Čísla mluví jasně. Více než 80 procent evropské digitální ekonomiky běží na infrastruktuře mimo EU a mimoevropští poskytovatelé dominují ve všech kritických technologických vrstvách — od operačních systémů přes cloud až po infrastrukturu pro umělou inteligenci. Pokud za této situace vyměníme čínské zařízení za evropské, nedosáhneme nezávislosti. Přesuneme jen svou závislost o pár set kilometrů na západ.

A právě tady se ukazuje pokrytectví, které Evropa nerada přiznává. Vůči čínské jurisdikci se chová jako k bezpečnostnímu problému, zatímco vystavení americké jurisdikci řídí jako přijatelnou podmínku spojenectví. Přitom hlavní západní alternativy k čínskému telekomunikačnímu vybavení – Ericsson a Nokia – sídlí v členských státech NATO plně zapojených do zpravodajského sdílení pod vedením USA. Záměna dodavatele tedy mění národnost expozice, ale neodstraňuje ji. Data, jež chceme chránit, zůstávají vystavena cizí jurisdikci. Jen jsme si vybrali spřátelenější cizinu.

Že nejde o teoretickou úvahu, potvrdil rok 2025. Obchodní zástupce USA tehdy označil části evropského digitálního regulačního rámce za překážky pro americké firmy a varoval, že přísnější vymáhání by mohlo zasáhnout obchodní vztahy. Evropa je ochotná používat regulaci ke zkrocení čínského vlivu, ale narazí na mnohem tvrdší odpor, jakmile stejná pravidla dopadnou na americké společnosti.

Vynucená výměna dodavatelů podle národnosti navíc není zadarmo. Hodnocení CCCEU-KPMG odhaduje během pěti let přímé náklady na výměnu a reinstalaci ve výši 146 miliard eur, dalších 81 miliard na nepřímou rekonstrukci, 102 miliard na sociální narušení a 38 miliard na právní náklady a compliance. A tyto náklady by dopadly nerovnoměrně: Německo čelí odhadovaným 170,8 miliardy eur, zatímco Francie 46,3 a Itálie 36,5. Politika prodávaná jako evropská digitální suverenita by tak paradoxně prohloubila propast mezi členskými státy – a přitom by pro skutečnou technologickou hloubku Evropy udělala jen málo.

V čem tedy spočívá alternativa? Contin Trillo-Figueroa nabízí definici, která dává smysl. Digitální suverenita je schopnost svobodně volit mezi diverzifikovanými dodavateli, rychle rozvíjet vlastní kapacity podle národních a evropských potřeb a regulovat technologická rizika na základě věcného posouzení, nikoli vyloučení podle národnosti. Vyžaduje konkurenci, účinný dohled a možnost změnit poskytovatele bez likvidačních nákladů. Diverzifikace má být cílem, ne geopolitickým tříděním.

Především ale jde o průmyslový projekt. A tady se dostáváme k jádru evropského selhání. Draghiho zpráva z roku 2024 označila absenci evropské digitální průmyslové kapacity za jednu z největších ekonomických zranitelností kontinentu. Není to náhoda ani smůla. Je to výsledek dvou desetiletí, během nichž se evropská politika soustředila na to, jak regulovat, co budují jiní, místo aby budovala kritické systémy sama. Napsali jsme nejlepší pravidla pro trh, na kterém vyrábějí ostatní.

Suverenita se nedá naregulovat ani nakoupit výměnou vlajky na routeru. Vzniká jen tam, kde existuje vlastní schopnost tvořit čipy, cloud, modely i standardy. Dokud tuhle schopnost Evropa nezačne budovat, zůstane debata o digitální suverenitě tím, čím je dnes: sporem o to, které cizí mocnosti se odevzdáme. A to není svrchovanost. To je jen výběr pána.