Západní civilizace zvítězila. Před sto lety se lidé dožívali sotva padesáti let, každé šesté dítě zemřelo dřív, než začalo mluvit. Většina rodin neměla ani elektřinu ani koupelnu. A dnes? Devadesát procent stále početnějšího lidstva už má střechu nad hlavou, teplou vodu i přístup k lékaři; práce mizí rychleji než bída. Nikdy v dějinách nebyla úmrtnost nižší, vzdělání dostupnější a průměrná délka života delší. Hlad, který po staletí formoval dějiny, ustoupil obezitě. Přesto soudobá atmosféra tak trochu připomíná konec večírku, kdy se světla rozsvítí a vůně vína se promění v kyselý zápach… Lidé jsou podráždění, přestože jim vlastně nic nechybí. Všechno, o co kdy stálo za to bojovat, bylo dosaženo – a tím ztraceno.

Západní člověk se ráno probouzí do pohodlí, o jakém jeho dědové ani nesnili, a přesto cítí prázdnotu. Neví, čím by trpěl, a tak trpí sám sebou. Když Dostojevskij psal svoje Zápisky z podzemí (1864), vymyslel první postavu, která žije v přetlaku vědomí. Má vše, co rozum žádá, a přesto nenachází důvod k žití. „Jsem nemocný člověk,“ říká nemocný věděním, že už není zač umírat. Moderní člověk je jeho potomkem. Má veškeré možnosti, a právě proto nemůže nic chtít. Všechno je dostupné, ale nic není důležité. A když už ani bolest není jistá, začne si ji vyrábět. Drobnými rozhořčeními, symbolickými válkami, existenciálními dietami.

Morální divadlo a nová bída 

Politika už dávno není o moci, nýbrž o „čistotě“. Kdo dnes potřebuje program, když může mít postoj? Všechno se proměnilo v rituál veřejné ctnosti. Zbavená zla, společnost se ho sama ujímá v roli. Menstruační chudoba, horká Palestina anebo klimatická vina. To vše jsou jen morální rekvizity ve velkém performativním náboženství, které nahradilo víru. Není podstatné, kolika ženám chybí vložky ani komu patří Jeruzalém. Podstatné je, kdo právě drží prapor dobra. Všichni se stylizují do obětí, protože jen oběť má dnes kredit. 

Málokdo hladoví, ale všichni jsou nespokojení. Muži ztratili směr, ženy jsou unavené z rolí, které měly být osvobozující. Na sociálních sítích se střídá závist s nechutí, zříme nekonečné srovnávání s cizím štěstím. Tohle je nová bída: bída relativní, digitální a měkká. Žádné bomby, žádné zákopy, jen tichá epidemie nedostatku smyslu. A stejně jako kdysi onen čelověk iz podpolja, i my si začínáme uvědomovat, že největším utrpením je nepotřebnost. Člověk, který nemá komu sloužit, si začne vládnout sám – a pomalu se rozkládá. Mír je příliš tichý. Algoritmy to vědí a servírují nám konflikty v dávkách, jež udržují tep. Hněv se stal zábavou, morálka sportem. Každý den nový skandál, nový viník, nové hromadné pohoršení. Západní člověk se naučil užívat si hněv, neboť je to jediný pocit, který ještě něco připomíná. Vztekat se znamená existovat. Dostojevskij by řekl, že jsme se „naučili milovat své rány“. 

Otupělost po stálém hluku 

Když vymizel vnější nepřítel, obrátili jsme se dovnitř. Požíráme se navzájem, pomalu a s chutí. Každý den potřebujeme někoho, kdo bude morálně „méně čistý“, aby bylo možné si připadat čistými. Z kultury vznikla inkvizice, z veřejné debaty tribunál. Západní člověk – nasycený, tolerantní, ekologicky vědomý – se stal autokanibalem dobra. Jeho hřích je nadbytek ctnosti, jeho pokáním je veřejné rozhořčení a jeho spásou je získaný lajk. 



Všude hlasy, světla, titulky. Každý křičí o spravedlnosti, každý se cítí ublížený. Světem se šíří novodobá kakofonie dobra. Koncert, v němž se všichni překřikují, aby dokázali, že ještě existují! Svět běsní a já už to neslyším. Ne snad proto, že bych se povznesl, ale protože všechno zní stejně hlasitě. Emoce se staly hlukem, hluk kulisou. A lhostejnost není výsledek cynismu, ale přesycení citů. Michel Houellebecq kdysi napsal, že „civilizace umírá na únavu ze sebe samé“. Ano, přesně tak to působí: jako společnost, která dosáhla vrcholu, a teď se líně otáčí kolem své vlastní prázdnoty. Scrollujeme dál a dál, unavení, rozptýlení, téměř spokojení. Je to tichá smrt. Není tragická, spíše pohodlná. A možná právě proto definitivní.