Zpočátku se zdálo, že sledujeme bezohlednou politickou pomstu za ústavně problematické nejmenování jednoho ministra. Postupně se ze sporu stal otevřený boj o mocenskou rovnováhu, s níž počítá česká ústava. Ale proč se vlastně z prezidenta stal veřejný nepřítel č. 1, „lídr opozice“, na němž premiér a jeho koaliční partneři postavili novou vládní strategii Antipavel?

Otázku je třeba jasně odstínit od minulosti. V ní totiž premiér Andrej Babiš s prezidentem (Milošem Zemanem) nebojoval. Naopak mu téměř ve všem přikyvoval, ponechával jeho politické choutky bez odezvy, ačkoliv Zemanovo proputinovské a prosiovské naladění bylo v rozporu s tehdejší vládní politikou. Prezident Zeman neměl žádné omezení při jmenování velvyslanců, kde si prosazoval svou. Zeman si přitom vykládal ústavu zcela svévolně až zlovolně. Babišovi to nevadilo, konzultovat chodil, jak si prezident řekl. Vůči Zemanovi projevoval nekritickou úctu. Nic nenasvědčovalo tomu, že by v prezidentovi viděl nekalou mocenskou konkurenci. Co se tedy nástupem Petra Pavla změnilo?

Pavel předně porazil Babiše v plebiscitu a dodnes ho poráží v jeho vlastní disciplíně, kterou je přirozené setkávání s občany a kumulace davů. Babiš nejen nepřekonal minulou porážku, ale v jisté až populisticky laděné všudypřítomnosti prezidenta mezi lidmi vidí nebezpečnou konkurenci. Pavel se zdá být skoro lepší v tom, v čem měl být Babiš navždy nepřekonatelný. A tady se zřejmě narodila nová strategie Antipavel, na niž naskočily nejen všechny propagandistické síly vládní koalice, včetně stranických mediálních ochranek od placených ministerských influencerů po vládě nakloněný tisk či tendenční XTV, ale především sami koaliční politici. Ti se předhánějí v tom, kdo prezidenta více pohání a shodí, očerní a potřísní žlučovitou tekutou nenávistí, přičemž se usazuje nejen stereotypní slovník nenávisti (prezidentčík apod.), ale využívají se i zcela vymyšlené zprávy (prezidentský pár nepovstal na hymnu…).

Antipavel se tak stal hlavním spojujícím prvkem vládnoucí koalice, prezident je společným nepřítelem, tmelem jejich spolupráce, kterou už nelze vysvětlit jen touhou po pomstě za jedno nejmenování. Ve způsobu popisu politické bezvýznamnosti prezidenta a jeho nadbytečnosti v politickém systému, protože všechny klíčové pravomoci má přece vláda, se skrývá snaha vytěsnit hlavu státu na okraj zájmu. Není to jen příprava na příští prezidentskou volbu, v níž by chtěla mít koalice „svého souhlasícího prezidenta“, nýbrž pokus vytěsnit figuru prezidenta z politického provozu a udělat z něj parazita systému.

Je to faktické přepisování ústavy, v níž není prezident jen tak pro nic za nic označen za „hlavu státu“ (viz článek 54). Marginalizovat a dehonestovat hlavu státu je totéž, co plivání na základní dohodu s občany, kteří také hlavu státu volí přímo, nikoli zprostředkovaně, jako je tomu u vlády a premiéra, proto také o ni projevují takový zájem (negativně i pozitivně). O hlavě státu lze těžko říct, že je někde, doma či v cizině zbytečná, protože bez hlavy se lidem i jejich společenství těžko žije. Navíc je jí jako hlavě věnována řada důležitých pravomocí, bez nichž politický systém v Česku nemůže řádně fungovat. Vytvářet dojem, že hlava státu je něco jako politický outsider či kladeč věnců, zdá se být marná. Nikdo tomu neuvěří. Už proto, jak moc se snaží Babišova vláda tuto hlavu odetnout či strčit za závěs. Kdyby neměla klíčový politický význam a smysl, nikdo by proti ní nebojoval. Nikdo by nenaskočil na strategii Antipavel.

Skutečně: sledujeme vážný boj o charakter státu, který vláda dnes vykresluje jako bitvu o záchranu parlamentarismu před poloprezidentským či dokonce prezidentským systémem. Není falešnějšího dilematu. Spor, který jenom nesledujeme, protože jsme ho jako občané přímo účastni, probíhá o rovnováhu výkonné moci, s níž ústavní založení republiky počítá. Ústavodárce přitom vždy pracoval s předpokladem dobré vůle politických aktérů, tedy s ochotou dohodnout se na praxi vyvažování moci zejména ve sdílených pravomocích. Pokud premiér s prezidentem nechce vůbec mluvit, protože „nemá čas“, neboť na rozdíl od hlavy státu musí dělat konkrétní politiky, těžko o dobré vůli mluvit. Arogance moci se projevuje nejvíce právě přehlížením ostatních aktérů politické hry a jejich vytlačováním do říše bezvýznamnosti. Nejvíce v takových případech vadí to, že pravda moci není na jedné, nýbrž na obou stranách. Ty se musí dohodnout na minimu: na efektivních způsobech, jimiž se bude zprostředkovávat vzájemný nesouhlas. Vynucovat si trucem či nátlakem vyrušení druhého aktéra je nejen nepřípustné násilí, ale hlavně totální selhání politiky, která si moc toliko půjčuje, ale nevlastní ji.

Hazard s propůjčenou mocí je jediná skutečná zrada na voličích, o níž má smysl jako o zradě hovořit. Je to totiž zrada společenské smlouvy, v níž se politici a lid zavazují, že političtí aktéři spolu budou v zájmu lidu mluvit a jednat. Lid přežije neshody a názorové disonance, co nesnáší je přehlížení sebe jako politického suveréna, jemuž slouží premiér stejně tak jako hlava státu. Je na čase jim všem to hlasitě připomenout…