Na první pohled vypadají nová srovnávací čísla PISA 2026 jako katastrofa: za posledních dvacet let prudký propad ve všech disciplínách, které PISA pro patnáctileté děti sleduje. Matematika a přírodní vědy bývaly v Česku excelentním oborem, dnes padáme na dno. Skoro již tradičně relativně slabé schopnosti čtení a porozumění jsou ještě podstatně horší, než byly. Téměř 70 % dětí není schopno rozumět delšímu textu, protože se vystačí s digitální komunikací v krátkých zprávách či s videoodkazy.

V mezinárodním srovnání to už ale taková hrůza není. V rámci Evropské unie patříme k nejlepším, před námi jsou země jako Rakousko, Estonsko nebo Polsko, hluboko za našimi patnáctiletými ale zůstávají jejich vrstevníci v sousedním Německu, ve Francii i v mnoha dalších zemích. Za dvacet let je vidět propad téměř v každé evropské zemi, někde více, někde méně. Společný trend ale svědčí o civilizačním či kulturním úpadku, zvláště když se srovnáváme s čelem PISA tabulky, které vévodí Asiaté: Číňané, Japonci, Korejci. Vzdělání v těchto zemích se zdá být efektivnější, výkonnější, paradoxně méně spoléhající na zdroje moderních technologií, z nichž ale moderní asijské země dnes rostou. Civilizační vlak nám ve výkonu ve vzdělávání neujíždí proto, že nové technologie nemáme, nýbrž proto, že na ně příliš spoléháme. A žáci a studenti se o ně opírají moc, přesvědčeni snad o tom, že v nich je budoucnost vzdělaného lidstva. V asijských zemích mají samozřejmě technologie také rychle po ruce, ale není to důvod k tomu, aby uživatelé nevěděli vůbec nic, natož aby nerozuměli běžnému textu a jeho souvislostem. Technologie stará, literární kultura čtení a psaní, tu jde ruku v ruce s technologií novou, s digitálním světem propojených sítí, obrazů a znalostí. V Česku se dokonce ukazuje, že používání umělé inteligence při učení či nasazování internetových aplikací všeho druhu výkon nezvyšuje, nýbrž snižuje. Digitechnologie znemožňuje vzdělání ve smyslu získání nějakých schopností a vědomostí, nikoli v uživatelském smyslu, tam jsou naopak čeští žáci vcelku pružní a schopní. Prosadila se mantra: to se nemusím učit, najdu si to na sítích.

Dalo by se to shrnout i stručněji a provokativněji: technologie brání učení, protože české děti umí skvěle obejít učení technologickou protézou, snad aby se vyhnuly nutnosti špinit si mozkové závity „nesmyslnými“ vědomostmi, které lze snadno a kdykoli vytáhnout z externích pamětí všeho druhu. Další souvislosti PISA 2026, shrnuté v obsáhlé a podrobné kontextuálně rozpracované zprávě, navíc dále naznačují, že největší problém českého školství je ztráta schopnosti se učit. Patří sem nejen malá trpělivost, ale také neochota překonávat překážky. Malá motivace k lepšímu výkonu v čemkoliv, co se ve škole učí. Procvičování či trénink, bez nichž se učení čehokoliv neobejde, se stalo „zlým drilem“, který bere dětem svobodu a hravost. Je to paradox, neboť v jiných oblastech – například ve sportu či v hraní na hudební nástroj – jsou nutná námaha a opakování považovány za poznanou nutnost k osobnímu růstu v dané oblasti. Ve školních předmětech, které PISA sleduje (matematika, přírodní vědy, čtení, tedy porozumění textu), je taková pravidelná námaha považovaná téměř za šikanu a znásilňování dětí a jejich svobodného rozvíjení. Přitom platí téměř opak: kdo takto znemožňuje dětem procvičovat mozkové buňky a paměť, omezuje jejich možnosti seberozvoje, což nakonec škodí nejen dětem, ale i celé společnosti, která ve smyslu ukazatelů PISA viditelně „hloupne“.

Kromě uvadající schopnosti učit se bije v Česku do očí ještě jedna důležitá okolnost: totiž masivní svázanost získaných dovedností a znalostí se socioekonomickými poměry. Vždyť rozdíl mezi dětmi s dobrým zázemím proti těm, které ho nemají a jsou spíše znevýhodněné, je opravdu propastný (od průměru 490 je to až sto bodů!). Česko má sedmou nejnižší prostupnost systémem, vzdělanostní mobilita je tu velmi nízká, na rozdíl od jiných i úspěšnějších zemí, a to nemusíme hned do Asie. I sousední Polsko na žebříčku nad Českem nenechává potenciální talenty ze sociálně slabších rodin propadat tak, jak se to děje v ČR. Celkový vzdělanostní průměr pak prudce zvedají děti dobře zajištěných rodičů z víceletých gymnázií, které ve výsledcích dosahují až k vrcholu PISA pyramidy. Prudce ho naopak tlačí dolů děti z chudých a méně majetných rodin.

Česká společnost je přitom většinou považována za sociálně velmi soudržnou, protože je ve svém založení dlouhodobě rovnostářská. PISA srovnání naopak odhaluje obrovskou nerovnost možností do budoucna, velkou sociální prasklinu už na začátku života. Tentýž trend je vidět v sousedním Německu. Společnost se ostře rozděluje už v době, kdy vzniká její budoucnost, a to asi není úplně ideální. Jakkoliv by se mohlo zdát, že napětí a vymezování je přece tím nejlepším tahounem konkurenceschopnosti a budoucího všeobecného růstu společnosti.

PISA 2026 má tedy pro Česko dvě hlavní důležitá zadání: naučit se učit, což je schopnost, která se ze školy nejvíce přenáší do běžného života, a nabídnout i cestu pro ty, kteří na takové hledání nemají peníze, i když jejich potenciál určitě není předem k zahození…