Není to žádná nová informace, ale o to více se jí vyhýbáme. Velký oblouk dělají především politici, kteří minimálně od roku 1990 vědí, že se tato demografická vlna valí a postupně nás spláchne. A přesto se všechny nutné kroky k udržení penzijních solidárních systémů spíše odkládají. Dělají se pouze kosmetické ad hoc změny, na celkový kontext blížících se horizontů stáří se nemyslí.

Je to s podivem. Demografie přece není, jak se říká, žádná jaderná věda. Počítá se zkrátka s průměrnými přírůstky a úbytky a s růstem věku vlivem lepšího zdravotního systému, takže všichni tak nějak víme, co přijde za dvacet, třicet, padesát let. Dá se to vcelku snadno spočítat. Kupříkladu v Česku všichni vědí, že období velké porodnosti v 70. letech vytvořilo obrovsky silnou generaci takřečených Husákových dětí, která se za pár let chystá otřást sociálními systémy. A přece se nikdo neobtěžuje s tím, aby se na tento tlak připravil.

Návrhy, aby se výnosy z privatizace po roce 1989 vložily do velkého národního penzijního fondu, který bude základem pro zvládnutí náporu stále starších lidí ve společnosti, nepadly na úrodnou půdu. Výnosy bylo nutné spotřebovat hned, neodkládat na zítřek. Sklon spálit vše tady a teď, neboť jindy nežijeme, vládne politice dodnes a spíše ještě sílí. Pozdně moderní rizikové společnosti to zkrátka neumí jinak: rizika odmítáme tak dlouho, dokud neudeří v aktuálním čase. Až pak je řešíme. Všechno se dá odkládat, dokud to nemá okamžité dopady. A dopady na důchodový systém jsou přece pořád tak vzdálené i u těch zatracených Husákových dětí.

Samozřejmě že nejsou. Demografii si lidé vymysleli právě proto, aby uměli pracovat s vytvářením své budoucnosti a byli připraveni na rizika, kterým se nedá vyhnout. Nejen z pohledu české politiky to však vypadá jako modernistická utopie. Tvrdá data, jež se vzhledem ke stále katastrofálnější porodnosti budou ještě zhoršovat, jasně dokládají, že peníze na důstojné důchody budou stále ubývat a že rozsáhlé solidární systémy penzí se stěží udrží. Nehledě na to, že pocit mezigenerační solidarity není pevná jistota, na níž se dá jen tak do budoucna stavět.

Téma v aktuálním vydání Eura ukazuje český penzijní systém jako svého druhu letadlo, o jehož zabezpečení se nikdo příliš nestará, protože horizont politického rozhodování je dnes kratší než rok či dokonce měsíc. Politika a ekonomika by však měly fungovat jako aplikovaná demografie.

Pokud tedy stále platí moderní pojetí moci, v němž se chápe vládnutí jako spravování možností života rozsáhlých populací, včetně starosti o jejich zdraví a bezpečnou budoucnost.

V Česku stále jen sedíme v rozkmitaném letadle a čekáme, že všechno dobře dopadne. Jako ti nevyléčitelní fatalisté utěšující se slavnou Keynesovou větou, že „v dlouhodobém horizontu jsme všichni mrtví“. A nenajde se politik, který by se tomuto odevzdání se osudu postavil. Nikde, natož pak v otázce penzí.

Nezbývá než letět a hodně křičet, třeba to varování přece jen někdo uslyší.