Je to vlastně skoro politický skandál: vláda schválí koncepci rozvoje české armády, ale zároveň otevřeně říká, že na naplnění tohoto plánu nejsou a asi ani nebudou peníze. Koncepce je krásná věc, ale vojáky a dobrou obranu si za ni nekoupíš. K čemu pak takový dokument je? Podobá se to tomu, jako kdyby vláda schválila výstavbu dalších bloků v Dukovanech a zároveň řekla, že do roku 2050 stejně naplno nepoběží, protože na to zkrátka nemáme, a čert ví, jestli se to povede později. Přesně tak lze číst novou koncepci výstavby české armády.

V koncepci je samozřejmě mnoho pozitivních změn. Kupříkladu vzdušná obrana se stává novou prioritou, zejména pak ultramoderní a aktuální obrana pomocí dronů. Co je to ale platné, když se této obrany nedočkáme ani v roce 2030 a v jakési ucelenosti ani v roce 2040? Celá koncepce jako by neustále říkala: možná bychom i věděli, jak postavit slušnou armádu, abychom se mohli úspěšně bránit, to není žádná jaderná věda, jenže to není naše priorita, a tak se musíme spokojit s tím, čeho jsme schopni.

Hlavní problém koncepce tedy není veliká nekoordinace mezi těžkou brigádou a brigádou lehkou a mírou a kvalitou jejich výzbroje ani nový poměr 20 : 30 : 50 mezi pozemními pevnými osádkami, mobilními prostředky a jednorázovou technikou. Nebo v nárůstu počtu vojáků na 32 tisíc, které budeme v české společnosti opravdu jen obtížně shánět, jakkoliv aktivní zálohy se do počtu deseti tisíc možná časem vejdou. Problém koncepce je napětí mezi chtěním či touhou po dobré a funkční armádě a mírou politické ochoty takovou představu uvést z papíru do reality.

Vláda totiž předpokládá, že výdaje na obranu se budou minimálně do roku 2030 pohybovat na maximální úrovni dvou procent hrubého domácího produktu. Tedy na minimu, na němž se dohodla Severoatlantická aliance. V roce 2035, kdy už tato vláda dávno nepovládne, se už počítá s 3,5 % HDP. Celkové výdaje na vybudování nové moderní armády se během čtrnácti let odhadují na 4,31 bilionu korun. Skoro bilion korun má jít na infrastrukturu, zásobování a logistiku, což je nutná podmínka k tomu, aby armáda byla akční a dostatečně operativní a efektivní. Zde je asi nejužší hrdlo celé koncepce. Zlomek z toho všeho jsou totiž peníze takříkajíc zajištěné, jinými slovy Babišova vláda je zahrnula do svých rozpočtových plánů. Drtivá část, tedy asi čtyři pětiny všech peněz potřebných k naplnění konceptu, visí ve vzduchu a je plně v kompetenci politických reprezentací, které přijdou. Bude tedy z velké části záviset na úrovni konsolidace rozpočtů, na daňové a dluhové struktuře, jinak řečeno na celkovém makroekonomickém plánu budoucích vlád. Nově narýsovaný plán výstavby české armády tedy není finančně opřený prakticky téměř o nic. Jen o dostatečnou vůli budoucích vlád vydávat na obranu tolik, kolik bude z hlediska KVAČR potřeba.

Babišova vláda se opět chová velmi alibisticky, podobně jako v uznané nutnosti konsolidovat veřejné rozpočty. Ministryně financí Alena Schillerová v Bruselu slíbila, že schodky se v Česku budou snižovat, ale až od přespříštího roku. V tom letošním to ještě nevyšlo. Největší konsolidaci pak budou mít na krku budoucí vlády. ANO jako by počítalo s tím, že jeho vláda to už nebude. Ale pokud Babišovo hnutí povládne, spadne na něj nutnost rozpočtové konsolidace s ještě větší tíhou než dnes. Podobné by to bylo s rozvojem armády. Tato vláda si řekla, že je na něj ještě pár let čas, sama totiž nechce překročit hranici „povinných“ solidárních dvou procent, navíc je rétoricky pro mír, ne pro vyzbrojování. Kdyby se dávalo moc peněz na obranu, nebylo by na nemocnice, školy, sociální služby, důchody, naznačují otevřeně premiér a jeho ministři. Má jistě pravdu, ale politik je tu také od toho, aby dokázal posoudit, jaké jsou priority v konkrétní době za určitého geopolitického vývoje. Schvalovat přezbrojovací koncepci Armády ČR a zároveň dost otevřeně potvrzovat, že na ni nedáme peníze, protože je potřebujeme úplně jinde, nedává velký smysl.

Je to další pokus, jak vyřešit věci tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Vláda svou novou koncepcí nic neriskuje a také nic podstatného nerozhoduje. Bez potřebných investic a praktického provádění koncepce nemají relativně pěkná písmena na vládním papíře žádnou relevanci. Vládní obranné gesto by se dalo přeložit i jinak. Rozhodli jsme o posílení obrany českého státu, které naplno rozjedou vlády, jež přijdou po nás. My musíme prozatím jen dát dohromady to, co předchozí vláda zkazila a neudělala. Výsledkem je situace, kdy česká armáda kvůli nečinnosti předchozích reprezentací není s to plnit skoro tři čtvrtiny závazků, které slíbila nejen sobě, ale i spojencům v Alianci. A kvůli podobné nečinnosti dnešních politických zástupců toho nebude z velké části schopna ani v nejbližší době.

Schválená armádní koncepce je tak spíše jakýmsi příslibem než jízdním řádem, k jehož dodržování by se kabinet zavázal do budoucna. Naděje na to, že v rozbouřené době budeme mít jako suverénní stát, jehož politici mají plná ústa soběstačnosti od měny po rajčata, elektřinu či AI, skutečně moderní výkonnou armádu, se tak výrazně zmenšuje. Babišova vláda propásla výjimečnou možnost převzít do svých rukou naplno odpovědnost za současné i budoucí bezpečí občanů. Už pokolikáté dala přednost půlkroku tam a půlkroku zpět. Má přece spoustu objektivních důvodů, proč to nejde tak, jak by to mohlo jít. Z důležitého gesta je tak opět jen neuchopitelné psaní do vzduchu, které ještě nikdy nikoho před žádnou hrozbou neuchránilo.