I život je koneckonců – a je v tom dlouhá tisíciletá tradice – třeba brát jako zadlužení, dluh, za nějž celý životaběh splácíme těm, kdo nám život dali. Dítě je pak hlavní splátka dluhu rodičů za svůj darovaný život. Jakkoliv jde z pohledu dětí o vznik nového dluhu. Logika daru a dluhu tu nějak splývá navzájem. Je ale zřejmé, že tuto ekonomii nějak pohání bytostné chybění (či přebytek) něčeho na začátku. Bez tohoto chybění/přebytku – bez toho zadlužení – by se život nerozběhl.

Dluh se tak postupně stává i pohonem moderního života, i když je to dluh chápaný jako vypůjčený kapitál využívaný k uskutečnění vlastních snů či plánů. V pozdním kapitalismu to ale zašlo ještě dál. Jak ve svém díle (Znaky a stroje, Vládnutí dluhem, Vytváření zadluženého člověka atd.) předvádí italský sociolog a filozof Maurizio Lazzarato, lidé se v dnešní pozdní době stali sami kapitálem, což se vyjadřuje i v jazyce, viz například sociální, kulturní či prostě lidský kapitál („kapitál je sémiotický operátor,“ říká psychoanalytik Félix Guattari). Kapitál je všudypřítomná metafora života. Na vlastním životě, dokládá italský filozof, pracujeme jako na investici, proto se také všechno − vzdělání, zdraví, bydlení, zábava, vztahy − mění v investici do podniku s názvem Já. Všichni jsme „sebepodnikatelé“: investujeme do sebe, abychom se zhodnotili jako investice a získali tak další kapitál, který znovu investujeme, a tak pořád dokola. Kdo se nezhodnocuje, odpadá z trhu, vylučuje se z projektu seberealizace jakožto zhodnocování lidského kapitálu.

Ani tady to rozhodně nejde bez dluhu. Musíme si na své kapitálové zhodnocení opět vypůjčit, abychom pak tuto půjčku v různých podobách vraceli celý život. Kapitalismus stojí a padá s tímto vtažením do koloběhu investice a dluhu. Stát mimo něj už neznamená pouhé vyloučení z trhu, ale fakticky úplnou ztrátu sebe. Kdo se nezadlužuje, aby rozvinul své kapitálové možnosti, ztrácí to nejcennější – vlastní důstojnou existenci.

Pokud logika dluhu/investice funguje na rovině jednotlivce, musí nějak působit i na agregátní úrovni. A tak se i státy zadlužují, aby byly schopné uskutečnit svůj obrovský potenciál, tedy kapitál. Pozitivní roli dluhu jakožto investice nelze popřít, je-li v našem globálním systému motorem všeho.

Ekonom Jan Švejnar tak není úplně vedle, když tvrdí, že zadlužení může být pozitivní, jde-li o kreativní investici. Česká ekonomika by se mohla skrze velký státní dluh a vyšší rozpočtový deficit skutečně nějak rozjet, pokud se podaří ve velkém uskutečnit vnitřní kapitálové možnosti lidí. Nejde totiž jen o to, že investice třeba zvýší výrobu nebo pomůže k nárůstu pracovních míst nebo bude mít multiplikační ekonomický efekt na celou společnost. Dobrý dluh, a něco takového snad opravdu existuje, by měl otevírat kapitálové možnosit co největšího počtu Já, která tvoří společnost.

Něco takového se ale těžko zaručuje na úrovni státu. Ten je nanejvýš schopen masově rozvíjet infrastrukturu, která přináší peníze, jež potom mohou lidsky tvořit. Proto jsou také infrastrukturní dluhy považovány za investiční. Takovou investicí a dobrým dluhem ale mohou být i peníze vložené do infrastruktury mentální, tedy do školství, v němž se tímto způsobem mohou postupně kreativně rozvíjet všechna Já, která se dostanou na svět. Každá vláda, i ta Babišova, má tedy možnost zadlužit se i jinak než čistě kvantitativně. Dobrý dluh musí být nutně kvalitativní, jenže k takovému rozvojovému dluhu v Česku chybí odvaha. A tak nakonec vždy končíme v debatách o námitce „vyhazování peněz na beton“, protože ten je největší jistotou kapitálového zhodnocení a návratnosti a také udržení koloběhu dluhu.

Šéf Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl namítá v debatě s Janem Švejnarem něco velmi podobného. Státní deficity rozjezd ekonomiky téměř nikdy nepřinášejí. A pokud ano, a všechno se nespálí hned ve všemožné spotřebě, kam patří i některé základní veřejné služby, je to většinou právě onen příliš snadný a tak lehce prosaditelný „betonový efekt“. Vrabec v hrsti, ačkoliv se nabízel holub na střeše, jen jsme tak daleko nechtěli, báli se jít. Hampl potažmo naznačuje, že vlády nejsou schopny alokovat prostředky tam, kde dluh zapracuje efektivně a dlouhodobě pro celou společnost. Z dluhu se tak, bohužel, téměř nikdy nestane kreativní investice.

Proto je také tak důležité držet dluh na uzdě. Řeší se tím preventivně kvadratura kreativního dluhu, neboť se tím omezuje i hloubka závislosti, kterou dluh v systému nutně/chtěně vyvolává. Hampl jako by říkal: kapitál pracuje i na státní úrovni jako droga, dejme si na ni raději pozor, je to proto velmi zlá paní. Brát nakonec musíme všichni, jinak umřeme, ale musíme to dělat kreativně, tedy řízeně a rozumně.

Dobrý dluh může v tomto, možná až příliš radikálním řešení dál zůstávat mimo mírně prodrogový koridor, jako určitá meta, po níž politici mohou ve chvílích krize sáhnout. Hampl má nakonec největší pravdu v tom, že v takové fatální krizi dnes nejsme. A tak nemá smysl nastřelit se kapitálově tak, jako by byl konec světa. Další mohutné zadlužení není nutně lék, je-li to zároveň nebezpečná silná droga. A tak jako u každého léku, který léčí, ale může i zabíjet, platí poučka přiměřené míry. Hampl je na její straně, Švejnar věří léku více než drogovému riziku. Babišova vláda si teď může vybrat cestu středem mezi oběma extrémy, ovšem s trvalým vědomím, že dluh je život i smrt a že je třeba stále hlídat pole závislosti, tedy dluhové přiměřenosti. V tomto umění vyvažování se skrývá kouzlo moderní tvořivé politiky, která se odlišuje od populismu čiré závislosti…