Být to jiná vláda, Knížákův poslední happening v podobě státního pohřbu by neproběhl. Umělec byl jistě významnou figurou, která silně ovlivnila českou výtvarnou scénu, nebyl to ale „národní“ umělec, jakýsi Karel Gott výtvarného umění.

Vláda na umělcův skon reaguje slibem státního pohřbu, neboť v ní působí strana Knížákova přítele Václava Klause. Bývalý prezident také před šestnácti lety ocenil Knížáka nižším státním vyznamenáním za zásluhy v oblasti kultury. Knížák na scéně nicméně působil spíše jako volný radikál, který jako výbuch energie vyvolával konfliktní reakce a jistý kritický i umělecký odpor, jakkoliv mnoha umělcům pomohl najít svou cestu tvorby. Právě tato solitérnost a tvrdohlavé přesvědčení o své pravdě navzdory všem na Knížákovi nejvíce přitahovaly Klause. Byli si v tomto ohledu podobní, přitom arogance Klausova tu Knížákovu až překvapivě snadno přesahovala. Knížák byl vůči Klausovi v submisivním postavení, jak skvěle zachycuje jedna scéna filmu Karla Vacka. Nikoli tedy Gott výtvarného umění, nýbrž umělecký Klaus. Za toto splynutí se svým politickým vzorem má nyní Milan Knížák získat posmrtné státní pocty. Motoristé sobě, jak příznačné.

Je v tom ale i jiný paradox. Knížáka uctívá vláda premiéra Andreje Babiše, jehož působení v politice umělecký Klaus tvrdě odsoudil. V roce 2014 mu napsal otevřený dopis, v němž kritizuje jeho tvrzení o Česku jako zkorumpované, zdevastované zemi. Mimo jiné v něm Knížák píše: „Myslíte si, že když jste si koupil média a barnumskou kampaní získal volební hlasy, že Vám to dává právo jednat s naší zemí, jako by to byl Váš majetek? Stydím se za všechny, co Vám dali hlas, ale opovrhuji těmi, kteří se aktivně angažují ve Vašem hnutí a přebírají tím spoluzodpovědnost za Vaše činy. Urážíte všechny a dehonestujete všechno, co se v naší zemi po listopadu 1989 udělalo.“

V závěru dopisu vyjadřuje Milan Knížák naději, že národ brzy prozře a laciného politika Babiše prohlédne a odmítne. To umělci nevyšlo, naopak: pevně usazený Andrej Babiš napojený na arogantní jistotu Klause nyní uzná svého starého nesmlouvavého kritika státním pohřebním obřadem.

Po splynutí s Klausem, který neoplývá svobodomyslností a celý život se prosazuje bez ohledu na lidi v okolí vlastní specifickou ideologií, jež byla jako lidský výtvor Knížákovi obecně dost cizí, se Knížák jako figura veřejného zájmu dostává do vnitřního rozporu se svými občanskými postoji. Možná to ale k této důležité postavě českého umění patří. Nese v sobě napětí mezi svobodnou uvolněností a mnohovrstevnatou tvořivostí, a silnou vůlí k moci, kterou Knížák prosazoval jako státní úředník v čele Národní galerie, ale vlastně i v čele AVU, které dal novou energii, již dokázal vzápětí až popřít. Státní pohřeb za vlády Andreje Babiše jako by tento vnitřní Knížákův rozpor veřejně a věčně stvrzoval. Státních poct od Babiše se dostane člověku, který se svého času v dopise Babišovi podepsal jako „ten, který Vámi opovrhuje“. Jako posmrtná performance je to jistě vynikající, jako vážný státní akt velmi problematické, jakkoliv se zdá, že je to v linii rozporuplnosti s Knížákem také věčně spojené.

Smrt spojuje. Lidé jsou najednou schopni přehlédnout leccos a na mnoho zlého z minulého života zapomenout. Zůstává jen to dobré a snad i podstatné. Názory také nemění jen idioti. Přesto je zjevné, že Babiš vším, co dělá, Knížáka celoživotně iritoval. A to dokonce z čistě estetického hlediska: nedalo se na tu slabost a náročné pseudopodnikatelské sebevědomí dívat. Státní pocty od Babiše jsou něco jako plivnutí na duchampovského ducha Knížákova umění.

Nakonec to není jen problém Babišův a Knížákův, nýbrž celé vlády, která v tomto případě přistoupila ke státní poctě dle principu stranické blízkosti. Je to tedy více pocta od Klause než uznání mimořádné společenské role „velkého Umělce“, jehož tvorbu uznává a zná celý národ.

Knížák se po smrti takto až nepotisticky stává státním národním umělcem, což je něco, co životně odmítal, ba kritizoval. Svobodomyslný nespoutaný duch svázaný byrokracií. Pozdvižení jakožto ponížení svého druhu.

Státní pocty získává také umělec, na jehož dílo se v posledních desetiletích spíše zapomnělo. Společnost si umělce zato pamatuje jako konfliktního veřejného intelektuála, který měl potřebu označovat věci nedobré, ba politicky perverzní. Vládní pohřeb je první velkou tečkou za složitým případem Knížák. Není vyloučeno, že sám státní oslavovaný zesnulý by takovou slávu bral právě jako poslední perverzní hru svého života. Budiž mu v tom novém, jiném životě přáno…