tento fakt potvrdil Vondráčkův stranický šéf a předseda vlády Andrej Babiš. Místo deklarovaných 2,06 % HDP Severoatlantický pakt vládě uznal jako obranné výdaje jen 1,78 % HDP. Premiér tento dosud největší nesoulad a kreativní účetní manipulaci s čísly jako obvykle vyřešil po svém: vláda neplnila cíle ani loni, takže v tom dnešní koalice není zdaleka sama. Dělali to všichni, tak co?

Bývalý premiér Petr Fiala (ODS) se ohrazuje zbytečně. Babiš má pravdu. Údaje NATO mluví o 1,85 % HDP za rok 2025, ačkoliv tehdejší čtyřkoaliční kabinet schválil 2,01 % HDP. Pokusy zvýšit obranné výdaje například stavebními pracemi na infrastrukturních projektech dvojího určení (obranné i civilní) jsou tedy permanentní. Česko v tom jistě není samo. Němci například počítají s tím, že si v rámci obranných výdajů opraví důležité mosty a železniční tratě. Zdá se ale, že to dělají promyšleněji a cíleněji než české vlády, které v přípravě na rozpočet na poslední chvíli hledají položky, jež by šly do výdajů na obranu dostat. Dlouhodobě na to upozorňuje Národní rozpočtová rada (NRR), jen to jaksi politiky moc nezajímalo. Úkol zněl jasně: zajistit rozpočet a vyrobit na obraně pěkná čísla. A je nakonec jedno, kdo momentálně vládne. Jde o obecný politický zlozvyk.

Rétorická cvičení dostávají přednost před otevřeným přiznáním pravdy: obrana není taková priorita, jak se navenek tváříme. Není to jen v tom, že na ni nemáme peníze, protože ty potřebujeme v sociálním či zdravotním systému. Je to především v pomalém koncepčním rozvoji, o nějž se politici starají méně než o čísla v tabulkách. Vláda Petra Fialy byla rétoricky na straně podpory vyšších výdajů. Udělala v této věci řadu kroků. Přesto kýžených dvou procent nedosáhla. Jak dnes přiznává bývalá ministryně obrany Jana Černochová, chyběl dostatek kvalitních projektů, například pro čerpání z výhodných evropských půjček SAFE, kde Česko žádá jen dvě miliardy eur z celkové dotace 150 miliard eur. Překvapivě nejméně ze zemí visegrádské čtyřky.

Obrana a bezpečnost se ukazují jako dlouhodobě podceňovaný resort. Dnešní vláda k němu má podobně macešský, až přehlíživý postoj, který se částečně mění až po zveřejnění nepříjemných faktů, proti nimž se tak zbytečně ohrazoval Radek Vondráček, ale i další politici ANO, včetně ministryně financí Aleny Schillerové, která do poslední chvíle trvala na tom, že 2,06 % HDP na obranu je zkrátka správné číslo. A tak ministr obrany a místopředseda vlády Jaromír Zůna najednou připravuje dronové a protivzdušné přezbrojení české armády a premiér slibuje velkou nemocnici v Praze, která vyroste jako vojenské zařízení, jež se snadno započítá do povinných kvót NATO. Kdyby to nebylo smutné, dalo by se tomu i zasmát. Obrana a bezpečnost jsou ale prvotním úkolem každého státu, prioritou priorit, pokud v něm česká politická reprezentace dlouhodobě selhává, je to spíše k pláči.

Premiér Babiš navíc celou věc až do setkání s generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem bagatelizoval. Hesla jako „my chceme mír, ne válku“ nebo věty typu „potřebujeme peníze na boj s rakovinou, ne na zbrojení“ větší české obranyschopnosti nepomohou. Přítel Mark zřejmě Babišovi domluvil dost důrazně, takže premiér konečně začal otázky obrany a bezpečnosti brát vážně. Na mezinárodní scéně se hraje jiná hra než v Česku, kde se slova točí podle potřeby voličů vládní koalice. Ta se paradoxně odvolává na vlastenecké city, klaní se vlajce a české zájmy staví vždy na první místo, s obranyschopností této „milované vlasti, v dědictví nám dané“ si ale hlavu moc neláme.

Česko samozřejmě potřebuje dále zmodernizovanou koncepci budování české armády, jak ji slibuje ministr Zůna, který ji mohl vmžiku v obrysech narýsovat, protože jaksi byla v šuplících úřadu téměř hotova. Bude na ni ale muset také získat potřebné stovky miliard korun. Ony dvě procenta HDP nejsou totiž nějaký magický obranný fetiš, nýbrž praktická nutnost, podmínka realistického přístupu k obraně vlasti, které mají politici dnes plná ústa.

Prvním krokem je ale přece jen změna rétoriky, která by byla i změnou postoje. Politika se z velké části dělá slovy, v nichž se odráží energie změny a jasné směřování k určitým cílům. Babišova vláda až doposud dělala dojem, že obrana je velmi nepříjemná věc navíc, téma na vedlejší koleji, které se věnujeme spíše kvůli druhým než kvůli sobě. Změna postoje v otázkách obrany zejména vůči agresivnímu Rusku je stejně podstatná jako ochota investovat do vlastní obrany. Z ochoty realisticky vidět nebezpečí a aktivně se proti nim postavit a bránit vychází vše ostatní. Pak by velmi rychle zmizely i problémy s čísly, které permanentně nadhodnocujeme, abychom vypadali lépe, než jakými ve skutečnosti jsme.