Demokracie není jen předávání mocenského mandátu ve volbách. V moderním světě se z ní vytvořil spíše způsob vyjednávání o postupech vládnutí či spravování (governance) společnosti. Je to tedy mnohem více kultura negociace, než matematický přepočet (algoritmus) k vytváření vládnoucích většin. Proto je tak důležité otevírat prostor k debatě o všech důležitých zákonech, které se připravují. Čím otevřenější tento prostor je, tím kvalitnější je demokratický proces.

Česká vláda, tedy kabinet Andreje Babiše, je kritizována za to, že se tento prostor vyjednávání nebezpečně uzavírá. Děje se tak různými způsoby. Tím nejčastěji využívaným je metoda poslaneckého návrhu. Ten totiž nemusí projít standardním připomínkovým řízením, a tak do něj mluví daleko méně lidí než obvykle a je prakticky téměř vyloučen z řízené veřejné debaty. Kvalita zákonů, které tak vznikají, povážlivě klesá. Ale o kvalitu v zákonech už nejde. Jde o to, aby zákon byl a bylo hotovo. Jak říká premiér, aby se rychle splnilo, co se lidem slíbilo.

Někteří ministři Babišova kabinetu tuto metodu obcházení či smršťování otevřené, odborné i laické debaty v letních měsících ještě zdokonalili. V době, kdy společnost vypíná, oni naopak zapínají. A tlačí termínově na pilu, aby se věci rychle pohnuly a papíry byly v šuplíku. Dva příklady za všechny.

Tím prvním je příprava novely vysokoškolského zákona. Ministerstvo v něm chystá poměrně velkou změnu zavedením Rad VŠ, které by dohlížely na fungování škol. Stát by v devítičlenných radách měl třetinovou volební sílu. Vrátil by se tak de facto jako silný mocenský hráč na akademickou půdu. Ministerstvo samozřejmě o věci uvnitř diskutuje a zrychluje debatu o prázdninách, kdy se hůře na školách jedná. Připomínky se přijímají, ale rychle a prakticky okamžitě, aby se proces nezpomalil. Termíny jsou šibeniční. Změna, která může radikálně proměnit poměry na českých vysokých školách a zvýší vliv státu na akademické půdě, se prosazuje v jakémsi „letním zrychleném řízení“, kdy snadno zapadne jak na školách, tak ve veřejném prostoru. Na plnohodnotnou a přesnou diskusi, kterou vlastně ani nikdo neotevírá, není čas. Spěchá se, zákon je třeba rychle sepsat, aby šel do Sněmovny.

Druhým příkladem budiž nová státní kulturní politika, kterou připravilo ministerstvo kultury Oty Klempíře. Nechme pro tentokrát stranou nepotistickou linku, totiž že tento tradičně širší koncepční materiál sepsala šéfka ministrova kabinetu Barbora Šťastná, partnerka Klempířova ministerského kolegy Borise Šťastného taktéž nominovaného za Motoristy. Podstatnější, než kdo to psal, je, co je v nové koncepci napsáno a že autorka textu nekonzultovala své vize prakticky s nikým.

Jak ostatně přiznal sám ministr kultury Klempíř, materiál pouze důsledně rozepisuje to, co má vláda v oblasti kultury v programovém prohlášení. Jenže jestli něco státní kulturní politika není či neměla by být, je rozšířená verze programu vlády či ministerstva. Koncepční materiál tohoto typu má jiný smysl. Předvést danou oblast v co nejširších souvislostech s detailním vědomím toho, co se v jednotlivých částech resortu děje a co je potřeba v delší budoucnosti. To se neobejde bez konzultace s lidmi, kteří kulturu dělají a o něž, jak často a rád ministr opakuje, Klempířovi tak jde a za něž jako lev bojuje.

Státní kulturní politika se dělá potichu za zavřenými dveřmi, v rádoby otevřeném připomínkovém řízení, o němž skoro nikdo neví, zkráceném ovšem co nejvíce, aby těch připomínek nebylo v tom parném létě tak moc.  Je to opět pokoutný způsob jednání, který se už tak neosvědčil ve výběrovém řízení o novém řediteli/ředitelce Národní galerie. Ministr Klempíř v něm tajil prakticky úplně všechno, od jmen účastníků tendru přes jejich ředitelské projekty po vizi samotného ministra kultury, který veřejnosti ani nesdělil, co by Národní galerie v jeho představě kulturní politiky měla pro společnost vytvářet. Jak by měla fungovat.

Jak se věci mají, se odhalilo až ve chvíli, kdy sami účastníci konkurzu už nevydrželi a své projekty zveřejnili, spolu s kritikou celého řízení a nedůstojného postoje ministerstva k lidem, kteří do konkurzu vstoupili.  Kabinetní způsob tendru na ředitele/ředitelku NG se odráží i v přípravě státní kulturní politiky. Jde zjevně o politický styl, způsob bytí v politice.

Naštěstí se našlo dost těch, kteří o prázdninách neztrácejí pozornost, čtou stránky Hospodářské komory (tam se státní kulturní politika náhle poprvé objevila i proto, že razí ekonomizaci kultury, která se má vyplatit a také sloužit lidem) a na okurkovou politiku některých ministrů upozornili. Premiér Babiš už slíbil, že se na tu „kulturní politiku“ ještě podívá. Urychlovací postupy ministerstva školství jsou zatím neviditelné, a to i proto, že ministr školství Robert Plaga tak vzorově diskutuje na sociálních sítích. Tedy nikoli o VŠ, nýbrž například o nerušení devátých tříd či o změně termínu prázdnin, v okurkové sezoně letošních veder ideální a důležité téma, které změní kvalitu českých škol zřejmě více než nové politické Rady VŠ.

Letošní vedra vůbec neprospívají tělu, okurková politika zase ničí ducha demokratického vyjednávání, jehož způsoby a hloubka jsou nejdůležitější mírou kvality demokracie. I podle okurek poznáte je…