Česko má problémy uživit svůj velký sociální stát. Nejsme v tom sami. Úplně stejně jsou na tom Němci, jejichž kancléř dokonce tvrdí, že bude třeba se uskromnit a více pracovat. Po návštěvě Číny přijel Friedrich Merz fascinován čínskými produktivnímu výkony, tím, jak moc a dobře se v Číně pracuje. A ještě důrazněji zopakoval své dřívější vyjádření, které vyšlo do dějin pod označením „líní Němci“. Vyvažování vztahu mezi osobním a pracovním životem se podle něho v Německu poněkud zvrtlo a na trhu pak chybí kvalitní práce, bez níž nepřijde ani nový ekonomický růst, který Němci marně vyhlíží už několik let.

Nová sociální demokracie, kterou zvedá český idealista Špidla z prachu minulé slavné strany založené v 19. století, chce být novou levicí, kterou v Česku svými všeobjímajícími sociálními sliby vyluxovalo ANO Andreje Babiše. Babišova politika nabízí všechno všem a neláme si moc hlavu s tím, kde se na všechny ty sliby vezmou peníze. Ministr hospodářství Karel Havlíček věří v růst ekonomiky, která nakonec snadno všechno zaplatí. Špidlova Nová sociální demokracie je méně marketingově iluzivní. Své sliby hodlá zaplatit z nových daní: daněmi z práce robotů a umělé inteligence, ale rovněž z daleko progresivnější daně z příjmů. Jinými slovy: český sociální stát zaplatí nové technologie a bohatí lidé, kteří se ve Špidlových výhledech mají více solidarizovat. Ostatně Česko je dlouhodobě nejméně daňově progresivním prostředím, studie ukazují, že ve všech příjmových decilech se daní prakticky stejně. Jenže v tom je právě kámen úrazu. V současném parlamentu není prakticky žádná strana, která by šla podobným směrem a žádala zásadní změnu daňového systému. Všechny strany prosazují daňové zmrazení, tedy nezvyšování daní. Je to jakýsi nepřiznaný politický konsensus, bez nějž se skoro nedá jít do voleb. Nezvyšovat daně, ale přitom slibovat ne snad posílení, ale rozhodně prohloubení či zkvalitnění veřejných služeb, od zdravotnictví po školství. Česko zcela ovládá představa sociálního perpetuum mobile. Dokud letadlo letí, necháme ho letět, uvidíme později, co dál.

Špidlovy vize můžeme považovat za levicové vidiny, mají však i svůj pozitivní rozměr. Připomínají, že politika má své reálné limity. Špidla sice proslul svým výrokem „zdroje tu jsou“ a jeho odkazy na roboty a AI to jenom potvrzují, zároveň tento veterán levicové politiky natáčí politiku k podstatným otázkám udržitelnosti systémů, které drží společnost pohromadě a na jejichž financování dlouhodobě nemáme peníze. Vzniká tak paradoxní skutečnost: díky svým „sci-fi“ vizím o zdaněné robotické práci strojů na práci, včetně práce s daty, které mají uživit sociální systémy, vrací Špidla politiku na zem. Možná má pravdu a měli bychom se primárně vrátit k „přízemní“ politice prostých počtů a počítat příjmy a výdaje a snažit se přivádět je k alespoň minimální trendové rovnováze. Česká politika má idejí dost, ale odnaučila se počítat, a to je její největší chyba.

Minimálně od chvíle, kdy se ANO, ODS a SPD rukou společnou rozhodlo lidem ulevit na daních zrušením superhrubé mzdy, daňové rovnice sociálního státu zcela přestaly vycházet. Přestalo se s nimi počítat. Jak nově vyčíslil think-tank Cerge-IDEA při Národohospodářském ústavu Akademie věd ČR, populární daňový škrt (kdo by nechtěl nižší daně) ubral státnímu rozpočtu 1,3 % hrubého domácího produktu, což v absolutní částce dosahuje 122 miliard korun. To jsou peníze, které v systémech veřejných služeb dnes chybí a které by snadno pomohly ve zdravotnictví, v podpoře vědy a výzkumu i ve školství. Nepomohou, protože se v politice přestalo počítat.

Špidla při svém návratu k prostému počítání peněz, tedy k hledání zdrojů pro sociální stát, bohužel zcela pomíjí druhou politickou cestu: tedy ubírání veřejných služeb, které nabízí stát. Počítat se přece dá i z druhé strany, tedy omezit výdaje, na které nemáme. Jenže to, jak se ukazuje opět nejen v české politice, dost dobře nejde. V české společnosti panuje shoda v tom, že sociální služby, pokud možno zadarmo, i když z našich daní, chceme, a to pochopitelně v té nejvyšší kvalitě. Všichni by souhlasili s úsporami, ale nikdo by nechtěl u lékaře či ve škole doplácet. Početně to nevychází, to ale to nevadí, hlavní je spokojenost hlasujícího lidu.

Autentický levičák Špidla svým svérázným způsobem připomněl, že politika potřebuje návrat k obyčejným i složitějším počtům, a to z obou stran. Alespoň minimálně srovnat příjmy a výdaje, abychom naše idealistické představy o státním automatu na všechno přizpůsobili tomu, co si opravdu můžeme dovolit. Efektivněji a více pracovat, jak radí v Německu kancléř Merz, samo o sobě nestačí. Nejprve ty základní politické počty, až pak vize a ideály.