Kdo nedosáhne na Vinohrady, nezažívá jen ekonomické omezení. Má pocit, že byl vyřazen z normálního života, jako by bez dvou pokojů, kuchyně s ostrůvkem a vlastnického zápisu v katastru nebylo možné dospět, založit rodinu ani se ráno podívat do zrcadla bez jemného pocitu frustrace a ponížení.

Byty jsou skutečně drahé, výstavba se vleče a představa, že si mladá rodina bez pomoci pořídí vlastní byt v Praze, patří spíš k rodinným legendám než k realistickým finančním plánům. To je jistě problém. Ale je to úplný popis skutečnosti? Je opravdu schopnost proměnit třicet let budoucích příjmů v několik desítek metrů čtverečních lakmusovým papírkem dobrého života?

Dnešní třicátník má vyhlídky na vyšší věk dožití, cestuje levněji, má dostupnější a účinnější zdravotní péči, více osobní svobody, méně fyzicky zničující a časově náročnou práci než kterákoli generace před ním. Přesto je v depresi.

David Bowie v jednom z rozhovorů poznamenal, že mládí nosí neštěstí jako projev marnivosti, téměř jako odznak slávy. Být spokojený působí v určitém věku příliš obyčejně; člověk chce cítit, že právě jeho drobná ramena nesou tíhu světa.

Tato potřeba si v každé generaci najde jinou podobu. Jednou je to válka, jindy dusivá morálka rodičů, klimatická úzkost nebo nemožnost koupit si byt. Dnešní nespokojenost se tak u nás zkrátka často vyjadřuje cenou za metr čtvereční.

Česká posedlost vlastnictvím má navíc zvláštní intenzitu. Jak ukazuje mezinárodní srovnání, i v bohatých zemích jako Německo, Švýcarsko nebo Rakousko žije ve vlastním významně menší podíl lidí než u nás a nájem tam není brán jako společenská potupa.

U nás je oproti tomu nájem pořád chápán jako čekárna na skutečný život. Člověk sice bydlí, ale ještě ne tak docela. Pořád platí někomu cizímu, pořád není definitivně svázán se zemí.

Je v tom kus české zkušenosti: nedůvěra k institucím, privatizace, vzpomínka na doby, kdy úspory mizely a cihly zůstávaly. Západ ukládá důvěru do smluv, fondů a pravidel. Čech do bytu, podílu na společných částech domu a sklepa o výměře dva a půl metru.

Bytů jistě potřebujeme víc, povolovací řízení kratší a města méně nepřátelská k nové výstavbě. Více stavění může srazit ceny a zbavit dnešní nespokojenost jejího nejpádnějšího argumentu. Bylo by však překvapivé, kdyby ji odstranilo docela.

Každá generace potřebuje něco, na čem změří nespravedlnost světa. Dnes tuto roli plní nedostupný byt, zítra ji převezme něco jiného. Katastr nemovitostí ostatně dokáže přesně zaznamenat, komu co patří. Jen hodnotu života se stále nedaří převést na metry čtvereční.