Volby v Sasku-Anhaltsku přinesly jasnou prohru staré politice, zdá se na první pohled. Přitom vítěznou AfD volilo 576 tisíc lidí, druhou stranu volebního pole, kam lze zařadit i ostře socialistickou antifašistickou Levici, volil prakticky stejný počet lidí. AfD ale posbírala skoro všechny přímé mandáty, a tak se blíží naplnění svého snu o vládnutí. Rozhodovat o něm bude volební spojení Sáry Wagenknechtové (BSW), tedy 70 tisíc lidí, kteří této bývalé člence Levice dali svůj hlas.

„Už nejsme alternativa, ale hlavní proud,“ hřímal po volbách z tribuny lídr vítězné AfD v Sasku-Anhaltsku Ulrich Siegmund, který přesvědčil zejména mladé nevoliče, aby přišli k volbám a změnili politickou mapu. Bylo jich hned 150 tisíc, a to byla hlavní síla, která vyhrála volby. Právě noví mladí voliči nebyli zatížení sporem o to, zda AfD je, nebo není extrémistická. Zda se její volební sliby a styl houfování blíží či neblíží fašistickým stranám minulosti, v Německu té nejkrajnější straně nacistické. Mladým voličům je minulost a hra s ní zjevně lhostejná, na rozdíl od starší generace nad 65 let, která je jedinou skupinou voličů, kterou marketingově vyšperkované sliby AfD nezválcovaly.

Překvapivě se také ukázalo, že hlavním tématem nakonec nebyl slib AfD vyhnání všech „kulturně cizích“ (kulturfremd) lidí z Německa, jakkoliv i to svou roli hrálo. Mladí lidé nejvíce touží po sociální spravedlnosti, a tu, jak doufají, jim nejlépe zařídí AfD. Třeba i tím, že vyhnáním jiných získá lepší práci pro „pravé Němce“. Sociálně-ekonomický program AfD slibuje pevnou ruku státu, který umí distribuovat bohatství a zajistit blahobyt pro všechny. Pravicového na něm není prakticky nic, krajního ale mnoho, například rychlé napojení na ruské energetické zdroje či vystoupení z eurozóny, faktická likvidace médií veřejné služby či zrušení jakékoliv pomoci Ukrajině, to jistě nejsou žádné moderátní postupy.

Nová vláda AfD, pokud v Sasku-Anhaltsku za pomoci BSW opravdu vznikne, přinese krajní témata do běžné každodenní výkonné politiky. Například kulturní politiku hrdosti, kde se ve školách vyučuje více Bismarck než Hitler a kde světová umělecká hnutí jako Bauhaus patří k neněmecké kultuře, kterou nelze podporovat.  

O to také AfD posledních deset let bojuje: učinit z vyhraněného postoje a krajních plánů běžný politický program, o němž se diskutuje a s nímž se lidé dokážou ztotožnit. Není důležité hned prakticky vládnout, podstatné je ovládnout diskurs, bytostně změnit politickou rozpravu tím, že se v ní budou běžně točit krajní prostředky nenávisti jako nástroje národní sebeobrany před cizími prvky. To už není extrém, natožpak fašismus, nýbrž přece „zdravý rozum“.

Proslulé Overtonovo okno, v němž se určuje, o čem se může diskutovat a co je ve veřejné debatě nepřípustné, se ze sociálních sítí postupně rozevřelo do celé politické krajiny. Proto také – zdá se při takové volební síle, jako má dnes AfD – přestává dávat smysl ho neustále znovu a znovu přivírat a snažit se krajnost vrátit z centra na okraj. Na okraji, z pozice vylučovaného, se přece AfD roste lépe než z centra, tedy z míst vládnutí, na nichž budou muset předvést svou politickou zručnost a osvědčit plnou odpovědnost za vlastní vládnutí.

Během jedné volební noci se tolikrát objevil příklad rakouské strany Svobodných Jörga Haidera, kterou kdysi po volbách v roce 2000 lidovecký kancléř Schüssel vzal do vlády, aby ukázala, co umí. A to přesto, že se o ní v Rakousku dodnes mluví jako o straně přímých dědiců nacistické minulosti. Haiderova partaj dokázala, že to nedokáže, rozdrolila se a postupně snížila svůj volební výtlak. V posledních letech se ale vrátila do hry s ještě větší silou, s ještě větší vyhraněností, která se blíží antiliberálnímu vymezování AfD. Demokratická kultivace FPÖ se nekonala, spodní proudy v rakouské společnosti nakonec ještě posílily.

Recept Schüssel tedy není univerzálním dobrým řešením. Zvláště, když právníci části programu AfD a její rétoriku pravidelně označují za „verfassungswidrig“, tedy protiústavní či odporující ústavě. Stane-li se toto zkoušení hranic a hran demokracie normou politické rozpravy, je jasné, že není daleko k proměně celého systému. Jak to řekl Uli Siegmund: přepsali jsme dějiny. Ne, ještě ne, ale děje se to a brzy se toto psaní nových dějin jistě může zdárně dokončit.

To, že se z krajnosti stává běžná součást mainstreamu, dobře ukazuje i česká zkušenost s vládním působením SPD, která od začátku kopíruje modely AfD a aplikuje je do české reality. Veřejná debata je zaplavovaná fašizoidním slovníkem, který se tak stává běžnou normou. Když už se tak mluví a myslí ve vládě, je to možné všude. Andrej Babiš kdysi SPD odmítal jako extrémní stranu, s níž ANO nikdy spolupracovat nebude. A hle, realita politických čísel ve vteřině přepsala staré sliby. Dnes je SPD etablovaná součást politiky stále ještě demokratického státu, v jehož rámci se už může říkat prakticky cokoliv a nikoho to ze židle nezvedne. Normalizace krajnosti je trendem evropské politiky. Začíná totiž převažovat názor, že demokracie se proti extrému nemůže bránit jeho systémovým vylučováním, nýbrž jeho zahrnutím do běžného politického boje. Jinak řečeno: začínáme věřit tomu, že politické krajnosti se musí porazit přímo ve volbách, ne u ústavního či jiného soudu. Demokracii buď bytostně žijeme, nebo je nám ukradená. A to doslova. Aktuální nástup AfD ukazuje, jak snadné to někdy může být