Přiznání, že jádro mělo ještě dostat šanci, přichází opožděně i ze strany šéfky EK, která, jak známo, seděla ve vládě Angely Merkelové, když její kabinet v roce 2011 schvaloval odstoupení od jádra, tehdy naplánovaného na rok 2022 (stalo se až v roce 2023). Odmítání jaderných zdrojů totiž zásadním způsobem přispělo k jiné diverzifikaci energetických zdrojů směrem k méně stabilním obnovitelným zdrojům na celounijní úrovni. Německo mělo být a také bylo vzorem, na němž se mělo ukázat, že to jde. Jen si vytyčit cíl a jít důsledně za ním.

Foto: Shutterstock

Na papíře to nebyl problém. Odklon Německa (Energiewende čili energetický obrat) od uhlí a jádra k plynu a OZE vznikl jako všeobecná společenská shoda, jakkoliv podniková sféra už tehdy upozorňovala na rizika ve stabilitě sítě, budou-li chybět pevné vyrovnávací, na počasí nezávislé zdroje. I byznys nakonec pod tlakem mohutné politické a společenské shody odchod od jádra podpořil, samozřejmě také proto, že v budování nové sítě OZE dotované státem viděl příležitost vydělat.

Vše se to tehdy dělo v reakci na jadernou havárii v japonské Fukušimě, tedy pod emocionálním tlakem. Nedá se ale říct, že by racionalita chyběla. Společenská debata o novém směřování energetiky byla intenzivní a všudypřítomná. Plán sám o sobě špatný nebyl, jen se nepočítalo s tak prudkými geopolitickými změnami, jaké přišly v podobě konfliktu s Ruskem a výpadku levných energií z Východu, které měly být ekonomickým polštářem celé proměny. Jakousi dotací zvenku.

Kdo za to tedy může? Zásah vyšší moci, nebo chyba ve strategickém politickém uvažování, které s takovými riziky „energetické smrti“ počítat má? Kancléř Merz i šéfka EK dnes přiznávají, že šlo o špatné strategické rozhodnutí, jenže co s tím, když drtivá většina byla tehdy pro. Vždyť pro zákon formulující nejen odstavení jádra, ale také celou zelenou proměnu energetiky hlasovalo tehdy 513 z 600 poslanců! Pro byly CDU/CSU, FDP, SPD, a samozřejmě také Zelení. Proti stála jen extrémní část levice, a ta spíše proto, že nový plán považovala za málo radikální.

Řečeno dnešním českým politickým populistickým jazykem: lidi to v Německu chtěli, s tím se nedalo moc dělat. V průzkumech bylo pro až 65 % lidí, 70 % nemělo nic proti instalaci větrníku za svým domem.

Odstoupení od jádra v Německu se dnes jeví jako celospolečenské omámení, národní hypnóza, v níž Němci zapomněli na princip opatrnosti, která má dávat možnosti ke změně směru. K němu byla šance po začátku války na Ukrajině v únoru 2022, vláda Olafa Scholze (SPD) se Zelenými jako druhou nejsilnější stranou nenašla k této změně odvahu. Odklon od jádra už byl v závěrečné fázi, objem proudu, který poslední elektrárny dodávaly, dosahoval osmi procent. Celospolečenská hypnóza pod vlivem války tentokrát v opačném směru neproběhla. Jádro skončilo.

Ursula von der Leyenová, která jako ministryně práce a sociálních věcí zvedla proti jádru v Německu ruku v roce 2011 a v unijních strukturách byla vůči jeho budoucnosti naladěna kriticky, dnes mluví o cenově výhodných nízkoemisních jaderných zdrojích. To je otočka o 180 stupňů.

Jenže právě příklad Německa přece ukázal, že realita není tak jednoduchá. Neplatí jedna nebo druhá strana, pravda je někde mezi, v zóně šedi. Žádnou jadernou elektrárnu nelze dnes postavit bez účasti státu. Je to příliš náročná operace. Byznysová výnosnost i návratnost jsou vzhledem k očekávaným nižším cenám na desetiletí.

Nejasná byznysová logika je také tím, co dosud brzdí rozvoj malých modulárních reaktorů (SMR), o nichž se mluví i v Německu jako o cestě, kterou se jádro jednou do země vrátí. Byznys SMR odmítá ze dvou důvodů, přičemž oba mají podobnou váhu. SMR nikde nepracuje, takže si to nikdo neumí představit, a potom: chybí přesvědčivý výpočet ekonomické návratnosti. Novou Energiewende brzdí stejný ekonomický faktor, jaký brzdí tu první, dnes považovanou za nepovedenou.

Přiznání, že odchod od jádra byla chyba, by neměl být nahrazen opačným extrémem, tedy maximální evropskou sázkou na jádro, jakkoli ji patnáct zemí evropské jaderné aliance včetně Česka stále silněji v EU prosazuje. Pozdní přiznání Merze a Leyenové v otázce jaderné energie přináší jiné poznání. Všechny, i ty nejlepší plány mohou ztroskotat, proto je tak důležitá diverzifikace zdrojů, ať už jde o ty finanční, energetické, či jakékoliv jiné.

Evropa potřebuje novou Energiewende tohoto typu, spojující výhody OZE, stabilního nízkoemisního jádra a moderních plynových technologií. Česko jde tímto novým směrem pomalu už dlouho, jen se teď od cesty neodklonit a neodmítat v zájmu energetické bezpečnosti celé společnosti ideologicky nic: ani OZE, ani jádro.