ČSA. ČSSD. Ministerstvo obrany. Čínská éra kolem CEFC. A teď Slavia. Pokaždé jiná kulisa, pokaždé podobný obraz. Tvrdík je uprostřed dění, ovládá scénu, rozdává role, mluví jazykem krizového manažera, ale když přijde okamžik osobní odpovědnosti, začne se odpovědnost rozpouštět do systému, podřízených, okolností, fanoušků, agentur, bezpečnostních ředitelů a náhlé lidské slabosti.

Po derby se Spartou to bylo stejné. Slavia vedla, sahala po titulu, a pak se z Edenu stala ostuda, která obletěla i zahraniční média. V závěru zápasu vtrhli na hřiště fanoušci Slavie, byli napadeni hráči Sparty, světlice ohrožovaly i diváky a utkání se nedohrálo. Policie začala řešit napadení brankáře Jakuba Surovčíka i další možné trestné činy.

Trest je drtivý: kontumace  :  pro Spartu, pokuta deset milionů korun a čtyři domácí soutěžní zápasy bez diváků. Slavia nepřišla jen o výsledek. Přišla o tvář.

A co udělal Jaroslav Tvrdík? Začal konat. Tvrdě, hlučně, teatrálně. Zavřít Tribunu Sever. Vyřadit Chorého a Douděru. Odvolat bezpečnostního ředitele. Rozvázat vztah s bezpečnostní agenturou. Audit. Zákazy vstupu. Presumpce viny. Všichni na kobereček. Všichni viníci se najdou. Všichni ponesou následky.

Jen jeden člověk jako by stál nad tím vším. Jaroslav Tvrdík.

Ano, férově: Tvrdík řekl, že je to vina klubu a že jako předseda představenstva odpovědnost nese. Řekl, že je odpovědný a že se to nedá zastřít. Jenže zároveň dodal, že rezignovat teď nebude, protože by to podle něj byla zbabělost a přehození odpovědnosti na kolegy.

To je pozoruhodná definice odpovědnosti. V běžné firmě je předseda představenstva člověk, který nese odpovědnost za systém. Ne za to, jestli jeden pořadatel špatně zvedl ruku. Ne za to, jestli jeden fanoušek přelezl plot. Ale za to, že systém jako celek funguje, nebo nefunguje. A systém v Edenu nefungoval.

Nezvládl rizikový zápas. Nezvládl eskalaci. Nezvládl komunikaci. Nezvládl bezpečnostní reakci. Nezvládl vztah s ultras. Nezvládl závěr utkání, které mělo být korunovací sezony a změnilo se v národní ostudu.

Tvrdík teď ukazuje prstem na všechny strany. Na Tribunu Sever. Na hráče. Na bezpečnostního ředitele. Na agenturu. Na procedury. Na jednotlivce, kteří vběhli na trávník. Možná časem dojde i na prodavače zmrzliny, který v sedmé minutě nastavení špatně vyhodnotil atmosféru. Ale podstata je jednodušší: ryba smrdí od hlavy.

Když Slavia vyhrává, je to Tvrdíkova éra. Když Slavia roste, je to Tvrdíkův projekt. Když přicházejí investoři, posily, evropské ambice a velká slova o hodnotách, Tvrdík u toho stojí v první řadě. Tak proč má být ve chvíli kolapsu najednou jen smutným svědkem vlastního systému?

Tohle není drobná provozní chyba. Tohle je manažerské selhání viditelné z poslední řady stadionu. A trest od disciplinární komise to jen podtrhl: kontumace, miliony, prázdný stadion. Takový účet nejde nechat na bezpečnostním řediteli a několika fanoušcích s kuklou.

Tvrdíkův problém je navíc starší než sobotní derby. Jeho jméno se dlouhodobě táhne s politicko-byznysovým stylem řízení, ve kterém se velké ambice často mění ve velké kontroverze. Připomíná se jeho působení v ČSA, kde po éře expanze zůstaly ztráty, spory o hospodaření a otázky, kdo vlastně za stav národního dopravce nesl odpovědnost. Připomíná se jeho politická minulost v ČSSD, kde patřil k lidem napojeným na mocenské centrum strany a pohyboval se v zákulisí jejích kampaní i vlivových struktur. Připomíná se i ministerstvo obrany, kde se za jeho působení řešily velké armádní zakázky, nákladné projekty a pochybnosti o stylu řízení resortu. A připomíná se samozřejmě i čínská kapitola: CEFC, sliby o miliardových investicích, politické kontakty, Hrad, velkolepá očekávání a nakonec pád iluzí o čínském kapitálu, který měl v Česku znamenat novou éru.

To všechno neznamená, že Tvrdík osobně může za každého idiota, který vběhl na hřiště. Nemůže. Ale znamená to, že jeho veřejný příběh není příběhem člověka, který by měl být překvapen, že moc, peníze, politika, bezpečnost a davové emoce vyžadují kontrolu, pokoru a osobní odpovědnost. A právě pokora teď chybí nejvíc.

Nestačí říct: „nesu odpovědnost“, a zároveň dodat: „ale zůstávám“. Nestačí spustit lavinu trestů dolů, když nikdo nevyvodí důsledek nahoře. Nestačí obětovat hráče, bezpečáka, agenturu a tribunu, když hlavní architekt systému zůstane sedět v kanceláři a vysvětluje, že jeho odchod by byl vlastně útěk.

Ne. Někdy je rezignace přesný opak útěku. Je to poslední způsob, jak dát slovu odpovědnost skutečný obsah. Jaroslav Tvrdík nemusí čekat, až ho odvolá majitel. Nemusí čekat, až mu odpovědnost spočítají disciplinární orgány, média, fanoušci nebo tabulka. Stačí, aby udělal to, co v každé normální firmě dělá nejvyšší šéf po selhání této velikosti.

Přijmout odpovědnost nejen větou. Ale odchodem.