Mezi Českou národní bankou a vládou má podle ústavy panovat jistá vzájemná souhra, obvyklejší je ale napětí různého stupně. Souhra i napětí jsou dány rozdělením kompetencí, tedy faktem, že vláda řídí rozpočtování a provoz státu, centrální banka dohlíží na stabilitu měny a finančního systému. Jde o spojité nádoby, fiskál je nakonec v jistém smyslu funkcí měnové politiky a naopak: platí tedy, že něco, co udělá vláda, vyvolává fakticky automatickou reakci v centrální bance a naopak. To se do jisté míry děje i nyní, kdy ČNB zvedla úrokové sazby o čtvrt procentního bodu a základní dvoutýdenní reposazba tak skočila na 3,75 %.

Banka tím vyjadřuje předběžnou opatrnost, protože má obavy, že inflace může snadno opět vyskočit nahoru, a to nejen vlivem zahraničního růstu cen, způsobeného ropnou krizí kvůli americko-izraelské válce v Íránu, ale i kvůli plánům vlády na vyšší rozpočtové schodky, které mají živit rozvoj české společnosti. Otázkou je, zda není tato předběžná opatrnost přehnaná, když má Česko nyní jednu z nejnižších inflací v EU, dokonce pod hranicí dvouprocentního inflačního cíle ČNB.

Premiér Andrej Babiš v tom vidí chybu ČNB, podle něj dokonce vyšší sazby povedou k vyšší inflaci. Nelíbí se mu, že bankéři tak podvazují investiční rozvoj ČR, který dražší peníze nejen zdraží, ale mohou ho zabrzdit. Čtvrtina procentního bodu takovou katastrofu jistě nezpůsobí, už teď je ale vidět, že premiér nechápe princip dělby moci a také nevidí efekt spojitých nádob, tedy ideál spolupráce či doplňování fiskální a měnové politiky. Zdravé investice by jistě centrální bankéře inflačně nezpozorněly, bez nich žádný rozvoj neprobíhá, v tom má Babiš pravdu. Dluh je a umí být produktivní. ČNB bohužel vidí až příliš mnoho rizikových míst, kde se z investic stávají prosté dotace, které také mohou ve vteřině skončit a způsobit šok.

Vláda se například chlubí, že se fakticky podílela na snížení inflace tím, že snížila ceny energií. Podle výpočtů ČNB to mohlo být až o čtyři desetiny procentního bodu. Problém je v tom, že jde o efekt převzetí poplatku za obnovitelné zdroje (POZE) na stát. Jde tedy o faktickou dotaci ve výši 17 miliard korun, za které si kupujeme o trochu nižší inflaci. Otázkou je, zda v tomto případě jde o investici. Těžko to tak brát, jakkoliv vláda slíbila, že bude energie takto „zlevňovat“ ještě několik let, je to jen vytloukání jedné ceny vyšším dluhem jinde. Podobných rozpočtových „investic“ je mnoho. Podle centrální banky je v excesivním rozpočtovém chování současné vlády jisté měnové riziko, s nímž je třeba počítat. ČNB to dělá a na riziko upozorňuje vyššími sazbami, aby rozpínavost vládního dluhu vlivem automatu spojitých nádob omezila.

Vládní politici na signály fiskálně-měnového automatu ale nechtějí reagovat. Andrej Babiš dál vykládá své nekonečné příběhy o tom, že v Česku se díky jeho investiční smršti bude žít nejlépe na celé planetě, přičemž nakonec splní všechny své sliby, které dal. Vždyť tak je to fér a politicky správné. My tu vládneme, my rozhodujeme, kam peníze potečou, a centrální banka vládě nyní zlovolně brání v tom, aby své sliby mohla splnit a učinit z Česka vysněný ráj na Zemi. Tento implikovaný spor mezi premiérem Babišem a guvernérem ČNB Alešem Michlem je nakonec sporem mocenským: jeden i druhý bouchají do stolu a volají – tady vládnu já! Babiš ale oním „tady“ myslí všude, zatímco Michl si legitimně uzurpuje měnu.

Je samozřejmě velmi pikantní, že limity moci Babišovi dnes připomíná jeho bývalý poradce a muž, kterého Miloš Zeman dosazoval do čela ČNB jako babišovce, který ekonomice pomůže a trochu jí pustí žilou. Ale možná je to v logice věci, že to Babišovi připomíná někdo, kdo místo souhry obou vrstev ekonomické politiky vidí jenom svou stranu hospodářského stroje a také své výkonnostní ukazatele (KPI). Jenže právě vzájemná souhra, vynucovaná právě principem spojitých nádob, je tím, s čímž zákonodárce v této oblasti počítal. Ústava i zde pracuje s dobrou vůlí všech zúčastněných, kteří zohledňují zájem celku a staví ho nad své partikulární zájmy, přitom se navzájem kontrolují. ČNB vládu tím, že přirozeně brzdí její chuť k volnému utrácení, vláda zase může svou dobrou rozpočtovou politikou tlačit banku k měkčí měnové politice.

Michlova sveřepá snaha hlídat inflaci i za cenu přibrzdění ekonomiky se dostává do jistého napětí s dikcí zákona, který, pokud to neohrožuje hlavní cíl měnové stability, předepisuje ČNB, aby podporovala ekonomickou politiku vlády i celkovou politiku Evropské unie (sic!). Zároveň je symbolicky důležitá v tom, že velmi názorně a viditelně dokládá, že dělba moci v ČR pořád ještě funguje. Vláda nemusí s ČNB souhlasit, ale musí její moc zohlednit ve své hospodářské politice. A to je pro Andreje Babiše největší problém. Vědomí, že tu ve směřování státu není absolutním suverénem a že svou moc musí omezovat a brát do úvahy i názor jiných, kteří nejsou vázáni slibem voličům ANO, nýbrž všem občanům.

Vláda samozřejmě nemusí dělat nic a může klidně jet dál směrem k bezstarostnému růstu deficitů, označených manipulativně jako investiční či prorůstové. Pak ale bude ČNB brzdit dál, což bude pro ekonomiku a stabilitu státních financí ještě mnohem horší. První varování a výzva k souhře ještě tolik nebolí, to druhé by už bylo zatraceně nepříjemné. Pro všechny, nejen pro Babiše a jeho volební sliby.