Jestli v něčem měla současná vládní koalice pravdu, pak v tom, že jí minulá vláda Petra Fialy zanechala nafouklý, nerealistický rozpočet s řadou rozpočtových chyb. Když tedy opravený přepočítaný rozpočet označovala ministryně financí Alena Schillerová za realistický, dalo se s tím souhlasit. Ne tak už s adjektivem „poctivý“, které rozpočet od ministryně také získal. Vláda totiž poctivě nepřiznala, že velikost deficitu není nutná, ale je jen důsledkem neochoty věnovat se konsolidaci rostoucích schodků, jak kabinetu nařizoval zákon. Rozpočet zákon ignoroval, s alibistickou kličkou, že pro rozpočty schvalované v rozpočtovém provizoriu taková zákonná povinnost neplatí. Ukázkově nepoctivé…

Příprava letošního rozpočtu, který má být znovu férový, realistický a poctivý, je ale ještě horší. Zatímco minule existovaly alespoň rámcové návrhy a plány, jak plnění rozpočtu na příští rok bude vypadat a která kapitola poroste a která půjde naopak dolů, letos se čaruje s čísly ve vzduchu. Ministryně financí se ohání zákonem, který prý před předložením rozpočtu vládě takové zveřejňování zakazuje. To ale není pravda. Příprava rozpočtu by ani v Česku neměla být neveřejná tajná záležitost, protože jde o veřejné peníze, kde je naopak maximální transparentnost žádaná, ba nutná. Občané by dokonce měli mít právo vidět na každou korunu, která je z veřejných zdrojů vydávána. Moderní digitální prostředky to umožňují, proč tedy nevidět i do toho, jak se o rozpočtu konkrétně v číslech uvažuje, když je sestavován?

Nejde jen o kontrolu výdajovou a příjmovou, tedy o jakési veřejné účetnictví, které si může každý kritický občan provést sám. Informační otevřenost v přípravě rozpočtu má velký politický smysl, neboť ukazuje, jak politici přemýšlejí o využívání veřejných peněz a jaké priority v jejich výběru a distribuci mají. Rozpočet je centrem politického snažení, v něm se koncentruje politický boj, protože bez peněz se obvykle nic neprosadí a nikam nepohne.

Veřejná diskuse nad novým rozpočtem je více politická než ekonomická, právě proto má být co nejotevřenější a co nejdetailnější. Vládní koalice premiéra Andreje Babiše tuto diskusi nahradila inscenačním představením klanění se ministrů Aleně Schillerové, která ještě kdysi vytvářela dojem odpovědného ochránce veřejných peněz, který musí držet kasu, protože všem se zkrátka jen tak rozdávat nedá. Z letošních jednání se naopak zdá, že každý dostane, co potřebuje, protože programové prohlášení vlády musí být naplněno. A program vlády je posvátná kráva demokracie. Ostatně minulá vláda dojela právě na to, že program neplnila.

Přitom srážka s omezenými možnostmi veřejných financí ukazuje, že strategie „všichni dostanou, co potřebují“, realistická není. Rozpočet tedy nemůže být ani ekonomicky poctivý, přehlíží-li souvislosti rostoucí dluhové angažovanosti, z níž by každá normální domácnost měla zatraceně těžkou hlavu. Aktuálně vládnoucí reprezentanti státu ale vytvářejí dojem, že o míru zadluženosti nejde, protože splněný slib je více než strach z vysokých nákladů na splátky deficitních peněz, které si nakonec vždycky nějak půjčíme.

Jistě, sliby plněné rostoucími dluhy jsou možná legitimní politická strategie, ale právě proto by neměl být problém ji férově a poctivě přiznat. A kdy jindy by se o míře těchto společných dluhů, které budou ze společné pokladny splácet i ti, již tuto vládní koalici nevolili, mělo jednat než právě při přípravě rozpočtu. Kdy jindy by se měla dělat politika? Například otevírat otázku mezery mezi pěknými sliby a náklady na ně, které můžou být přijatelné, jde-li o priority, bez nichž se nedá žít, což mohou být například sociální výdaje, chápané většinou občanů jako nutné. Je ale potřeba o těchto věcech otevřeně mluvit, ne se schovávat za nekonkrétní mediální ministerskou přehlídku po jednáních se správkyní státní pokladny.

Rozpočet lze chápat jako obnovování společenské smlouvy mezi politickou reprezentací a občany. Proto by také občané měli vědět, s jakými prioritami a zásadami se rozpočet sestavuje, zkrátka jak se o vydávání společných peněz přemýšlí. Když to nedělala předchozí vláda, která také do poslední chvíle tajila parametry rozpočtu, bylo to klamání voličů, tvrdily dnes vládnoucí, tehdy opoziční strany. Není důvod, aby stejné chování vlády dnes nesneslo stejné hodnocení. Rozpočet, včetně jeho sestavování, je zkrátka věc veřejná, možná dokonce ta nejveřejnější ze všech. Potřebujeme jako občané a odpovědní, informovaní voliči vidět nejen do rozpočtových střev, nýbrž především do hlav politiků, kteří rozpočet připravují. Do jejich uvažování o politických cílech v rámci konkrétních finančních možností, které v dané chvíli máme.

Ostatně právě toto je ona „zpětná vazba“, na jejíž nedostatek si dnes vládnoucí strany a jejich voliči stěžovali. Její obnovení a posílení mělo být základem návratu důvěry v demokratický systém, který se dle české masarykovské tradice udržuje především tím, že posiluje sociální únosnost života. O peníze jde až v první řadě, to platí v politice více než kde jinde. Když se jako společnost otevřeně domluvíme na distribuci společných peněz, zvládneme i jiné, možná podstatnější věci. Přitom by stačilo tak málo: položit rozpočet (klidně on-line) předem na stůl a dát ho občanům k všemožným připomínkám. Férová politika, férový systém.